16°C
Přehledně: Odkud proudí do Evropy zemní plyn? A čím se nahradí ruské plynovody?
Vlivem probíhajícího válečného konfliktu na Ukrajině a s ním související energetické krize ve společnosti stále hlasitěji rezonuje téma závislosti na Rusku. Jedním z hlavních problémů, se kterými se v současnosti evropské země musí vyrovnat, je přebudování dodavatelské sítě plynu. Často se přitom přistupuje k alternativám v podobě dovozu zkapalněného zemního plynu. Kudy se do zemí EU dostává zemní plyn a kdo je jeho největším dodavatelem?
Evropská unie se svou rozlehlou sítí plynovodních potrubí je obecně jedním z regionů nejvíce závislých na stabilních dodávkách zemního plynu na světě. Většina fosilních paliv spalovaná v evropských energetických zařízeních a domácnostech přitom historicky pochází právě z Ruska, což vzhledem k momentální geopolitické situaci vytváří rozpor mezi potřebami jednotlivých států a jejich politickým směřováním.
Problémy s Nordstreamem
Podle statistického úřadu Eurostat v roce 2020 pocházelo z ruských zdrojů přibližně 38,7 % zemního plynu dodaného do zemí EU. Nejvýznamnějšími cestami, skrze které se ruský zemní plyn do zemí EU za běžných okolností dostává, je podmořský plynovod Nordstream 1 a pozemní Jamal. Plynovod Nordstream 2, který měl navýšit roční kapacitu dodávek skrze linku Nordstream na skoro 110 miliard kubických metrů, byl dokončen v září roku 2021. Do dnešního dne se jej však vlivem ochladnutí vztahů mezi Ruskem a Německem nepodařilo uvést do provozu.
Během července byla kapacita dodávek prostřednictvím plynovodu Nordstream 1 pod záminkou technické údržby snížena na 20 %. Začátkem září pak došlo vlivem údajné kritické závady k úplnému odstavení dodávek. Koncem září se pak začaly objevovat zprávy o sérii výbuchů a úniku plynu v blízkosti podmořského potrubí.
Podle evropských politických představitelů za poškozením plynovodů Nordstream I a II v Baltském moři stojí úmyslná sabotáž. Rusko jakoukoliv vinu na incidentu popírá a obviňuje z něj Spojené státy. Provozovatel plynovodního potrubí, konsorcium Nord Stream AG, uvedl, že nevylučuje obnovení provozu. Podle německé rozvědky to ale možné nebude.
Rekordní výdělky Norů
Během prvních měsíců po začátku ruské invaze na Ukrajinu došlo k výraznému útlumu exportu plynu z Ruska do zemí EU, přičemž prvenství v tomto ohledu během dubna 2022 zaujalo Norsko, které zejména skrze plynovody Europipe, Norpipe a Franpipe dodalo skrze Německo a Francii rekordní množství zemního plynu. Podle červnových údajů norského statistického úřadu došlo k meziročnímu navýšení exportu o 5,7 % na 10,2 miliard kubických metrů plynu, přičemž jeho hodnota činila rekordních 13,26 miliard USD (asi 329 miliard Kč).
Výrazné množství plynu do EU proudí i ze severní Afriky (asi 7,24 % ročního importu k roku 2020), konkrétně z Alžírska a Libye, skrze plynovody Greenstream, Maghreb-Europe a Medgaz.
Konec největšího evropského ložiska
Co se týče ložisek plynu přímo v členských zemích, není na tom Evropská unie příliš slavně. Celkem země EU dokáží vyprodukovat přibližně 41,7 % své roční spotřeby, zbytek však musí dovážet. Největší evropské ložisko zemního plynu se nachází v nizozemské provincii Groningen, přičemž z něj pochází přibližně polovina Nizozemskem vyprodukovaného zemního plynu.
Těžba v regionu je však komplikována vysokou hustotou zalidnění a častými zemětřeseními vznikajícími vlivem extrakce komodity. Z tohoto důvodu se postupně přistupuje k jejímu omezení, přičemž nizozemská vláda plánuje v roce 2023 těžbu plynu pocházejícího z Groningenského ložiska zcela zastavit.
Původně bylo ukončení těžby v Groningenu plánováno již na rok 2022, vypuknutí invaze na Ukrajinu a výrazný pokles dodávek plynu z Ruska však měly za následek odložení tohoto záměru. Objem plynu získaného letos z Groningenského ložiska se odhaduje přibližně na 2,8 miliard m3. Nizozemí mimo gigantického rezervoáru zemního plynu v Groningenu rovněž disponuje asi 300 výrazně menšími ložisky v Severním moři. Celkově nizozemské zdroje vydají přibližně na 5,73 % roční spotřeby plynu v EU.
Rostoucí ceny a spása v podobě LNG
Ruku v ruce se snížením dodávek plynu z Ruska šel také strmý nárůst jeho ceny. Ta dosáhla na nizozemském uzlu maxima koncem srpna, kdy se vyšplhala na závratných 339,2 EUR (asi 8 150 Kč) za 1 MWh. Od dosažení této částky však vlivem hledání alternativních zdrojů importu a zavádění opatření v jednotlivých členských zemích EU cena stabilně klesá.
Nahradit chybějící ruský plyn by z velké části měl větší důraz na dovoz a zkapalněného zemního plynu (LNG) a budování terminálů určených k jeho přijímání a převod do plynného skupenství. V Evropě (včetně Velké Británie) je zatím v provozu 29 LNG terminálů, přičemž u 10 z nich se počítá s dalším rozšířením. Ve výstavbě jsou momentálně dvě zařízení ve Finsku. Do budoucna se počítá s vybudováním dalších 13 terminálů napříč EU a sousedními státy.
Mezi největší dodavatele zkapalněného zemního plynu se řadí Katar (20,69 % k 2020), těsně následován Spojenými státy (19,8 %). Jen o něco málo méně LNG v roce 2020 do EU vyvezlo Rusko (16,75 %), v budoucnu však obchod s ním není příliš žádoucí. Čtvrtou a pátou příčku v tomto žebříčku pak zaujímá Nigérie (14,47 %) a Alžírsko (9,79 %). Vzhledem ke sníženým dodávkám z Ruska se očekává, že více LNG do Evropy připluje například ze Spojených států a Austrálie.
V nizozemském Eemshavenu byl začátkem září slavnostně otevřen LNG terminál, v němž si Česká republika prostřednictvím společnosti ČEZ pronajala třetinu ročních kapacit. Plyn z nizozemského přístavu by v Česku měl stačit na pokrytí až třetinové roční spotřeby. Zároveň je znovu ve hře i stavba plynovodu Stork II, který by České republice umožnil přístup k plynu z polského terminálu ve Świnoujście (Svinoústí).
O financování výstavby požádali Evropskou komisi ve společném dopise z konce září český ministr průmyslu a obchodu Jozef Síkela (STAN) a polská ministryně pro ochranu klimatu a životní prostředí Anna Moskwová. Pokud by se o investici rozhodlo v dohledné době, očekává se, že by potrubí mohlo být v provozu nejpozději do roku 2026. Předběžně česká vláda počítá s náklady na výstavbu ve výši osmi miliard korun. „Je samozřejmé, že chceme využít možnost financovat tento projekt z prostředků dostupných na úrovni Evropské unie,“ uvedl Síkela.
