Když jsem se bavil s různými rockery, dospěli jsme téměř vždy k závěru, že jste jasnou první dámou českého rocku. Jak jste se k tomuhle žánru dostala?
„Děkuji za lichotku. K rocku jsem se dostala, jak už to u mě bývá v životě často zvykem, úplnou náhodou. Když se blížil konec mého šestiletého působení v divadle Semafor, strašně jsem chtěla zkusit také něco jiného, jinou muziku. A tak jsem pořád tehdy svého partnera Michala Zelenku otravovala, aby mi v tom pomohl.“
Aby se o vás víc vědělo?
„Jasně, a také abych byla slavná a obdivovaná! (směje se) A pak se stalo, že se objevila jedna dobrá sudička, jak se to u mě naštěstí stává, a tou byl Zdeněk Rytíř. Jednoho dne ho Michal potkal na benzínce a říkal mu, že má doma zpěvačku, která pořád otravuje, že chce zpívat něco jiného než doteď, a zda by se s tím něco dalo dělat. A Zdenda řekl, že zrovna s Otou Petřinou vymysleli takový unikát. Něco, co tady u nás ještě nebylo, projekt rockové holky!“
Takže jste se všichni dohromady setkali?
„Přišel k nám Zdenda Rytíř, obtloustlý chlapík s knírkem, a Ota Petřina s nesmírně dlouhými vlasy a vousy. Chvíli jsme se oťukávali a oni řekli, že se mnou budou muset začít úplně od začátku… No, sebekriticky přiznávám, že já jsem tehdy věděla kulový, co vlastně chci. Jen to, že chci být slavná, krásná a třpytit se.“
Jak takový začátek vypadal?
„Ota Petřina mi nejdříve přinesl asi půl metru elpíček, že si to musím všechno poslechnout, a až poté se budeme bavit dál. Byly to Nazareth, Deep Purple, Suzi Quatro a podobně. Věděla jsem prdlajs, jak se to zpívá, jak se frázuje, jak to dám. Ale strašně se mi to líbilo, energická, do dneška dobrá muzika.“
Co bylo dál?
„Natočili jsme dva singly – Akce ženich se odkládá a Tisíc stran formátu A1. Okamžitě se to čaplo v hitparádách, a ještě než jsme vydali velkou desku, dali jsme dohromady program s kapelou Pro Rock, co postavil Ota, a vyjeli jsme. A hned jsme měli plné sály!“
Snový začátek! V čem bylo podle vás tajemství úspěchu?
„Protože se to strašně lišilo od všeho, co se tady zpívalo a hrálo v mainstreamu. Znělo to všude, rodiče to nesnášeli a jejich děti milovaly...“
Tak jste v rockovém módu pokračovali…
„Samozřejmě, protože to mělo takový úspěch. Pak přišlo album Exploduj a to byla na svou dobu docela tvrďárna, velmi progresivní! Lidi ale možná víc zasáhlo následující album Jámy. Třeba Péťa Kolář říkal, že na tom vyrostl. A není prý jediný.“
Neměli jste problémy s texty? To se v komunistické éře hodně hlídalo.
„Jasně že ano, tehdy existovaly schvalovací komise, šlo o každé slovíčko, které se dalo chápat různě. Třeba v písničce Tisíc stran formátu A1, která vyhrála hitparádu, vadila slova: Pokoj měl dlaň krát dva kroky, jeden den nám trval roky… Výsledky hitparády se totiž vyhlašovaly 21. srpna, což bylo na výročí vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa, a schvalovači si to spojili s dočasným pobytem sovětských vojsk u nás. A nesmělo se to vysílat.“
Tehdy fakt stačilo málo, aby byla písnička zakázaná…
„Často totiž rozhodovaly také manželky těch soudruhů schvalovačů, a těm se rozcuchaná holka, co řve na lidi, nelíbila.“
To byla vaše spontánně vzniklá image?
„Ano, jestli myslíte to moje tehdejší afro na hlavě.“
Zpěvačka Petra Janů o vánocích, mužích i fyzické proměně: Zásahy v obličeji? Už nikdy! Blesk TV
Trochu jiné kafe: Ota Petřina byl velký machr, co?
„Naprostý génius! Dodneška zpívám jeho písničky. A neustále v nich narážím na něco nového. Třeba Padal déšť je dokonalá skladba.“
Proč jste pak od rocku přešla k popu?
„Už se mi zdál ten rockový kabátek moc těsný. A chtěla jsem jít dál a zkusit zase něco jiného. Mimochodem, pak jsem se pokorně obloukem ke spoustě těch rockových písniček se skupinou Amsterdam vrátila. A jsem vděčná tomu zlatu, stříbru a drahému kamení za to, že jsem se potkala s dalšími mými osudovými sudičkami, kterými byli Karel Svoboda, Pavel Vrba či Eda Krečmar. Vznikla spousta, myslím si, krásných písniček.“
Nazpívala jste i písničky s Petrem Jandou...
„Tak to bylo samozřejmě skvělý. Tohle žánrové přeskakování pro mě mělo zásadní smysl. Díky tomu jsem třeba i vystoupila v Rudolfinu, kde jsem s obrovským orchestrem zpívala George Gershwina. To jsou pocity, na které nikdy nezapomenu. Takže u mě dobrý…“
Dneska hrajete docela široký repertoár s kapelou Amsterdam včetně vašich rockových pecek, baví vás to pořád?
„Jasně, jinak bych to nedělala. S kapelou si zpívám, co chci, nikomu nic nevnucuju, nemusím nikomu nic dokazovat, je to pro mě příjemná doba. Máme čtyři pět koncertů do měsíce, což mi úplně stačí. Divadla, kulturáky, městské slavnosti, v pohodě. Mám toho tak akorát, aby mě to bavilo. Protože když jsme dřív dělali 25 koncertů měsíčně, to bylo fakt moc…“
Pojďme trochu ke kořenům, jak se říká. Jak jste se dostala z vísky s poetickým názvem Sekerkovy Loučky do pražského Semaforu, kde jste profesionálně s muzikou začínala?
„Jsem sice pražská rodačka, ale v Sekerkových Loučkách jsem prožila pubertu, zásadní první lásky. A z této vesničky v Českém ráji jsem se pak vydala s ranečkem buchet na cestu profesionálního zpěvu.“
Kdo vás na ni pozval?
„Tak jednoduché a přímočaré to nebylo. Udělala jsem ekonomickou školu a s tím ranečkem jsem nejprve vyrazila do Náchoda, kde jsem byla zaměstnána v podniku Tepna Náchod. A už když jsem tam nastoupila, tak jsem hned věděla, že přesně to dělat nechci. Tehdy jsem vystupovala s různými kapelami, což pro mě bylo mnohem důležitější než stůl s psacím strojem a šanony. A přestože jsem bydlela na internátě, který byl hned naproti fabrice, nikdy jsem nepřišla do práce včas. To prostě nešlo. Když jsem chtěla odejít, podepsali mi to ve fabrice okamžitě, popřáli mi hodně štěstí a asi byli rádi, že jdu…“
A kudy vedla cesta z Tepny do Semaforu?
„Pořád jsem tehdy soutěžila a soutěžila, protože dostat se ze Sekerkových Louček na prkna, která znamenají svět, nebylo jen tak. Soutěže byly jednou z mála možností… Tenkrát takovou pěveckou soutěží, co je dnes SuperStar, byla Mladá píseň.“
Tuším, že jste v ní skončila ve finále druhá?
„Ano, bylo to v roce 1972 a před finálovým kolem, které bylo v září v Jihlavě, se konalo soustředění, takové semifinále, a tam se vybírali finalisté pro Jihlavu. Byl tam jeden takový nenápadný klavírista, co pořád chodil pozdě s aktovkou k tomu piánu a říkal mi, že se mu líbilo, jak zpívám. A jestli bych nechtěla k nim do divadla. Já jsem si myslela na nějaký Šumperk nebo Liberec a on mi řekl, že hraje v Semaforu… Tak jsem samozřejmě řekla, že chci! Dala jsem mu kazetu s mými nahrávkami a oni mě potom z Prahy pozvali na předzpívání…“
A kdo byl ten pianista?
„Pavel Větrovec, budoucí kapelník skupiny Karla Gotta! Moje dobrá duše, která se mnou jde celým životem. Hodně podpořil to, že jsem se z Louček a kanceláře v Náchodě dostala do Semaforu.“
Jako děvče z venkova asi vaše začátky v takovém prestižním divadle nebyly snadné?
„Počkejte, kdybyste mě tenkrát znal… Já jsem se chovala jako idiot! Měla jsem takové sebevědomí, že bych ho mohla rozdávat. Byla jsem tak nějak přesvědčená, že Hollywood zavolá maximálně do měsíce!“
Aha, tak to jste asi narazila, že?
„To tedy ano, dali mi v Semaforu takovou čočku a tak mě vycvičili, že jsem jim za to dodneška vděčná. Hlavně režisérovi Jiřímu Císlerovi, ten mi dával co pro to. Pomalu po každém představení se mě ptal, jestli se nechci vrátit do fabriky. Později, když už jsme byli kamarádi, jsem se ho ptala, proč mi tak dával za uši. A on řekl, že prý věděl, že ve mně něco je, ale byla jsem takové tele, že se s tím muselo něco udělat. Byla jsem pak v Semaforu šest sezon, což je doba, po kterou se studuje konzervatoř. Tohle bylo takové moje studium kumštu, jak se to všechno dělá a jak má být člověk pokorný.“
A technicky jste pracovala na svém zpěvu, na hlasu?
„Samozřejmě. Chodila jsem na hodiny k profesorce Bernardové a hlasovému pedagogovi Leovi Jehnemu.“
Už jste zmiňovala Michala Zelenku, vašeho budoucího manžela, ten vás na začátku prý docela kritizoval…
„Když jsem nastoupila do Semaforu, hledal do programu Karla Černocha nějakého hosta, nejlépe ženskou, kterou nikdo nezná. Aby to přineslo nějaké oživení, neubírala ale hlavní hvězdě potlesk, a hlavně nebyla moc drahá. Takže se na mě přišel podívat do Semaforu a potom si mě nechal zavolat dolů do klubu. Tam mi oznámil, že když zavře oči, tak zpěv dobrý. (směje se) A v tomhle duchu to vychovávání pokračovalo.“
Takže to vaše seznámení nebylo zrovna vrcholem romantiky.
„To ne, já ho nenáviděla, on totiž ztělesňoval všechno to, co jsme my v Sekerkových Loučkách na Pražácích nesnášeli. A většinou pak taky tihle hoši dostali po půlnoci na zábavě přes hubu. Tenhle člověk mi ještě říkal takové perly typu: Kdybyste se chtěla zbavit té kabelky, tak mi ji dejte a já ji vyhodím… a podobně.“
Zážitky, které přece nemusí být krásné, ale musí být silné, aby vám k něčemu byly, ne?
„Přesně tak, ten mi dával zabrat. Ale já jsem si to v té době zasloužila, já byla hrozný tele. Přestože byl někdy na zabití, tak na něj dodneška s láskou vzpomínám. Když se o něčem rozhoduju, radím se s ním, byť už dávno není mezi námi…“
Brali jste se v roce 1978?
„Ano, ono od té nenávisti, o které jsme mluvila, na ten opačný pól není vůbec daleko a překlopilo se to rychle. Byli jsme spolu celkem 35 let.“
Michal zemřel v roce 2011, byla to pro vás asi velká rána.
„Rok mi to trvalo, než jsme se z toho nějak dostala. Na začátku jsem na něj byla naštvaná, protože to byla jeho vina, že své zdraví zanedbal. On už jednou byl na kontrole u lékaře a tam mu řekli, že by ho rádi za dva měsíce viděli. Dali mu nějaké prášky, ty mu ulevily a on se na to vykašlal. Takhle to bylo.“
A umřel ve věku pouhých 63 let…
„Když zemřel, zjistila jsem, že jsem na tom světě úplně k ničemu. Že jsem žila ve skleněné kouli. Vůbec v ničem jsem se neorientovala, klopýtala jsem životem. Nesnáším třeba, abych měla nějaké dluhy. A protože jsem neměla přehled o všemožných platbách, co zařizoval Michal, měla jsem hrůzu z toho, že jednou přijdou exekutoři, všechno doma mi oblepí a seberou.“
Teď žijete nejčastěji na vaší chalupě, všechno zvládáte?
„Ano, jsem ráda, že jsem se postavila na vlastní nohy. Když si vezmu, že jsem tady na chalupě nechala vyvrtat studnu, udělat rybník a další věci, tak už to snad docela zvládám. Když už, tak už.“
Je známo, že jste původním jménem Jana Petrů a kvůli zpěvačce stejného jména jste převzala jméno Petra Janů, pod kterým jste známá. Měla jste s tím někdy trable?
„Měla a jaké! Nedávno jsem byla platit popelnice a ta paní zoufale říkala: Ježiš marjá, Jana Petrů, vždyť já vás tady nemám. No, tak mě tam máte jako Petra Janů, říkám. No, mám, odvětila paní. Celý život se s tím potýkám, dodneška. Nejhorší na tom je, že Jana Petrová byl jen pseudonym zmíněné zpěvačky, tuším, že se jmenovala Zíková, tak nějak. Byly s tím strašné zmatky. Na poště mi nechtěli vydávat poštu a peníze. Tak jsem musela na policii a tam jsem šla s dopisem od OSA, že jsem Petra Janů a aby mi to napsali do občanky. A tam mi napsali: Držitelka OP používá v uměleckém životě příjmení Petra Janů.“
Nemohla jste to změnit, když jste se v roce 1978 vdávala?
„To mi tehdy říkali i někteří moji známí. Ať si vezmu jméno manžela, tedy Zelenková. Tak jsem říkala, že další nesmysl, žádná změna k dobrému, když už tady jedna zpěvačka Zelenková je... A Jitucha by mě za to umlátila žehlicím prknem! Takže se s tím morduju celý život.“
A když pak Jana Petrů v roce 1990 zemřela?
„Všichni už mě znali pod nějakým jménem, tak jsem v tom nechtěla dělat další zmatky… A hlavně Janičko mi říkala jen tetička a ta už tady není. Já osobně slyším na obojí, tedy na Janu i Petru. Ale Jano mi už nikdo teď neříká.“
Poslední dotaz. Na férovku, jste na to chalupaření sama?
(směje se) „Jo jako jestli tedy nemám chlapa? Jo mám, chlupatýho, maltézáka, jmenuje se Bobík a miluje mě, je to pevná láska…“
