František Antonín Brabec přiznává, že film pro něj nikdy nebyl způsobem obživy, ale velmi osobní formou výpovědi. Gump 2, uvedený předloni, byl jeho posledním celovečerním snímkem. Mezi jednotlivými projekty dělá záměrně několikaleté pauzy. „Mezi filmy mám pauzu tři až pět let. Celovečerní film je pro mě otisk části života, nějaké nálady nebo snění. Obživu si člověk vydělá jinde,“ říká otevřeně. Tvoří jen to, co pro něj má hlubší smysl.
F. A. Brabec: Natáčení s dětmi a psy mě baví! Je to věkem! Petr Macek
Silná je v něm dodnes i láska k filmovému materiálu, který z české kinematografie téměř zmizel. „Stýská se mi strašně moc. I digitál se snažím točit filmovým způsobem. U mě pořád platí zvuk – číslo – kamera – klap. Ten rytmus je strašně důležitý,“ vysvětluje. Stejně tak si drží svůj způsob práce se světlem: „Já si svítím, jak já umím celý život,“ dodává.
Ačkoli se Brabec narodil v Praze a dlouhá léta zde tvořil, už 25 let žije na venkově. Velkoměsto mu začalo být těsné, zejména kvůli náporu turistů. Popisuje to s nadhledem: „A upřímně řečeno, když si jdete koupit rohlík a je tam šedesát cizinců, kteří si taky kupují v uvozovkách rohlík, tak ten rohlík je nějaký divný nebo už není tak dobrý.“
S úsměvem vzpomíná i na natáčení za komunismu, kdy Prahu „ukrýval“ před realitou. „Ve filmu Čas sluhů jsem všechno točil ze spodních úhlů, abych neviděl rozbité chodníky, popelnice a rezavá auta.“ Podle něj i v dnešním chaosu záleží především na úhlu pohledu. S dobrým citem lze stále vytvořit romantickou atmosféru.
Současnost však přináší jiné překážky. Produkce musí hlídat každý detail, aby se do záběru nedostalo něco, co tam nepatří. „Kdyby v záběru projel poslíček s Boltem, producent by chtěl, aby zaplatili. A nebo to vystřihnete,“ říká. Připouští, že občas něco přehlédne i zkušený štáb - například ve filmu Jana Svěráka Obecná škola, který také natáčel. „V Obecné škole jsem omylem nasnímal maskérku s její asistentkou. Doteď tam ten záběr je a nikdo si toho nevšiml,“ dodává pobaveně.
Z profesních setkání nejraději vzpomíná na Juraje Jakubiska. Spolupracovali na Bathory a podle Brabce šlo o mimořádné propojení dvou výtvarných citlivostí. „Výtvarně jsme si sedli tak, že jsme si ani nemuseli nic říkat,“ vzpomíná.
A i když Prahu stále obdivuje, pokud to jde, vyhýbá se jí. „Dnes jsem tu tři hodiny a myslím, že se sem nebudu chtít dostat celý následující měsíc. U nás na malých městech je tak krásně. Prahu teď nechávám Pražanům,“ řekl Blesku. Podle něj je metropole čím dál chaotičtější a už ho v jeho věku neláká. „Ten svět je tak uhnaný. Já už ani nevím, kam ty lidi spěchají. Vy to víte?“ uzavírá.
