Výstava vznikla ve spolupráci s Moravskou galerií v Brně a fotografie jsou z pozůstalosti české dokumentaristky označované jako fotografka pravdivého života. Kromě fotografií běžných dnů v 50. až 80. letech minulého století jsou na výstavě také snímky nejdůležitějších událostí české historie, jako byl právě vpád zahraničních vojsk do Československa nebo takzvaná sametová revoluce v roce 1989.

Hochová neměla během svého života příliš možností vystavovat svou tvorbu. Její jméno se do povědomí širší veřejnosti dostalo až po pádu železné opony v roce 1989. Pozornost věnovala tématům považovaným v té době za okrajová, jako například mentálně postiženým dětem nebo legionářům. O nich nafotila cyklus v době, kdy byli přehlíženi a perzekuováni. Ona je nasnímala jako důstojné lidi, kteří si zachovávali vlastní soudržnost.

Hochová se fotografii začala věnovat za studií u Jaromíra Funkeho a Josefa Ehma na Státní grafické škole a později na FAMU (Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze). Stala se reportérkou světa dětí, odkrývala prostředí starých lidí, v portrétech zachytila takové osobnosti, jako byli Josef Váchal, Bohuslav Reynek či Jan Patočka.

V 50. letech patřila Hochová k hnutí, kterému se později začalo říkat "poezie všedního dne". Šlo o fotografy, kteří nastupovali po období socialistického realismu a vyhraňovali se vůči němu tím, že fotografovali obyčejný všední svět.

Konec chleba začátek kamení je název knihy z roku 2002 s dalším tématem - portréty známých literátů. Vznikaly zejména v šedesátých letech. Nejprve na objednávku redakce Literárních novin jako obrazový doprovod k rozhovorům, později je Hochová fotografovala na vlastní pěst. Vypravila se za Reynekem na Petrkov, za Váchalem do Studeňan, zajela do Brna za Janem Skácelem, který ji zavedl za Oldřichem Mikuláškem. Fotila Ludvíka Aškenazyho, Ivana Diviše, Václava Havla i další.