Zvoním a čekám. Za nějakou dobu mi otevírá usměvavá Žofie. "Promiňte, dali nám sice nové zvonky, ale nenainstalovali bzučák. Pojďte dál, nemáme výtah.” Stoupáme po schodech. První patro, druhé, třetí, čtvrté… "Proboha, jak sem stěhujete nábytek?” Se smíchem odpovídá: "Proto mám kapelu, aby mi měl kdo pomáhat. Bez kluků bych v bytě neměla nic.”

V krásném prostorném bytě jsou původní dřevěné dveře se skleněnými pískovanými výplněmi, původní podlahy i okna.

Je pro vás důležité, aby v místě, kde žijete, byly původní prvky, nebo je to jen náhoda?
Já to mám ráda, všechny věci, které mají nějakou historii, ať už jde o nábytek, oblečení nebo byty. Trošku se v tom vyžívám. 

Co musíte mít kolem sebe, abyste se cítila opravdu doma, čím se obklopujete?
Byt pro mě musí mít atmosféru. Předtím jsem bydlela v bytě, který byl tmavý, taková kobka, nebylo mi tam dobře. Pro mě je důležité světlo, a čím výš bydlím, tím je to lepší. I když nemám výtah. Takže tady jsem nadmíru spokojená a doteď si říkám, že jsem měla velké štěstí, že jsem takový byt našla.  

Základ ale tvoří nábytek po babičce…
Ano, hodně nábytku po babičce, skříňky, stolek, noční stolky, gramofon. I když už ho posílám dál. V rodině si tyhle věci často posíláme. Stolek po babičce od designéra Jiřího Jiroutka původně bydlel u bráchy, ale když se mu narodil syn, tak už nebyl tak praktický a putoval ke mně. Vozím si také věci ze světa. Vybírám si pečlivě ty, které se vejdou do kufru, tedy bohužel jen bytové doplňky nebo dekorativní věci. 

Vyrůstala jste v rodině architektů, máma se navíc posunula k designu, jak moc vás ovlivnilo, že to prostředí nebylo úplně obvyklé?
Tak se rozhlédněte. (smích) Myslím, že dost. Ale vyrůstali jsme s bráchou i ségrou svobodně, každý jako takový samorost. Myslím, že bylo dobře, že společnost, ve které jsme se pohybovali, nám to nedávala moc sežrat, že jsme tak jiní. Měli jsme štěstí. Párkrát v životě jsem na to narazila, ale spíš až teď. Tedy často mi říkali, že jsem divná, ale většinou spíš v dobrém.

Máte tu neobvyklou tapetu…
Ano, to je z jedné z mamčiných expozic, je to velmi praktické, tapeta není na zdi, ale na deskách, takže když chcete změnu, je to raz dva. Její design navrhl Christian Lacroix. 

Zvolila jste velkou, otevřenou  šatnu, aby se do ní vešly kostýmy na vystoupení. Kde máte ,,normální“ oblečení?
No ono tam tolik kostýmů popravdě není. Ty mívám spíš ve zkušebně, sem už by se mi nevešly. Tohle je tedy opravdu převážně mé "normální" oblečení, můj civil. 

Je něco, co byste tu chtěla  změnit? 
Ano, já bych měnila furt. To hledání se, to je pro mě ten cíl. Baví mě všechno pořád měnit, teď se mi tady líbí tapeta a za měsíc tu budu chtít mít vymalováno. 

Nejraději trávíte čas v šatně a na balkoně, pojďme se na něm zastavit – vy tam máte lenošírnu.
Ano, teď trošku jo. Vždycky jsem tam měla židličku, stoleček, ale teď jsem si tam dala  koberec, protože jsem zjistila, že mi tam opravdu vůbec neprší. Když jsem na něj poprvé sedla a zjistila jsem, jak je měkoučkej – já jsem člověk, který si zásadně sedá na zem, i jako malá jsem si psala úkoly na zemi – takže když jsem zjistila, jak je měkoučkej, tak jsem se tam musela hned zabydlet. Navíc miluju lehání do trávy, ten koberec mi to svou zelenou trošku evokuje. Ještě tam přidám pár polštářů a  bude to tam jako v peřince. 

Škoda, že už je podzim, to si na další lenošení na balkoně budete muset pár měsíců počkat.
Popravdě ani v zimě nemám s vysedáváním problém, zabalím se do deky nebo kožichu, udělám si horký čaj, na chvilku zastavím čas a jen si užívám toho klidu a čerstvého vzduchu. Můžu každému jen doporučit, uprostřed šíleného týdne opravdu není lepší samoterapie.

Fotogalerie
8 fotografií

Pokud vás zajímá ještě víc příběhů a fotografií z bytu Žofie Dařbujánové, najdete je v listopadovém čísle Blesku Bydlení, které je od 21. října na novinových stáncích. Nebo si ho můžete pohodlně objednat z domova v tištěné či elektronické verzi v našem iKiosku.

Blesk Bydlení, listopad 2020
Autor: red