“Tenhle dům jsem kupovala pro rodiče a prarodiče a pro mé víkendové návštěvy u nich,“ vypráví spisovatelka Bára Nesvadbová. „Vybírala jsem dlouho. Chtěla jsem něco do dvaceti kilometrů od Prahy, ideálně ve stylu Provence. Když se pak realitnímu makléři podařilo rozmluvit mi nápad koupit si zchátralý zámek, odvezl mě sem. Že prý je to tu krásné, že prý mi to musí ukázat.“

A měl pravdu. Dům na hraně svahu nad Měchenicemi, s úžasným výhledem na Vltavu, má skutečně osobitou atmosféru. „Sice je to víc funkcionalismus než romantika francouzských domků, ale i tak mě to tady vzalo za srdce,“ líčí Bára. Nakonec však tatínek zemřel dřív, než se stihl nastěhovat, a brzy po něm i babička s dědečkem. Do toho všeho se Bára rozešla s manželem. „Tak jsem jednoho dne vzala malou Bibianu a maminku a prostě jsme sem odjely…“

Přestože se na venkov původně stěhovat nechtěla, už tady zůstala natrvalo. „Zjistila jsem, že i život v domě za Prahou má své přednosti. Třeba mít sedm koček a tři psy, jak to tehdy bylo, to by ve vinohradském bytě nešlo,“ směje se Bára. Ujala se totiž několika místních koček a následně i jejich potomků, o které se s láskou stará, ze tří psů jí v současné době zůstali jen dva, protože její milovaný Garp v době před naší návštěvou odešel ze světa.

Výhled na Vltavu z terasy, která přiléhá k Bářině ložnici, je úžasný.

Ke kočkám se ostatně váže historka, když si na počátku obývání domu Bára myslela, že v něm straší. „První noci jsme tu slyšely divné zvuky – šramot, přecházení, samé podezřelé věci, nic, co bych znala z pražského činžáku. Vilka je z roku 1913 a poslední majitelka zemřela přímo tady. Říkala jsem si, no to jsem tomu dala, koupila jsem si dům s duchy!“ směje se Bára. Nakonec to byly samozřejmě kočky, které v domě a okolo něj šramotily. A Báře se ulevilo.

Čekalo na ni ale ještě relativně dost práce. „Sice se dělaly jen nezbytnosti, ale i tak…“ Bylo zapotřebí předělat vodu a topení, položit nové podlahy, protože na některých místech nebylo možné rekonstruovat původní parkety. Nutné bylo i celý dům vymalovat, dobříšský truhlář rekonstruoval masivní dřevěné schodiště. 

„Všechny stavební věci jsem naplánovala a rozhodla sama, ale dneska lituji, že jsem se neporadila s architektem. Přece jen to mohlo být o něco praktičtější a snad i hezčí,“ zmiňuje Bára třeba laminátové plovoucí podlahy, které nechala položit místo původních dřevěných parket. „Tehdy ale na lepší nebyly finance,“ smutní Bára.

Dneska prý ostatně za každým svým honorářem za novou knížku vidí další a další věci, které je zapotřebí pořídit do domu. „Na začátku mi všichni říkali: no jo, barák, to chce spoustu peněz a hromadu práce. A já se jim jen smála, že nebudu otrokem nějakého domu. Ale dneska to vidím stejně a často přemýšlím o tom, jakou další úpravu to bude chtít, že padá omítka a co ještě zasadit na zahradě.“

Článek vyšel v časopisu Blesk Bydlení.

Fotogalerie
16 fotografií