Psycholožka Jana Kovařovicová se pravidelně dostává do kontaktu s dětmi, které byly odebrány rodinám a svěřeny do pěstounské péče. Pracuje v organizaci Dobrá rodina, která je takzvanou provázející organizací, jež pomáhá pěstounským rodinám s jejich problémy. Za svůj život se setkala s řadou týraných dětí a dobře ví, jak jsou jejich zranění hluboká. Promluvila o nich v rozhovoru pro Blesk.cz.

Podle statistik roste počet případů násilí a týrání v rodinách na dětech. Jak si to vysvětlujete?

Vedle nárůstu násilí v rodinách mohou tyto statistiky ukazovat i na to, že v naší společnosti roste všeobecné povědomí o domácím násilí a vlivu týrání na vývoj dítěte. Lidé jsou ke svému okolí pozornější, například upozorní na častý dětský pláč z vedlejšího bytu apod. Také úřady a různé neziskové organizace věnují této problematice velkou pozornost. Zároveň se ale v chování dospělých vůči dětem odráží celospolečenské problémy, jako je nárůst závislostí na návykových látkách nebo nezaměstnanost.

Nedokážou vytvářet vztahy, týrají vlastní děti

Jaký vliv má týrání dětí na jejich další život?

V prvních letech života si dítě vytváří ke svým rodičům silné citové pouto, takzvaný attachment. Podle způsobu, jakým se k němu rodiče chovají, si dítě vytváří představu o okolním světě i o sobě samém. Rozhoduje se o tom, zda dítě bude svět považovat za dobré a bezpečné místo a jestli bude samo sebe vnímat jako dobrou a láskyhodnou bytost.

Pokud rodiče ve své péči selhávají nebo své dítě dokonce sami ohrožují, zásadním způsobem ovlivní jeho vývoj a sníží šance pro budoucí spokojený život. Tyto děti mají v dospělosti menší šanci vytvářet spokojené partnerské vztahy, častěji opouštějí, zanedbávají nebo týrají vlastní děti, končí ve výkonu trestu nebo jsou ohroženy závislostí na drogách a alkoholu.

Rozvinuly se u nich poruchy attachmentu. Zvnějšku se to projevuje poruchami chování, zevnitř odlišnostmi ve vývoji mozku. Podle nejnovějších výzkumů je mozek dětí, které prošly zanedbáváním a týráním, kvalitativně i kvantitativně odlišný od mozku jejich vrstevníků, kteří měli to štěstí a mohli vyrůstat v láskyplné péči milujících rodičů.

Jak se porušení citového pouta projeví?

Děti, které prošly zanedbáváním, týráním nebo zneužíváním, utrpěly komplexní vývojové trauma. To zasahuje všechny oblasti jejich života a má vliv na vnímání každé minuty každého dne. Poruchy chování, které vidíme, jsou vlastně obranným mechanismem, který si děti vytvořily, aby přežily.

Takové děti považují samy sebe za špatné a svět za nebezpečné místo a podle toho se také chovají. Bojí se, a proto se brání. Některé z nich se brání bojem – jdou do útoku, jsou agresivní a napadají pěstouny, spolužáky ve školce nebo ve škole, sprostě nadávají, koušou, kopou, škrábou, nechtějí „dát svou kůži zadarmo“.

Bývají to jen fyzické projevy?

Některé obracejí vztek dovnitř a ubližují samy sobě, aby bolest duševní přehlušily bolestí fyzickou. Proto se u nich objevují různé typy sebepoškozování, jako jsou do krve vykousané nehty, vytrhané vlasy, pořezané ruce a nohy. Jiné děti se vyhýbají blízkosti druhých, jejich obranou jsou útěky z domova, toulání, hledají útěchu v problémových partách, únik v drogách a alkoholu. Další zvolily strategii disociace, snaží se „nebýt“, neupoutat pozornost.

Běžná je u nich vysoká hladina úzkosti, noční děsy, pomočování apod. Pro tyto děti je těžké přiznat vlastní chybu, takže lžou. Nevěří, že by jim někdo něco dal, a tak kradou, nevěří dospělým, a tak je neposlouchají. Snaží se samy řídit a kontrolovat situaci.

Mají nemocné duše a potřebují pomoc

Jak se pak zařazují mezi dospělé?

Je to komplikované především proto, že lidé si neuvědomují, jak hluboko komplexní vývojové trauma zasahuje. Někdy podléhají dojmu, že stačí jen „otevřít náruč“ a říci „teď už bude všechno dobré“. Ale to bohužel není tak jednoduché. Dítě vyrostlo v podmínkách, které si mnozí z nás neumí ani představit. Každý den bojovalo o život. Proč by se mělo vzdát strategií, které mu pomohly přežít? Protože jsme mu to slíbili? Takových slibů už slyšelo…

Jestli o takové dítě chceme dobře pečovat, musíme porozumět kořenům jeho chování a umět na ně vhodně reagovat tak, aby dítě uvěřilo, že je v našich očích dobré a svět je dobré místo pro život. Pak teprve může odložit své obrany a to nějakou dobu trvá.

Co za pomoc můžeme týraným dětem nabídnout?

Pokud lidé, například pěstouni nebo prarodiče, kteří o tyto děti po odebrání z původní rodiny pečují, neznají problematiku komplexního vývojového traumatu a poruch attachmentu, mohou lehce podlehnout pocitu, že tyto děti jsou „špatné“ nebo „zlobivé“ a potřebují potrestat. To je ale omyl. Duše těchto dětí jsou nemocné a potřebují vyléčit.

Fotogalerie
9 fotografií