„Ze začátku to bylo strašidelné, člověk moc netušil, co se děje. Rodina se k nám přistěhovala a najednou byly slyšet divné zvuky jako ťukání, řev, hekání. Párkrát jsme tam za nimi došli a řekli nám, že mají postiženého syna,“ vysvětluje muž, který s autistou sousedí, ale nepřeje si zveřejnit své jméno. Říkejme mu třeba Richard.

V tomto případě jde o těžší postižení, a tak rodiče museli upravit celý byt. „Dělali tam pro něj ohrady, dávali matrace na stěny a podobně. Když se nastěhovali, tak u nich jelo kladivo, pila a podobně skoro dva roky. Pořád něco předělávali. To bylo samo o sobě peklo. A do toho tam téměř pět dní v kuse on běhá, dupe, heká a tak podobně,“ popisuje Richard.

„Nemám nikoho na pomoc,“ říká v dokumentu Děti úplňku maminka Marcely, která trpí nízkofunkčním autismem:

„Maminka říkala, že by ji syn zabil“

Richard si sice stěžoval, ale pomoci se nedočkal. Mladého autisty se totiž báli vlastní rodiče. „Stěžovali jsme si docela často, protože nějaké ťukání absolutně nezabírá. Jeho maminka říkala, že se synem vlastně nic nedělá, že by ji zabil. Například se jí prý stalo, že stála u okna, on přiběhl a začal ji tlačit ven,“ tvrdí Richard.

„Když začne dělat randál a není doma táta, který na něj jediný platí, tak s tím nedělá vůbec nic. To je pro sousedy něco strašného. Protože když na ně začneme ťukat, tak nenásleduje ani okřiknutí. Několikrát jsem takhle klepal na futra, aby to bylo hodně slyšet a nenásledovalo nic. Jednou jsem byl v takovém afektu, že jsem se sebral a odešel, že jsem pryč, jsem si uvědomil až v tramvaji,“ dodává.

Richard si stěžuje i na to, že se několik nocí po sobě nevyspal. Několikrát ho probudily těžké rány a měl pocit, že se bortí zdi. To prý soused hodil postelí o stěnu. Podobných zážitků má hodně, situace je ale prozatím neřešitelná, v ústavech mladého autistu podle jeho rodiny nechtějí.

Existují sice specializovaná centra, která rodinám s autistickým dítětem mají pomáhat a pomáhají, vždycky však záleží na míře poškození autistického spektra daného jedince a na dostupnost takového centra. S dětmi je navíc potřeba začít pracovat opravdu odmala. Jakmile se na onemocnění přijde později, tak už má dítě určité návyky a pracuje se s ním hůř.

Život rodin s nejtěžšími případy autistických dětí ukázal nedávno dokument Děti úplňku:

Odbornice: V devíti letech toho zmůžeme méně než v roce a půl

„Když se na to přijde později, tak má dítě horší startovací podmínky. Pokud dostane diagnózu například v devíti letech, tak se s ním začne pracovat, až když má spoustu věcí už nastavených. Pokud s ním rodina a terapeuti pracují už od 18 měsíců, tak se některé věci dají lépe nastavit a funguje to potom celkově lépe,“ řekla pro Blesk.cz Marta Pečeňová, předsedkyně občanského sdružení Za sklem, které pomáhá lidem s autismem.

Před několika lety veřejnost rozhýbala zpráva o tom, že očkování proti spalničkám, zarděnkám a příušnicím způsobuje autismus. To ovšem vyvrátilo hned několik odborných výzkumů. Autismus se ovšem u dětí projevuje typicky právě v době, kdy je plánované očkování. Strach rodičů tedy nezměnily ani výzkumy. „Já sama s tímhle zkušenost nemám, ale znám rodiče, kteří jsou přesvědčeni, že to tak je. Je to na základě jejich osobní zkušenosti a toho jak se jim dítě měnilo před očima. Jde o pocit rodičů,“ vysvětlila Pečeňová.

V České republice navíc neexistuje dostatečná systémová péče. Přitom pokud se s dítětem správně pracuje, bude zařaditelné do běžné společnosti, pokud se tedy s postižením nepojí i snížený intelekt. „Záleží na dostupnosti služeb, a na tom, kdy se s dítětem začne pracovat. To u nás bohužel není úplně rozvinuté. Je potřeba na onemocnění přijít co nejdřív. Proto byl prosazen včasný záchyt v 18 měsících,“ zmínila odbornice.

Pro dítě je podle Pečeňové vždycky nejdůležitější rodina. Je potřeba spolupráce s terapeuty, ale i s dalšími odborníky. Rodič má velmi těžkou pozici. Tady je podle ní zapotřebí mezioborová spolupráce od klinického psychologa přes psychoterapeuta po speciálního pedagoga.

Fotogalerie
5 fotografií