Ukrajinská ombudsmanka pro Blesk: Rusové nás chtějí zničit, znásilňují ženy i děti a kastrují muže
Znásilňování žen i nezletilých dětí, ale také zneužívání můžů různými předměty a kastrace. Právě tyto nechutné válečné zločiny a další sexuální násilnosti řeší ukrajinská ochránkyně lidských práv Julija Sporyšová, která se během své cesty do Česka setkala i s Blesk Zprávami. Sporyšová pomáhala před válkou primárně ukrajinským ženám a dětem, aby se nebály mluvit o domácím i jiném násilí či o diskriminaci. Nyní se zabývá tím, jak nebohým obětem pomáhat v jejich cestě za psychickým i fyzickým zdravím. V exkluzivním rozhovoru popsala i svůj útěk z Irpině, města, které se stalo jedním z prvních cílů ruského bombardování. Sporyšová měla štěstí, podařilo se jí i s dětmi a manželem prchnout, než se k nim ruští okupanté a násilníci dostali.
Čím se tedy přesně zabývá Vaše organizace Divchata? Je to jenom o vzdělávání a sexuálním násilí?
Snažíme se o celkovou podporu žen a dětí. Máme azylový dům, školky, tábory a také poskytujeme humanitární pomoc přesídlencům. Spolupracujeme i s jinými organizacemi, například pokud máme ve sbírce shromážděné ženské vložky, tak je můžeme poskytnout i ženám v jiných místech. Také poskytujeme právní pomoc a pomoc s cizími jazyky – například kurzy ukrajinštiny pro přesídlence z východních regionů Ukrajiny. V centru všech těch projektů ale stojí pomoc ženám.
Změnilo se Vaše zaměření v důsledku války?
Zabývali jsme se hodně sexuální výchovou teenagerů a prevencí sexuálního násilí a vlastně i uplatněním žen v ekonomice a genderovou rovností. Teď jsme svou činnost prostě rozšířili o humanitární pomoc, azylové domy apod. Až skončí válka, vrátíme se zpátky ke klasické činnost. Třeba ty azylové domy jsme založili opravdu až letos v dubnu, protože bylo potřeba ubytovat velké množství lidí.
Když se podíváme na to, co se na Ukrajině děje teď, mohla byste přiblížit, co se v zemi děje na poli sexuálního násilí?
Nejčastěji se za války setkáváme se znásilňováním, nucenými potraty, kastrací, sterilizací a také s nuceným obnažováním v táborech.
A kolik toho zůstává skryté?
Řekla bych, že až 99 % toho, co se stane.
Kolik případů způsobují Rusové? Řešíte i oběti ukrajinských vojáků?
Naprostá většina případů, opravdu 99 %, se týká činů ruských vojáků. Ale i v ukrajinské armádě jsou takové případy, ale netýkají se civilistů, nýbrž většinou jejich kolegyň vojaček, které spíše než násilnosti řeší sexuální obtěžování. Ale to je naprosto jiné měřítko.
Muže kastrují a znásilňují. Stydí se o tom mluvit víc než ženy
Vy jste několikrát zmiňovala , že sexuální násilí se týká nejen žen, ale také mužů a dětí. Jak moc jsou odlišné následky u těchto skupin?
Přesně tak, týká se to všech skupin obyvatel a následky jsou různé. Pokud jde o muže, tak zde řešíme následky kastrace a znásilnění pomoci proniknutí nějakého předmětu. Předmětem je to většinou za trest, když nechtějí spolupracovat a často se to týká válečných zajatců. U žen, tam jde o znásilnění člověkem nebo více lidmi a často řešíme dlouhodobé znásilňování.
Stydí se o tom oběti mluvit?
Určitě, nikdo o tom nechce mluvit. Všichni se stydí, i rodiče dětí, protože je to pro ně trauma a také stigma ve společnosti. I v naší společnosti je to totiž tak, že je ta oběť znásilnění obviňována, že si za to může sama. A muži, ti se stydí ještě o něco více, protože ten stereotyp je takový, že znásilnění se týká jen žen. Často si ale lidé neuvědomují, že i kastrace je druh sexuálního násilí.
A to se nezměnilo s válkou, odbourání této sekundární viktimizace?
Nezměnilo. Nebo možná trošku ano, ale samozřejmě ne u všech. A jsou tu i lidé, kteří pracují právě v těch orgánech, kde by se měly ženy chránit, ale přesto zde oběti slýchávají otázky jako: Proč jste teda neodjeli? Proč jste nějak neutekli? A také se stává, že jsou ženy nazývané prostitutkami.
Sporyšová: Rusové mají znásilnění povolené, je to součást genocidy
Zpráv o sexuálních zločinech je mnoho, proč tomu tak je? Je to prostě válka?
Sexuální násilí proti Ukrajinkám je část genocidy, protože víme o tom, že vojáci dostávali příkaz a bylo jim dovoleno, aby ženy znásilňovali a znemožňovali to, aby vznikali noví Ukrajinci.
A považujete to za jednu z nejúčinějších válečných zbraní?
Myslím, že přece jenom ne, protože ještě masovější jsou deportace dětí a dospělých pryč ze země a vlastně obecně porušení identity Ukrajinců. To je asi ještě silnější a horší.
Vyhledáváte oběti sami?
Snažíme se šířit informace o tom, že u nás mohou oběti získat pomoc, a to přes různé organizace, média, přes prokuraturu i vojáky a dobrovolníky.
Mohou se Vám ozvat i uprchlíci, kteří jsou zrovna v cizí zemi?
Ano, ta možnost tu je. Děláme i online poradnu. Spolupracovali jsme i s českou policií a přes ně jsme šířili i tu nabídku pomoci v ukrajinštině.
Kolika lidem vlastně pomáháte?
To je těžké říci, protože je to velký projekt a nejen o obětech sexuálního násilí. Spolupracujeme i s oběťmi domácího násilí, sexuálního obtěžování a i s lidmi, kteří se setkávají s genderovou diskriminací třeba v práci. Rámcové nabízíme nebo poskytujeme 600 hodin konzultací za měsíc a sexuální násilí se týká asi jenom 10 % z nich. A nejde vlastně jenom o nové oběti válečného násilí, ale i o retraumatizované oběti, které už byly znásilněné dříve, ale teď potom, co se děje, to v nich znovu vyvolalo ty staré pocity.
Když zmiňujete domácí násilí, jak jej nyní řešíte? Hlásí se tyto oběti? Napadá mě, že jim možná nyní přijde jejich problém podružný.
Pomáháme jim pořád všemi možnými způsoby, ať už online, nebo offline. Individuálně i skupinově pomáháme stále také dětem, například poskytujeme logopedickou pomoc. Hodně se nyní setkáváme s tím, že mají lidé problémy se spánkem, soustředěním i s příjmem potravy. Měli jsme ale problémy na začátku války, že si ti lidé opravdu říkali, že vlastně nejsou v nebezpečí, když nejsou ohroženi válkou. Že nemá smysl, aby se na nás obraceli. Dokonce se na nás obraceli s tím, že nechtějí své problémy řešit v době války s policií.
Téměř od počátku konfliktu se mluví o tom, že za všechny válečné zločiny musí někdo nést zodpovědnost. Vy jste do Česka přijela s dalšími ochránkyněmi práv, řešíte s nimi, jak dostat zločince před soud? Shromažďujete třeba důkazy?
Tak my nejsme právníci, ale už byla podána trestní oznámení k Mezinárodnímu trestnímu tribunálu za válečné zločiny. Kolegyně právničky nám s tím pomáhají. Už je v řešení 40 případů, přičemž u některých už byly vyneseny rozsudky.
A nebojí se oběti mluvit? Ať už kvůli anonymitě, nebo prostě jen ze studu, o kterém jsme tu už mluvili?
Jsou lidé, kteří podají vlastní oznámení k soudu, tam se musí počítat s tím, že to anonymní nebude. Existuje také část žen, které se nebojí o tom mluvit ani v médiích, ale samozřejmě většina se toho prostě bojí.
Snažíte se jim nějak pomoci v tom, aby to řešili? Aby se teď nebáli a třeba za pár let jim nebylo líto, že k tomu soudu nešli?
Všem říkáme, že pokud se rozhodnou s tím jít k soudu, máme partnery i právníky, kteří je tam můžou obhajovat. A my jako psychologové jim v tom můžeme taky pomoct, ale nemůžeme na ně samozřejmě vytvářet nátlak.
Pomáhá Vaší organizaci ukrajinská vláda?
Spíše v něčem pomáháme my jim. Jsme úplně nezávislí. Pomáhají nám zahraniční organizace, pomáhá nám česká vláda nebo třeba česká organizace Nesehnutí.
„Plakala jsem v koupelně, než jsme z Irpině utekli“
Zajímáte mě i Vy osobně. Jak situaci prožíváte? Musí to být velice psychicky náročné...
Jak to zvládám? Já jsem z Irpině, takže my jsme byli první, na koho to bombardování vlastně dopadlo. Odjeli jsme v první den války, hned jak to bylo možné. Díky Bohu moje děti válku neviděly. Hned jak jsem se dostali do bezpečí, začali jsme pomáhat těm, kdo se tam také potřebuje dostat – a to pomohlo i mně, když jsem věděla, že mohu někde pomáhat. Sama také docházím k psychologovi a funguje u nás skupinová podpora. Stejně tak se snažím najít si čas na dovolenou s dětmi, což se ne vždycky daří.
Jak jste na to první bombardování reagovala?
Já jsem panikařila a byla jsem v šoku. Seděla jsem v koupelně, plakala a můj muž říkal, že se musíme sbalit. Já jsem pořád plakala a děti i muž mezitím sbalili. Nějak se nám podařilo dostat do auta a odjet.
Nečekala jste to trošku? Přece jenom náznaky války tu byly už předtím.
Na válku se nedá připravit.
Pojďme ještě k tomu, co se bude dít po válce.
Až skončí válka, budeme potřebovat rekonstrukci nejenom domů, infrastruktury a ekonomiky, ale i vzdělávání a na poli rekvalifikací.V tomto bych chtěla poprosit o pomoc i Evropu, aby podporovala ženy.
Liší se nějak pozice žen a dívek na Ukrajině? Je to problémem?
Je to trošku složitější a teď do toho spadla ta válka, kdy je najednou žena opět tím nejkřehčím, kdo musí ochránit hlavně sebe a děti. Musela vzít děti, utíkat a nechat za sebou úplně všechno, co doposud budovala a o co se starala. Nechat za sebou práci, dům, auto. Ta společnost se trošku vrátila k patriarchátu, protože se vrátila ta role žen jako matek, které musí chránit potomky. Ale ukrajinské ženy jsou aktivní a velmi odvážné a vidím to i teď, že nechtějí jen tak sedět doma, ale hledají si práci. A věřím, že až to skončí, budou silnější než kdy předtím.
Vážení čtenáři, pro dnešek se s vámi loučíme. Pokračovat budeme zase zítra ráno. Přejeme vám dobrou noc.
V Ruskem okupovaném ukrajinském městě Berďansk byl zastřelen zástupce okupačních úřadů, který se podle Kyjeva podílel na organizaci mučíren. Na svých internetových stránkách o tom informovala ukrajinská vojenská rozvědka (HUR).
Počet obětí ruského útoku na Kyjev z noci z pondělka na úterý vzrostl na 28, oznámil dnes večer ukrajinský ministr vnitra Ihor Klymenko, který na telegramu zároveň informoval o ukončení pátrání v troskách devítipatrové obytné budovy v Solomjanské čtvrti.
