Marcela z dokumentu Manželské etudy: Z pekla možná vede cesta

Její osud dojal celý národ. Marcelu Haverlandovou (47) znají lidé z dokumentu Heleny Třeštíkové Manželské etudy.

Ten příběh vzbudil takový zájem, že o něm vznikl i film Marcela. Není divu - je to osud, z něhož mrazí. Mladou zamilovanou ženu, která se vdávala v kostele svatého Mikuláše na Staroměstském náměstí, život tak těžce zkoušel, až se rozhodla vzít si život. Naštěstí neúspěšně.

V kostele, kde kdysi uzavřela manželství, má teď urnu její dcera Ivana (+24). "Ještě jsem se s tím nevyrovnala," přiznává Marcela dnes.

Marcelino manželství se rozpadlo, když byl dceři Ivaně rok. Z druhého vztahu se narodil syn Tomáš (14), jeho otec však odešel a později zemřel. Majitel pražského domu Marcelu i s dětmi vystěhoval do Českého Brodu. Selhávalo zdraví, nebyly peníze, navíc se vyskytlo podezření, že Ivanin otec dívku, když byla malá, sexuálně zneužíval. A právě tehdy se možná Marcela ptala: Co se mi ještě může stát?

Ztratila jsem dceru
Pak to přišlo: V listopadu 2005 tragicky zemřela Ivana. Zachytil ji vlak, když se ve tmě po kolejích vracela do Brodu ze zastávky, do které zřejmě ve spánku přejela.

Následující léto se Marcela pokusila o sebevraždu. Poté strávila dlouhé měsíce po psychiatrických léčebnách. Vypadalo to, že už jí nepomůže nic. Včas se ovšem rozpomněla, že je na ní kdosi závislý - syn Tomáš. V sanatoriu v Sadské se jí poštěstilo objevit výbornou psycholožku Blanku.

A do třetice: Po zhlédnutí dokumentu v České televizi jí lidé začali posílat peníze. Dokonce tolik, že už nikdy nebude muset dojíždět za prací do Prahy vlakem, který jí připomínal Ivaninu smrt. Díky finanční sbírce se Marcela do Prahy přestěhovala. Vybralo se totiž bezmála osm set tisíc korun, což Marcele umožnilo byt v Českém Brodě odkoupit a vyměnit za státní byt v Praze.

Psa přivedla Ivanka
Ačkoli nás v dětství pohádky přesvědčovaly o tom, že z pekla už žádná cesta nevede... Kdoví. Marcela se dnes v dvoupokojovém bytě v pražských Vršovicích pokouší vést běžný, obyčejný život, který jí život po léta odpíral. Vypadá vyrovnaně, občas se usměje, intenzivně kouří, ale synovi říká s cigaretou v ruce: "Nekuř!"

Pod kulatým stolem v útulné kuchyni leží rezavý sympatický pes připomínající lišku. "K pejskovi jsme přišli tak, že ho Ivana asi před sedmi lety přivedla z útulku," vzpomíná Marcela. "Šla tam s kamarádkou, že si kamarádka vybere psa. Kamarádka si psa nevybrala, psa si domů přivedla Ivana. Říkala, na jednu noc. Je to Ivanky pes."

Marcela se dokonce už dokázala podívat na dokument ze série Manželské etudy, mapující její dospělý život: "Teď jsem se dívala doma s Tomáškem, viděla jsem ho poprvé celý," říká odhodlaně. "I film Marcela jsem viděla, ale moc si z toho nepamatuju, a byla tam se mnou psycholožka ze Sadské."

Mám zlé myšlenky
"Ještě jsem se s tím nevyrovnala," přiznává. "Ještě na tom nejsem dobře. Hodně chodím po doktorech, zlobí mě srdce, tlak, nesmím nosit nic těžkého. Podle doktorů bych směla akorát dejchat. Chodím na psychiatrii a k psycholožce."

Právě psycholožku ze Sadské si Marcela nesmírně pochvaluje: "Tak mě rozebrala! Má zvláštní cit, čiší z ní pozitivní energie, donutila mě k tomu, abych to už neudělala. Že tady musím pro toho kluka být. Protože předtím se to nepovedlo, předtím jsem tu sebevraždu spáchala. Ona mě přesvědčila, že už to udělat nesmím."

Znamená to, že je ta hrůza už jednou provždy pryč? Marcela chvíli váhá. "Ano, já doufám. Dalo by se říct, že z toho nejhoršího jsem venku. Ne úplně, někdy mám takové stavy... Psycholožka říká, že to musím rozchodit. Rozdejchat to, zaměstnat se něčím jiným. Třeba si rozsvítím, udělám si kafe, zakouřím si. Občas tam ty myšlenky ještě jsou."

Dobrou zprávou je, že díky milované Helence Třeštíkové a ministryni Vlastě Parkanové získala Marcela práci v knihovně ministerstva obrany. "Je to šestihodinová brigáda, třídím knihy, zapisuju, čistím," vysvětluje.

Ségra mu chybí
Dalším pozitivním momentem v Marcelině životě je vedle vytouženého pražského bytu zbrusu nová chatička u Berounky: "Malinkatá chatička, ale pro nás stačí," spokojeně líčí Marcela. "Zase Helenka vypomohla, protože my na ni samozřejmě nemáme, půjčili mi. Je na Berounce přímo u Kazína, je tam hospoda U Tetaurů, teď se jmenuje Tornádo. Každou sobotu tam hrajou country. Elektrika tam je, paní mi tam nechala linku, lavici, postele, od Helenky jsem dostala televizi, dvouvařič jsem si koupila."

Na chataření se třese i Tomáš, chystá se chytat ryby, už si to byl i vyzkoušet. Tomáš býval označován za hyperaktivní problémové dítě, během naší návštěvy se však choval rozumně, klidně a možná až příliš dospěle.

Co se týká volby povolání, chce být možná kuchařem, ale raději by hrál ve filmu, teď píše scénář o boxu. "On to moc nedává na sobě znát, ale nemá to zpracovaný, tu Ivču," říká Marcela. "Strašně vyspěl. Ví, že mně musí být oporou, je jiný než vrstevníci. Přijde mi samotářský. Bral by nějakou holku, viď," usmívá se Marcela na syna.

"Nějakou holku jo, ale vážnej vztah, ne holku na měsíc," překvapivě prohlašuje čtrnáctiletý Tomáš. "Třeba jedna holka z naší třídy měla včera výročí. Dva roky chodí s klukem. Od třinácti."

Chtěl nás podřezat
Ani Marcelin milostný život není povzbudivý. Po dokumentu v České televizi se jí ozval starší pán, že se do ní zamiloval. Ukázalo se, že jde o šílence. "Vyhrožoval, že nás podřeže. Třeba zavolal a říkal: Ty máš na balkoně peřiny. Musel se tam někde potulovat a pozorovat nás. Měla jsem strach pustit Tomáše se psem nebo nakoupit," vzpomíná Marcela.

Když se jí ptáme na ctitele, odmítavě tvrdí: "Zatím nic." ("Má mě!" hned se ozývá Tomáš.) "Nebránila bych se hodnýmu kamarádovi, ale každej svý," přemýšlí Marcela. "Ne do bytu, to v žádným případě."

Tomáš se vmísí s poznámkou, že nemá rád městské holky, co se štítí sednout si na pařez. "Ivanka ho odmala vláčela po všech možných čundrech," usmívá se Marcela. "Vždycky říkala: A už ho víckrát nevezmu, protože mě zlobil. A zase ho vzala."