Změnilo vás otcovství jako herce?
„Naprosto. Hraju úplně jinak než před patnácti lety. Jsem klidnější, méně snaživý za každou cenu. Uvědomuju si, že existují důležitější věci než výkon na jevišti. Už nejdu tak na krev, jsem ohleduplnější k sobě i k ostatním. Myslím, že i proto se mi v posledních letech vyhýbají zranění.“
Jaké nejzávažnější zranění jste měl?
„Nejzávažnější? To nevím, ale bylo jich dost. Třeba jsem se popálil, přesně jako postava Oldřicha Vlacha ve filmu Vesničko má středisková, a to během představení Mojžíš, kdy jsem vracel jednu zápalku do plné krabičky, která vzápětí vzplanula. Místo toho, abych ji zahodil, jsem ji stisknul.“
Ale na funkci to nemělo žádný vliv?
„Naštěstí ne. To samé se mi přihodilo v představení Tragická historie o doktoru Faustovi, kdy jsem měl hasit hořící lampy. Jedna chytla více, než měla, tak jsem přes ni hodil hadr, jenže byl napuštěný lihem. Logicky začal ihned hodně hořet, proto jsem ho nesl do zákulisí. To jsem si popálil celou ruku.“
Skoro se bojím ptát, co se vám stalo dalšího?
„V divadle u ‚Cimrmanů‘ jsem dostal ránu proudem. Odvezla mě sanitka. To bylo v představení 39 stupňů. Nedohráli jsme. A na generálce Fausta jsem si přesekl úpon svalu nad kolenem o ocelový plát trčící z jeviště.“
Šili vám to?
„Ne, kamarád mi z kolene vytáhl krev a srostlo to samo. Bolelo to hrozně a chodil jsem asi tři měsíce o berlích a hrál jsem s nimi. Dodnes tou nohou předpovídám změny tlaku.“
Když jste točil s Janem Hřebejkem krimi sérii Živé terče, tak jste si propíchl prst. Jak k tomu došlo?
„Měl jsem píchnout jehlu do kanyly Viktoru Preissovi. Panu Hřebejkovi jsem říkal, že to nezvládnu, on ale jen mávl rukou. Já nebyl ani tak nervózní z té jehly jako z toho, že mám ošetřovat pana Preisse, kterého jsem si odmala tak vážil, že jsem se bál ho vůbec oslovit. Ruce se mi klepaly tak, že jsem si to nakonec píchnul do vlastního prstu.“
Jak to dopadlo?
„Honza Hřebejk to hned pochopil a scénu předělal tak, že jehlu zavede sestra a já jen kontroluju koleno. Ruce se mi klepaly taky, ale naštěstí to nebylo vidět.“
Vám se třesou ruce pokaždé, když jste nervózní. Nechal jste si to vyšetřit?
„Byl jsem na neurologii a diagnóza zní, že to tak asi prostě mám. Maminka mi říkala, že už jako miminku se mi při kojení třepaly ruce. Jsem prostě ‚nervák‘ od narození. Občas jsou ruce úplně v klidu, a najednou přijde moment stresu a rozklepou se tak, že nejsem schopný se najíst lžící nebo napsat slovo. Naučil jsem se to maskovat, ale jakmile vidím, že si toho někdo všiml, je to mnohem horší. U Živých terčů to postřehla Klára Melíšková. Honza Hřebejk nám něco vysvětloval a ptal se mě, jestli si nebudu psát poznámky. Protože se mi klepaly ruce tak, že bych nemohl psát, tak jsem řekl, že si to budu pamatovat. Klára mi řekla: Ty brďo, vám se ale strašně klepou ruce. Pak mě uklidnila, že to má podobně.“
Mnohem klidnější jste mohl být při focení charitativního kalendáře na rok 2026, kde jste se předvedl jako Diego Maradona… Jak jste se k tomu dostal?
„Se záchrannou službou Jihomoravského kraje spolupracuju už pátý rok. Vždycky vymyslí téma a já ho přijmu. Tentokrát se to krásně propojilo s mojí fotbalovou vášní. Na chvíli jsem se stal slavným fotbalistou.“
Byl to váš idol?
„Nebyl to můj idol, ale s bráchou jsme si nedávno povídali o jeho legendárním sólu přes půl hřiště a vzpomínali na pořad Sportovci světa – nejslavnější góly. Kazeta se ztratila, ale vzpomínky zůstaly. Můj velký idol byl německý záložník Thomas Häßler – malý, výbušný, typově jako já.“
Ve filmu Kouzlo derby hrajete bývalého fotbalistu a vášnivého sparťanského fanouška. V civilu fandíte Slavii. Jaké bylo natáčení?
„Tak pozor. Není to fanoušek Sparty. Nefandí už nikomu, to jsem si vynutil na Kolečkovi se Skórkou (směje se). Ale natáčení bylo fantastické. Ta linka dvou komentátorů, kterou máme s Michalem Dlouhým, není prvoplánová. Oba mají životní mindrák, který během děje leze na povrch. Atmosféra na place byla skvělá, s Michalem jsme si strašně sedli.“
Ve filmu se ládujete chlebíčky. Když víte, že vás čeká taková scéna, vyhýbáte se ten den cateringu?
„Úplně! Tím, že vypadám tak, jak vypadám, mají režiséři pocit, že mě musejí nechat žrát v každém filmu. (směje se) Těch záběrů do každého obrazu je hodně, takže každý chlebíček musíte nakousnout, půlku sníst, pak to vyhodit. Pak zase znovu a znovu a znovu… Chlebíčků jsem během jednoho obrazu snědl přes dvacet. Od té doby je nejím.“
Michal Isteník Luboš Procházak, Dana ottopalová
Takže si neužíváte labužnické scény?
„Ne, nemám je rád, ani na jevišti ne. A když ve filmech jím, dobře si rozmyslím už při prvním záběru, kolikrát kousnu, protože tuším, kolikrát to budu muset opakovat. Když vidím herce, jak ve filmu jedí, zaměřuji se na to, jestli si dávají něco do pusy, nebo jen brnkají příborem po talíři. Třeba v seriálu Teorie velkého třesku se hrdinové v jídle jen šťourají a někdy vsunou do pusy prázdnou vidličku.“
To byste mohl dělat podobně.
„Ano, ale to vás nesmí režírovat Vladimír Skórka. Ten vyžaduje, abych snědl půlku chlebíčku na jedno kousnutí.“
Můžete před natáčením nebo před divadlem jít fandit na fotbal? Ptám se, jestli fandění neovlivní váš hlasový projev.
„Miluju fotbal, ale nikdy jsem nebyl křikloun. Buď jsem na stadionu a mlčím, anebo se nervuji doma. To mám odmalička. Ani do hospod na fotbal nechodím. Nejsem příznivec toho českého ‚fanouškovského‘ trenérství v hospodách. Hrozně mě ty kecy rozčilují, takže většinu sportovních událostí sleduju doma.“
Neřvete, ani když váš tým skóruje?
„Když dá Slavia gól, tak si doma zařvu. Ale jen tak trochu, abych třeba nevzbudil děti.“
Zařvat nebo třeba zazpívat či zkoušet si přeříkávat text můžete i v autě. Vy ale jezdíte hlavně vlakem. Proč?
„Vlak je moje svatyně. Víte čas nástupu a čas výstupu. A to mezi tím je jen moje. Můžu spát, číst, psát, jít do jídelňáku nebo dělat ty otravné věci, do kterých se vám doma nechce. Dělat faktury, plánovat diář apod. A hrozně nerad si ve vlaku s někým povídám. Tímto se omlouvám všem, komu jsem někdy připadal nepříjemný, ale to je prostě můj čas. Ale třeba před měsícem jsem s jedním pánem prokecal celou cestu v jídelňáku a mám pocit, že jsme se neviděli naposledy. Vyhledávám obyčejně rezervaci samostatné sedačky, miluju ten klid. Jediné, co mě stresuje, je, když spěchám na představení a bojím se, že někde spadne vedení nebo někdo někam skočí, a tak podobně. Jinak jsem největší fanda Českých drah. Jen to u nich v reklamním oddělení ještě nikdo nepochopil.“ (směje se)
Přitom se hraní v reklamách nevyhýbáte.
„Ne. Proč by? Je to seriózní práce.“
Nyní vás budeme moci vidět i v pokračování mimořádně úspěšné série Metoda Markovič, teď s podtitulem Straka. Jaké pro vás bylo vracet se do postavy sexuologa Petra Řemena?
„Naprostá radost. První série dopadla fenomenálně a vůbec se tomu nedivím. Je to skvěle napsané a zrežírované, kamerově dokonalé. A sami kriminalisté oceňují, jak věrně je zobrazena policejní práce té doby. Zároveň se z těch hrůzných případů nedělá senzace, není to samoúčelné pitvání vražd. Doufám, že je to citlivé i k obětem a jejich blízkým. Moje postava v sobě spojuje pragmatismus, každodenní kontakt s hrůzou a zároveň humor. To je pro herce dar. A navíc hraju s Petrem Lněničkou, se kterým nás kromě práce spojuje i opravdové přátelství. Přestože se vlastně vůbec neznáme…“
Kriminální případ rituální vraždy řešíte i jako technický expert Páral v rozhlasové hře Kult bílého jelena, která je k poslechu na webu audioteka.com. Jak byste svou postavu představil?
„Je to ten druhý v detektivní dvojici. Hlavního hrdinu hraje Mirek Etzler, Páral je takový Dr. Watson. Ale na rozdíl od klasického, trochu hloupějšího parťáka není žádný ňouma, spíš specialista. Díky svým IT schopnostem často přijde na věci dřív než hlavní detektiv.“
Jak vy osobně rozumíte technologiím?
„Mám mail. Kdysi jsem si myslel, že IT docela rozumím. Na ‚vejšce‘ jsem si byl schopný ze součástek postavit počítač. Ale ta doba je dávno pryč. Teď mám pocit, že mi vlak technologického pokroku ujíždí a už ho nestíhám. Vidím to na dětech, hlavně na jedenáctiletém synovi, ten je technologicky mnohem dál než já.“
Sociální sítě máte?
„Nikdy jsem neměl facebook. Ta největší vlna mě minula a pak už mi to přišlo zbytečné. V současnosti používám jen WhatsApp. Samozřejmě vím, že se dnes obsazuje částečně i podle dosahu na sítích. Doporučovali mi, že by bylo fajn, kdybych měl instagram. Ale ne, nechci tím trávit ani ztrácet čas. A doufám, že mě to v práci neomezuje…“
Hrajete ve filmu, v televizi, v divadle i v rozhlase. V čem je pro vás rozhlasové herectví výjimečné?
„Vyrostl jsem na rozhlasových hrách a na mluveném slovu. Doma mám dodnes tisíce hodin nahrávek, poslouchám víc než čtu a to mě trochu mrzí. Ale rozhlas má něco, co film nebo seriál nikdy mít nebudou – imaginaci. Musíte se jako posluchač aktivně účastnit, zapojit fantazii, domýšlet prostředí, gesta, výrazy. Rozhlas nelze jen konzumovat. Hercův hlas vás vede, ale zbytek musí dodat posluchač. Když je interpret dobrý, třeba jako byli Vlastimil Brodský, Jiří Adamíra, Rudolf Hrušínský, Hana Maciuchová nebo moje dnešní oblíbenkyně Dana Černá, je ten zážitek plnohodnotnější než v kině.“
Máte nějaké předsevzetí do roku 2026?
„Mám jen jedno. Práci si budu plánovat zodpovědněji vůči rodině, abych nebyl tak dlouho kontinuálně z domu a bez kontaktu se ženou a dětmi.“
Rituály a AZ-kvíz
Michal Isteník má mnoho rituálů, které v divadle dodržuje. „Jak stárnu a lenivím, trochu ubývají, ale dost jich zůstalo. Jsem rád včas v kostýmu. Ideální je být připravený aspoň půl hodiny před začátkem,“ říká a pokračuje: „Trochu se rozmluvím, pokecám s kolegy, miluju, když jsem v šatně sám. Třeba konkrétně u Hamleta si udělám konvici čaje a položím text na rekvizitní stolek. Mám i vnitřní zákulisní mapu. Když mám pět minut pauzu, chodím pořád na ta stejná místa na chodbu, do šatny. Tu mapu nerad měním. Kdykoliv to udělám, mám strach, že se něco pokazí. Chovám se tak, jako když ta inscenace vznikala. Třeba opět u toho Hamleta říkám po prvním obraze kolegovi Martinu Mihálovi: Jdu se napít. Obejdu jeviště zadem, napiju se čaje a jdu za ním zpátky. Nemusím mu to říkat. Ví to. Ale kdybych to neřekl, kdo ví?“
Kromě fotbalu je Michal Isteník fanouškem i soutěžního pořadu AZ-kvíz. Když mu bylo dvacet, přihlásil se do něj s kolegou Petrem Tlustým s tím, že hru rozbijí. Prošli konkurzem, domluvili si natáčení na stejný den, aby byla šance, že se utkají proti sobě. „Petr nepřišel. Já tam zůstal sám a většího lúzra v historii pořadu podle mě neměli,“ směje se herec a dodává: „Všechny otázky směřovaly na pavouky, rostliny, matematiku… Nevěděl jsem nic. Jediné políčko, které jsem zabral, bylo LF – literatura faktu. S hodně potupnou náladou jsem odcházel ze studia a Petrovi jsem to nezapomněl dodnes.“
Pak se Michal Isteník do soutěže vrátil ještě dvakrát v hereckých speciálech. „Jedinkrát jsem něco vyhrál a řekli nám, že nepůjdu k bankomatu, protože to je slavnostní pořad. Trval jsem na tom, že chci jít k bankomatu a částku, co vyhraji, pošlu na charitu,“ vypráví.
A jaký byl výsledek? „Měl jsem takové štěstí, že jsem prvním stiskem trefil bonusové tlačítko a 24 tisíc. Celou částku jsem poslal na Ježíškova vnoučata.“
Role v pohádce
„Michal Isteník coby představitel mocnosti a kuplíř války dal své postavě svěží nadsázku a velmi přesně balancuje mezi čertem a šaškem. V dnešní době se bylo čím inspirovat,“ podotýká režisér pohádky Největší zázrak Tomáš Janča o postavě knížete Bojoslava II. Herec nosí v roli ryšavou kudrnatou paruku a obličej má napudrovaný bílým make-upem. Jak to vnímáte vy? Budí strach, nebo smích?
