Zatímco dnes je Prosek jedním z nejznámějších panelových sídlišť, zajíždí sem metro a žije zde na desetitisíce obyvatel, v 19. století se jednalo o vísku za Prahou. Svůj vesnický si ostatně uchovával dlouhá léta i ve 20. století, sic kronikář a znalec dějin Prahy Miroslav Kuranda nechává promluvit jednoho z pamětníků, který prožil léta první republiky.
„Bydleli jsme v ulici Na Vyhlídce a v jedné místnosti nás spalo vět. Večer jsme dali na zem slamníky a spali po dvou. Maminka chodila pro vodu k pumpě, někdy tahala vodu až od proseckého rybníka,“ cituje Kuranda Miroslava Klabana v knize Městská část Praha 9, 2. díl: Prosek.
„Pevnost“ v polích
Kromě pár desítek stavení se zde rozléhaly především pole. A uprostřed nich učiněná technická rarita. Vodojem s nebývale nápaditou ohradní zdí, která doslova, do písmene i do tečky, připomínala pevnost. „Z hlavního pohledu pohledu od jihu byla zeď dlouhá 40 metrů a do šířky měla 24 metry,“ líčí Kuranda. Výška pak činila 5,5 metrů, které převyšovaly dvě věže u vstupního portálu.
„Ty měly okénka na způsob otvorů pro kladku a řetěz sklápěcího mostu. Mezi nimi byla vstupní brána ukončená hrotitým obloukem. Na nárožích byly mohutné, mírně převažující bašty. Byly ozdobeny věncem z ručníku a uvnitř kruhu ledňáčkem,“ pokračuje kronikář. Šlo o znak rytířského Řádu točenice, který založil Václav IV.
„Věže, bašty i zdi po celém obvodu měly kruhové dělostřelecké střílny. Po celé koruně zdí, na nárožních baštách i na věžích, bylo cimbuří.“ A co bylo ještě pozoruhodnější – „celá stavba byla provedena z červených neomítnutých cihel.“ Čili mezi zelenými poli, jak bez přehánění stávala, působila stejně nepřehlédnutelně, jako uhlí na sněhu. V čem ale tkvěl její účel, žilo-li na Proseku sotva několik desítek obyvatel?
První průmyslový vodovod
Pro odpověď si musíme „odskočit“ do nevzdálených Čakovic. Tam měl od roku 1849 napilno tamní cukrovar, který vlastnila rodina Schoellerů. Ve své době šlo o velice profitující podnik a zároveň i rozsáhlý areál. Drobnější potíž pro majitele však spočívala v tom, kde brát dostatečná kvanta vody pro to, aby mohl cukrovar plnit lepší efektivitu. Tak se přišlo s dosti ambiciózním plánem, jehož uskutečnění na sebe nenechalo dlouho čekat. Začalo se s výstavbou vodovodu z Vltavy!
Pomineme-li vzdálenost Čakovic od Vltavy, která je jen vzdušnou čarou zhruba sedmikilometrová, musíme zohlednit i převýšení, jež činí zhruba 120 metrů. „R. 1879 byla dostavěna vodárna rytíře ze Schoellerů v Libni pod Bulovkou, jíž se čerpá voda z Vltavy přes Novou Libeň, Střížkov, Prosek a Letňany do Velkých Čakovic, kdež tři velké cukrovary Schoellerovy se nachází,“ píše Ladislav Hejtmánek v knize Libeň: Historický nástin. Šlo o vůbec první průmyslový vodovod na našem území. Ačkoliv vzdušnou čarou to je zmiňovaných sedm kilometrů, potrubí vodovodu bylo nataženo na zaokrouhlených kilometrů deset.
A i po jeho stavbě zůstávaly mnohé domácnosti na Proseku odkázané na studánky, pramínky či studny. Letitou praxí byla podle Kurandy dovážky vody osly, kteří pro ni chodili do Proseckého rybníčku. „Nechali osla se štoudvemi projít rybníkem a voda se sama nabrala. Druhou stranou rybníka vyšli ven a mohlo se roznášet,“ vysvětluje. Ačkoliv byl rok poté, co průmyslový vodovod vznikl, napojen i na ten obecní – ten byl určen pouze obyvatelům Libně. Na Proseku si na vodu z kohoutku museli ještě počkat.
„Opevněný“ vodojem
A to i vzdor tomu, že v jejich nebetyčné blízkosti právě kvůli výstavbě průmyslového vodovodu zbudovali pozemní vodojem na Proseku, kam byla voda z Vltavy čerpána. „Po stránce technické to byla běžná vodárenská stavba – byl dvoukomorový,“ uvádí o vodojemu na Proseku web Pražských vodovodů a kanalizací (PVK), „o celkovém objemu 1 500 m3, výšce vody 4.00 m a kótě hladiny 296 m n. m. Objekt byl ale postaven v silně romantizujícím stylu jako pevnůstka s hradební zdí, cimbuřím a střílnami. Stál na hraně prosecké pláně, vedle polní cesty spojující vesnice Střížkov a Prosek.“ Jinak řečeno – v dnešní Litoměřické ulici.
„Z jeho komor pak proudila voda gravitačním vodovodem stejného profilu do cukrovaru v Čakovicích,“ uvádí web. Později i do Libně, Vysočan do Karlína – nakonec došlo i na Prosek. Není bez zajímavosti, že z vodojemu samospádem putovala voda i do nemocnice Na Bulovce. „Na pískových rychlofiltrech tu vznikala od 29. května 1942 pitná voda, která napájela dva infekční pavilony,“ zmiňuje web.
Do Čakovic tudyma proudila voda až do 20. století – tedy v době, kdy se Praha rozrostla na dnešní hranice. Prosek byl začleněn do tzv. Velké Prahy už roku 1922, avšak Čakovice si musely počkat na nový „zákon o hl. městě Praze, který vstoupil v platnost 1. ledna 1968, a kdy bylo provedeno nové podstatné rozšíření městského území o jednadvacet sousedních obcí,“ uvádí historik Josef Janáček v knize Malé dějiny Prahy.
Čakovice byly jednou z oněch 21 obcí, jež se tehdy staly součástí velkoměsta. Nepochybně to pomohlo jejich rozvoji, lepší infrastruktuře. To už ale někdejší vyhlášený cukrovar plnil spíše „druhořadou“ roli. Svůj podíl na tom sehrálo znárodnění po roce 1948 kvůli komunistickému převratu. Ten, jak se ukáže, byl kruciální i pro existenci vodojemu na Proseku.
Komunistický „šmytec“
Jakmile se dnes rozhoduje o zbourání některé ze starších socialistických staveb, najdou se odborníci, kteří kvality starých stavení hájí. Finálnímu rozhodnutí a definitivní demolici zpravidla předchází složitý proces, jehož výsledek, ať se nám to líbí nebo nelíbí, je buď takový či onaký. Lámal si s podobným problém hlavy i „soudruh“? No, nikterak moc.
Když proto v 60. letech byla zahájena výstavba sídliště Prosek, vyjma zastavěných polí to pro mnohé obyvatele znamenalo i vystěhovat se z vlastních domků a vilek, protože jednoduše řečeno „překážely“. A překážel i Schoellerův vodojem s vodovodem. Ovšem nad důvody dodnes zůstává rozum bezradný a vlasy vstávají hrůzou.
Srovnán se zemí koncem 60. let minulého století nebyl kvůli žádnému z bloků panelových domů. „Vodojem musel ustoupit školnímu hřišti a parkové úpravě okolo školy,“ šokuje Kuranda. Jak parková „úprava“ vypadá dnes, se každý může do Litoměřické ulice podívat sám. „Kdyby se hřiště zřídilo uvnitř ohradní zdi, mohla se dnes prosecká škola (ZŠ Litvínovská 500 – pozn. red.) pochlubit neobvyklou kuriózní památkou a Proseku by zůstala zachována zajímavá dominanta,“ uzavírá Kuranda. Místo toho žije už jen v blednoucích vzpomínkách pamětníků.
