Metoda Markovič: Straka. Čím se liší od reality?
Nová série Metoda Markovič: Straka vrátila diváky do Prahy roku 1985, kdy městem obcházel strach ze spartakiádního vraha. Tvůrci si dali záležet na atmosféře i detailech, přesto se seriál v několika bodech od skutečnosti liší. Některé změny jsou nenápadné, jiné zásadní – od podoby pachatele přes práci kriminalistů až po to, co veřejnost o případu tehdy věděla.
Skutečný Jiří Straka, jehož v seriálu ztvárnil Maxmilián Kocek, patřil mezi nejmladší sériové vrahy v československé historii. V roce 1985 v Praze brutálně napadl a zavraždil několik žen, další se pokusil zabít. Útočil v noci na osamělých místech, oběti přepadával zezadu a spoléhal na moment překvapení. Jeho činy vyvolaly v metropoli vlnu strachu, umocněnou tím, že policie dlouho netušila, že pachatelem je mladistvý, a veřejnost o případu téměř nic nevěděla.
Nenápadný pachatel
Televizní zpracování dává Jiřímu Strakovi jasnou podobu a sebevědomý charakter. Skutečný spartakiádní vrah byl ale nenápadný, spíše uzavřený mladík, který v běžném životě nepůsobil nebezpečně. Lidé kolem něj netušili, že by mohl být pachatelem násilných činů. Rozdíl mezi očekáváním veřejnosti a realitou byl tehdy zásadní.
Co veřejnost netušila
Kvůli blížící se spartakiádě platilo přísné informační omezení. Oficiální mlčení mělo zabránit panice, ve skutečnosti ji ale prohlubovalo. Lidé si nebezpečí domýšleli a strach rostl rychleji než počet ověřených faktů.
V době útoků ani policie dlouho nevěděla, že hledá mladistvého pachatele. Tato informace se navíc k veřejnosti vůbec nedostávala. V představách lidí tak vznikal obraz zkušeného a fyzicky silného útočníka. Skutečnost byla jiná – a o to znepokojivější. Nebezpečí nemělo podobu, jíž by si lidé dokázali snadno představit nebo se jí vyhnout.
Kriminalisté a jejich práce
Postava kriminalisty Jiřího Markoviče (†79), ztvárněného Petrem Lněničkou, odpovídá realitě především svým přístupem k výslechům a psychologické práci s pachateli. Rozdíly se objevují u jeho kolegů. Seriál pracuje s několika výraznými vyšetřovateli, zatímco skutečné pátrání bylo kolektivní a bez jasně vyprofilovaných jednotlivců. Některé seriálové postavy proto vznikly spojením více skutečných kriminalistů do jedné fiktivní osoby.
Typickým příkladem je mladý vyšetřovatel Vlastimil Červenka (Adam Mišík). Nejde o reálnou osobu, ale o kompozit několika mladých policistů, kteří tehdy v oddělení začínali. Podobně kapitán Josef Vilímek v podání Václava Neužila vychází ze skutečného kriminalisty Josefa Douchy a dalších Markovičových kolegů, jejichž zkušenosti scenáristé sloučili do jedné postavy, aby bylo vyšetřování pro diváky přehlednější.
Mně se Kocek na tu roli nehodí. Lepší by byl typově mladej Dolanský.