Ze Starých pověstí českých Aloise Jiráska se o Radotínu dozvídáme už relativně zkraje českých dějin, můžeme-li pověsti a báje velikána české prózy (a zároveň učitele dějepisu) za historii považovat. Už ve své pověsti O Křesomyslu a Horymírovi vyzdvihuje statečnost Horymírova oře Šemíka, který svého vladyku zachránil skokem přes hradby Vyšehradu.
„Kdekdo se hnal na valy podívat se, kam sletěl zoufalý jezdec, kde roztříštěn, zalitý krví leží i jeho Šemík,“ píše Jirásek. „Hleděli z hradeb i srubů a žasli, trnuli zas a více, a křičeli vztekem i radostí (…) a ukazovali do údolí, k Radotínu, kde rovinou uháněl dlouhými skoky Šemík s Horymírem.“
Herec a dabér Prager je pravnuk Aloise Jiráska (†79)! Vím o něm drby, které se nevyučují! Zuzana Bubílková, Petr Soukup, Lukáš Červený
Skutečné počátky
Kdy že přesně měla býti doba vlády Křesomysla, a kdy že tedy došlo k onomu hrdinskému skoku, se neví. O Křesomyslovi se bez bližší datace zmiňuje už nejstarší český kronikář Kosmas. „Když Sudičky život (knížete Vnislava – pozn. red.) přetrhly, byl na výsost trůnu posazen Křesomysl. O životě a stejně i o smrti těchto knížat se mlčí (...) jednak proto, že nebyl toho času nikdo, kdo by perem zachoval paměti jejich skutky,“ uvádí kronikář.
První perem zaznamenaná zmínka o Radotínu pochází až ze 14. ledna roku 993. Tehdy měl „kníže Boleslav II. benediktinskému klášteru v Břevnově darovat při příležitosti jeho založení desátek ze svého radotínského dvora,“ píší Tomáš Hromádka a Dagmar Broncová-Klicperová v knize Kniha o Radotínu. Vychází přitom z pozdějšího opisu původní listiny. „Je možné předpokládat její pravdivost,“ podotýkají.
A vyhneme-li se opisu údajného originálu? S definitivní konečností lze o existenci Radotína, malé vísky při povodí Berounky, hovořit ve 12. století, kdy je roku 1158 zmíněn v darovací listině druhého českého krále Vladislava II. řádu johanitů, kterým umožnil založit kostel Panny Marie Pod řetězem na Malé Straně.
První český papír!
O středověku se málokdy hovořilo v konotacích, které by napovídaly „procházku růžovým sadem“. V případně slovního spojení „temný středověk“ s Radotínem nabývá toho významu, že se zdejší historie spíše utápí v tmách – příliš se o ní neví. Jen kusé zmínky. Například, když „v souvislosti se vznikem zbraslavského kláštera král Václav II. plul až k Radotínu,“ popisují Hromádka s Broncovou-Klicperovou. To se psal rok 1292.
Radotín poté přešel do vlastnictví zmíněného kláštera, jenž byl srdcovou záležitostí předposledního Přemyslovce na českém trůně – ostatně když roku 1305 skonal, nechal se pohřbít právě tam. Radotín vytrval v rukou kláštera do husitských válek. „Během nich byl klášter vypleněn a Radotín přešel do rukou drobných šlechticů. Až dávno po konci válek v roce 1454 přešla vesnička zpět do držení kláštera.
Bylo to ale ještě ve středověku, konkrétně za vlády Vladislava Jagellonského, kdy se Radotín dočkal historického prvenství. „Opat cisterciáckého kláštera na Zbraslavi obdržel nejstarší česky psané privilegium k výrobě papíru,“ píše se v Knize o Radotínu. „Opat Jan pověřil touto výrobou mlýn v Radotíně, kterému se později začalo říkat Hadrový nebo U Hadru. Je to první historicky doložená zpráva o výrobě papíru u nás.“
Vyrabovaná vesnice
Okamžiky historické slávy pak vystřídala léta zmaru. Krvavým písmem se totiž do evropských, českých, pražských, ale i těch radotínských dějin zapsala třicetiletá válka. Na Radotín si postupně zasedla vojska Albrechta Valdštejna, poté saská armáda a na samém konci krvavého konfliktu také Švédové.
Suma sumárum, v roce 1648 byl Radotín na prahu zániku, což dokládá zpráva o stavu tamních dvorců. „Předešle bylo gruntovních sedláků 7 a chalupníků 2, všechny od lidu nepřátelského vypleněny. Ani jedny čtverce není zaseto na zimu. Radotín se vzpamatoval z tohoto neštěstí po celý zbytek 17. století,“ píší Hromádka s Broncovou-Klicperovou.
Rozvoj díky železnici
Vesnický ráz si Radotín ponechal dlouhá staletí. „Zatímco ve Zbraslavi vznikl řepný cukrovar a továrna na výrobnu sody a později kyseliny sírové,“ líčí autoři, „byl ještě v první polovině 19. století Radotín malou, bezvýznamnou vesničkou, kde se většina obyvatel živila zemědělstvím.“ Mimo to se zde lidé, kterých v Radotíně na počátku 19. století žilo 301, živili pletením košíků, které se pak prodávaly v Praze na trzích. Dlužno dodat, že na Radotínském potoce stálo rovněž i několik mlýnů, které mlely mouku až do 20. století.
Změna nastala mnohem později, a to díky zbudování železnice ze Smíchova do Plzně. Jelikož byla vedena přes Radotín, nabyla vesnice roku 1862, kdy byla železnice postavena, rázem na důležitosti. „Do Radotína se začali stěhovat lidé, kteří tu našli práci v továrnách a stavěli si obydlí.“ Domov tu pak nalézali i podnikatelé, kteří měli fabriky a obchody na levém břehu Vltavy na Smíchově a v jeho okolí.
Koncekonců i v Radotíně se vlivem přistěhovavších obyvatel začaly stavět továrny. Koncem 19. století jich byly celkem 4 – mezi nimi cementárna nebo cukrovar. A počet obyvatel? Ten se od počátku století zčtveronásobil. A s počátkem 20. století stavební boom v budoucí Praze 16 propukl naplno. „Původní náves se začala protahovat směrem k Lochkovu po obou stranách silnice. Obec se rozrůstala i na cestě k Černošicím,“ píší Broncová-Klicperová s Hromádkou.
Ta tam byla malebná vesnička na břehu Berounky, kde se lidé živili košíkářstvím či rybolovem. Ve 20. letech sem byl zaveden elektrický proud, o desetiletí později i vodovod. Nicméně i po roce 1948 si obec zachovala do jisté míry venkovský ráz. „V roce 1952 tu bylo 48 zemědělců – většinou zahradníků a zelinářů. Například v roce 1949 v obci rostlo a plodilo přes třicet tisíc ovocných stromů, z toho nejvíce švestek, třešní a jabloní,“ píší autoři. Hojně se zde pěstoval také květák, kedlubny, kapusta, salát nebo okurky. V polovině 20. století už v Radotíně žilo 6 tisíc obyvatel.
Radotín jde do světa
Nejen papírem se Radotín proslavil. Na jeho území poblíž železniční trati fungovala ve 20. století také továrna Stavoloko, v níž se vyráběly úzkorozchodné či důlní lokomotivy. A ne jen tak ledajaké. „V letech 1952-1955 bylo vyrobeno 50 lokomotiv na export pro NDR, Jugoslávii, Albánii a dokonce i pro Afghánistán, Indii a Egypt,“ píše František Chaloupka v Knize o Radotínu.
„Na sklonku padesátých let se radotínské lokomotivy vyvážely dokonce až na Kubu či do Argentiny,“ pokračuje Chaloupka. Před nástupem komunistů v roce 1948 se firma Stavoloko jmenovala Ferrovia a není bez zajímavosti, že jedním z jejích akcionářů byl průmyslník, podnikatel a vizionář Emil Kolben, jenž stál za vznikem proslulé ČKD.
Na kraji metropole
Není proto divu, že v roce 1967 byl Radotín coby hustě zabydlené pražské předměstí, povýšen na město. „Od roku 1971 má i svůj znak,“ uvádí Broncová-Klicperová s Hromádkem. Co v něm je? V jeho nejspodnější části je modrá zvlněná voda, která připomíná brod, u něhož Radotín coby středověké sídlo vznikl. Nad vodou se tyčí hradby s cimbuřím, nad kterými je ozubené kolo v červeném poli. To trochu paradoxně, vzdor zemědělské minulostí, upomíná především na zdejší průmysl.
70. roky rozvoj zdaleka neustal. O rok později soudruzi schválili rozšíření území Prahy o 21 obcí – mimo jiné třeba Velkou Chuchli, Modřany, Petrovice či Řepy. A „dnem 1. července 1974 byly k Praze připojeny samostatné obce Cholupice, Lipence, Slivenec, Lochkov, Radotín…“ píše v Malých dějinách Prahy historik Josef Janáček.
Tak se obec, v níž se vyráběl první český papír, a kterou dnes nazývá domovem více než 8 tisíc Pražanů, stala součástí hlavního města. Jednou z naprostého mála, kudy teče jiná řeka, nežli Vltava. A dosud tvoří jednu z nejjižnějších hranic metropole.
Víte, že...
... vlaková stanice v Radotíně byla v roce 2008 4. nejvyužívanější železniční stanicí v Praze? Toho roku se na 1. místě umístilo Masarykovo nádraží, poté Hlavní nádraží, následované Smíchovským. „Denně stanicí projde téměř 5 000 lidí,“ uvádí Kniha o Radotínu. „Do Radotína se sjíždějí lidé z okolních vesnic. Vlak využívají čím dál víc, spoj už k nám přijíždí často plný,“ komentoval to tehdy pro ČTK místostarosta Prahy 16 Miroslav Knotek (ODS).
