Dojemná evakuace sirotčince v Charkově: Postižené děti si myslely, že je to hra na schovávanou
Konstantin přesouval z Charkova sirotčinec, zdravotně postižené děti a několikaměsíční miminka bez rodičů. „Autobusy jsme vystlali matracemi, kdyby na nás stříleli," řekl. Duševně nemocné děti situaci vnímaly jako zvláštní hru na schovávanou. Kam se děti podařilo převézt? Jak válka změnila matky, které děti dřív opustily? A proč si Poláci mysleli, že Konstantin děti unáší?
Konstantina probudily výbuchy, které rozhodně nezněly jako ohňostroj. Bylo 5:04, uvařil si kávu a v 6 hodin dorazil do práce, do charkovského regionálního sirotčince číslo 3. 24. února ho mělo zasedání městské rady jmenovat novým ředitelem instituce. Začala ale válka a on už se nevrátil domů.
„Od prvního dne rozsáhlých bojů se Charkov dostal pod přísnou kontrolu ruských okupantů a náš tým udělal všechno pro to, abychom zachránili životy dětí,“ řekl Konstantin Vladimirovič Zemljanskij. „V ústavu byly v té době trvale dvě desítky dětí zbavených rodičovské péče a dětí v těžké životní situaci ve věku od šesti měsíců do šesti let,“ doplnil.
Bohužel téměř všechny děti z charkovského sirotčince č. 3 mají vážné diagnózy. Jde o různé duševní poruchy, autismus, mikrocefalie, hydrocefalus, Downův syndrom, kognitivní poruchy či opoždění psychomotorického vývoje.
Další tři malé děti měly těžké chronické onemocnění a podstupovaly rehabilitaci v místním rehabilitačním centru. Zatímco tyto děti charkovští obyvatelé vyzvedli, ostatní zůstaly v ústavu. Nezbývalo než čekat. Když se blížila další palba, pečovatelé zabalili děti do přikrývek a spouštěly je do sklepa, přesunuli tam i dětská lůžka.
Střely dopadaly poblíž a všichni cítili, jak se třesou okna. Znovu a znovu houkaly sirény, které děsily nejen děti, ale i dospělé. Přestože si menší děti neuvědomovaly důvod, cítily úzkost a zmatek dospělých a rozplakaly se. Situaci ale nebylo možné vysvětlit ani starším dětem, kvůli svým duševním chorobám by to nepochopily. Pobyt v úkrytu proto vnímaly jako zvláštní procházku nebo hru na schovávanou.
„Válka matkám opuštěných dětí ukázala význam rodiny“
Od třetího dne války nebylo v sirotčinci světlo, a zaměstnanci tak museli zapálit na dvoře oheň, aby dětem ohřáli jídlo. Naštěstí měli dostatek zásob a další pomoc od dobrovolníků. Jedna laskavá obchodnice se evakuovala a Konstantinovi dovolila, aby si vzal neprodaná jídla z její kavárny.
„Druhý den se mi naštěstí podařilo najít mezi obyvateli ze sousedství lidi, kteří mi dovolili vařit v jejich kuchyni,“ pokračoval Konstantin pro Ukrajinskou Pravdu. U některých matek, které měly v sirotčinci děti a léta je nenavštěvovaly, se náhle začaly objevovat mateřské city.
„Jedna z nich mě málem žádala na kolenou, abych jí dal syna. Zdálo se, že plánuje odjet do Německa,“ vzpomíná hořce Konstantin Zemljanskij. Pro děti tak připravili adopční dokumenty. „Nevylučuji, že díky válce najednou poznali, jak jsou rodina a děti nejvyšší hodnotou v životě každého člověka,“ dodal Konstantin. Druhým vysvětlením je podle něj snaha přilepšit si díky sociálním dávkám na postižené děti.
Konstantinovi bylo jasné, že válka jen tak nepřestane. Stát rozhodl, že bude nutné evakuovat z postižených oblastí sirotky, děti zbavené rodičovské péče či děti se zdravotním postižením. Už 5. března proto zaměstnanci charkovského ústavu umisťovali děti do školních autobusů, které přijely z Poltavy. Nejen sirotčinec č. 3 ale potřeboval evakuaci.
Pár minut před odjezdem ale z perinatologického centra přivezli dalších 13 nechtěných miminek, jednomu byly jen 2 měsíce. Děti neměly doklady, ale bylo potřeba je co nejdřív odvézt z válečné zóny. „Tehdy si nikdo nedokázal představit, co to znamená evakuace sirotčince, a tak jsme autobusy vydláždili matracemi, kdyby nás ostřelovali pro případ ostřelování,“ vzpomíná Konstantin.
Dvě děti dokonce musely jet na jedné sedačce, aby se všichni vešli. Všechno šlo ale lépe, než pečovatelé čekali. Při odjezdu z Charkova byly během prvních dnů války velké fronty, autobusy ale doprovázela policie, takže se nikde nezdržovali.
Po příjezdu do Vorochty muselo dítě na operaci
Více než 100 dětí z charkovských internátů pak umístili do jedné z mateřských škol v Poltavě. O 43 z nich se staral Konstantin. Jeli s ním ještě dva lékaři, dvě sestry a dvě maminky s dětmi s dětskou mozkovou obrnou, které potřebovaly rehabilitaci. Rodina vedoucího dětského domova zůstala v rodném městě po celou dobu bombardování Charkova ruskými vojsky.
Děti z dětského centra poté odjely do Vorochty v Ivanofrankivské oblasti, kam už je mohl odvézt evakuační vlak. Ve Vorochtě je ubytovalo sociální zařízení, všechny děti vyšetřil lékař. Některé z nich ošetřil, jeden chlapec dokonce podstoupil složitou operaci. Ten pak i s matkou zůstal na Ukrajině.
V Ivano-Frankivské oblasti zůstalo 13 nejmladších z perinatologického centra, které Konstantin odvezl z Charkova. Sice se mu pro ně podařilo získat rodný list, žádné dítě ale zatím nemá patřičný status k tomu, aby ho mohl někdo osvojit. Status totiž udílí charkovská městská rada a proces je zatím kvůli válce velmi pomalý. Zatím tak děti putují do dětských domovů.
Kam ale umístit ostatní děti, kterým kvůli poruchám nestačí být v bezpečí? Ukrajinská ministryně sociální politiky Maryna Lazebnová se obrátila na „sociální“ ministry partnerských zemí a požádala o pomoc. Litevská ministryně sociální ochrany a práce Monica Navickenová poté navrhla, aby děti umístili do rehabilitačního zařízení v Kaunasu. V případě potřeby tam byla zaručená lékařská péče i rehabilitace.
Poláci si mysleli, že Konstantin děti unáší. Proč?
A tak se děti znovu vydaly na cestu. Konstantin s dětmi cestoval přes Polsko, kde ho nejdřív nechtěli pustit. „Policie mě podezřívala, že se snažím unést děti,“ řekl. Přiznává, že to tak mohlo vypadat, protože jedno autistické dítě (4,5) vypadá jen na 3 roky. Nakonec povolení k průjezdu získali až přes litevskou ministryni sociální politiky.
Rehabilitační centrum v Kaunasu ubytovalo 19 charkovských dětí. Všem je méně než 5 let, šesti z nich je méně než rok. Jsou buď zbavení rodičovské péče, nebo se ocitly v těžké životní situaci. Centrum přijalo další zaměstnance z řad místních i ukrajinských uprchlíků, aby se o ně postarali.
Mezi zaměstnance zařadili jako mladší sestru i matku jednoho chlapce z Doněcka (21), který nestihl dokončit rehabilitační kurz v Charkově. Dokončí ji tedy v jiných podmínkách. Všechny tyto děti evakuované do zahraničí zůstanou mimo Ukrajinu až do konce války.
Podle oficiálních údajů bylo od začátku ruské agrese proti Ukrajině evakuováno více než 6200 dětí, z toho asi 2400 na Ukrajině a více než 3800 v zahraničí. Téměř polovina (přes 3000) dočasně vysídlených dětí má status sirotka nebo dítěte zbaveného rodičovské péče. Z toho více než 2000 dětí bylo evakuováno do zahraničí.
