Mrtvoly podél cest a krátery po bombách: To je nová tvář Severodoněcku

Podle Al Džazíry chtějí Rusové průmyslově důležité město dobýt, a rozšířit tak území ovládané separatisty. A chtějí to udělat dřív, než Ukrajinci dostanou další zásilku západních zbraní, protože situaci na Donbase by mohly změnit právě zbraně dlouhého dosahu. Ukrajině také hodně pomáhají drony: „Nebe je naše. Je to otázkou času,“ neztrácí vojáci naději. 

Zároveň jde o klíčové město pro dobytí Luhanského regionu, které leží na strategické řece Severní Doněc. Kdyby Severodoněck a Lysyčansk padl, Rusko by obsadilo celý Luhansk.

Město bylo ničeno i v roce 2014, podle místních obyvatel šlo však jen o zlomek současných škod. Už tenkrát obnova trvala roky a město se zcela vzpamatovalo těsně před ruskou invazí v únoru 2022. Oblastní gubernátor pro BBC popsal, jak stál na střeše v sesterském městě Lysyčansku a sledoval, jak každou minutu dopadla na protější město bomba.

Severodoněck hořel, krajina je jako po neštovicích poznamenaná černými krátery. Podél ulic jsou mrtví lidé i zvířata.

Z Rubižne se stala zelená skvrna

Také v Lysyčansku je vzduch plný prachu a kouře ze zničených budov. Gubernátor Serhij Hajdaj už dříve naznačil, že se ukrajinští vojáci možná budou muset z města stáhnout. A když se zadíval z Lysyčansku ještě dál, uviděl třetí postižené město.

Tedy alespoň to, co z něj zbylo, protože Rubižne bylo doslova srovnáno se zemí a zbyla po něm jen zelená skvrna, píše BBC. Denně na něj dopadalo až 1500 granátů. Mnoho obránců Rubižne teď stejně jako Vladimir brání Lysyčansk. Zažívají chronický šok jako vojáci za 2. světové války, drží se díky cigaretám a kávě.

Podle lysyčanského vojáka Vladimira Rusové na začátku dostali v regionu velkou ránu, a tak se nyní snaží srovnat se zemí to, co pěchota nedobyla. Měsíc strávil i v Rubižne.

Děsivé video z ukrajinského zákopu: Voják se natáčel, když vedle něj dopadla raketa!

„Nebyl to Mariupol, ale bylo to tomu blízko. Bylo to velmi těžké. Bylo tam hodně ztrát a hodně pouličních bojů. Bylo tam i dělostřelectvo, které ty domy velmi rychle odstraňovalo. Lidé se snažili skrýt ve sklepech, kde neměli žádný výhled, nemohli situaci zhodnotit,“ popsal.

Přestože obyvatelé Donbasu nejsou nezkušení, podle Volodymyra Zelenského tam umírá 50–100 vojáků denně. Válka s ozbrojenými ruskými vojáky je těžší než boje se separatisty v roce 2014.

Rusku navíc nedochází muži ani zbraně. Zatímco Ukrajinci vystřelí jednou, podle vojáka Vladimira jim to Rusové oplatí desetkrát. „Opravdu je nezajímá, kolik střeliva použijí,“ řekl. Dodává, že tu žije 30 procent proukrajinských a 30 procent proruských lidí, zbytku je to jedno.

„Nyní máme vlastní Mariupol“ 

Stanislav Švábo (32) žil v Severodoněcku celý život, v polovině března se nicméně rozhodl odejít, protože Rusové začali město obcházet. Pak žil chvíli ve Slovjansku, než odjel do Dnipru. Už tehdy pracoval jako dobrovolník a do rodného města se stále vracel, aby lidem doručil humanitární pomoc nebo pomohl s jejich evakuací. Ve městě pak zůstali hlavně senioři a handicapovaní, kteří odejít nemohli.

Naposledy do města vyjel 22. května, cesty začaly být mnohem obtížnější a nebezpečnější. Most ze Severodoněcku do Lysyčansku byl neustále pod palbou. „Když ruská armáda uvidí konvoj, ať už vojenský, nebo civilní, začne ho ostřelovat. Báli jsme se, byly případy, kdy se střílelo i na dobrovolníky,“ řekl Švábo Meduze.

Severodoněck jako další Mariupol? Lidé přežívají bez jídla a vody, Rusové zintenzivňují útoky

Když se konečně dostali do města, předali jídlo a benzin ukrajinským vojákům. Jak ale stáli na místě, Rusové na ně zahájili útok z minometů, který je minul. Pak vezli humanitární pomoc na adresu v jedné městské čtvrti, když se v ní však nacházeli, ruští vojáci začali celou oblast starého města bombardovat. Město se zahalilo do ohně a kouře.

Ještě před několika týdny Švábo viděl obyvatele Severodoněcku jezdit na kolech a chodit na procházky, nyní nevyšli z krytů. „Nyní máme vlastní Mariupol,“ řekl. Okupanti už podle něj jen ničí celé město, střílí na všechny obytné budovy. Ukrajinských vojáků ve městě zbylo málo. Švábo neví, jak dlouho ještě vydrží, a nemá jim to za zlé.

„Není potřeba tam zůstat jako potrava pro děla a zemřít hrdinsky. Teď už nemám naději, že se podaří město ubránit,“ uvedl.

Zemřít zimou nebo granátem?

Když začalo Rusko ostřelovat Severodoněck, zdravotní sestřička Julie měla zrovna službu v nemocnici. Nemohla odejít za rodinou, protože se musela postarat o pacienty. Když se konečně shledala s mužem a dětmi, okamžitě šli do protileteckého krytu. „Zima a hrůza. Neveděli jsme, jestli jít ven, kde nás mohla zabít střela, nebo zmrznout tam,“ popsala.

„Válka nezačala jen v mé zemi, ale přišla do našeho města. Celou dobu se zdálo, že jsme v nějakém hrozném snu. Ostřelovali školy, školky, naši nemocnici, kde jsou pacienti, katedrály,“ pokračovala Julie. Nakonec odešli do neokupované části Ukrajiny. „Je lepší žít kdekoliv jinde než v LPR a DPR,“ uvedla.

Ve městě podle ní stále zůstávají lidé, kteří se bojí opustit kryt nebo rodinu. Julie měla kamaráda také v Moskvě. Když mu psala o zkáze na Donbasu, odpověděl: „Ne, je to Ukrajina a Amerika, kdo útočil, a Ukrajina bombardovala Donbas osm let.“

Rusové zabili při evakuaci novináře (†32) z Francie: Sdílím bolest rodiny, vzkázal Macron

Také ekonomka Marina (27) zná v Severodoněcku každý kout. Narodila se tam, pak ale žila v Kyjevě. Za svými rodiči zajela jen zřídka a nyní toho lituje. „Moc se bojím, že rodiče už nežijí. Bojím se na to jen pomyslet,“ řekla. V Kyjevě se před bombami schovávala v metru, a když se Rusové z hlavního města stáhli, byla šťastná.

O obklíčení Severodoněcku se dozvěděla ze zpráv. Dlouho se nemohla dovolat matce, a když se to konečně povedlo, maminka jí řekla: „Ano, všechno je v pořádku, schováváme se v protileteckém krytu, kočka je s námi.“ Marina si ta slova bude pamatovat navždy. Snažila se je přemluvit, aby město opustili, na začátku to bylo snadné. Oni však nechtěli žít jinde.

Přitom dodali, že už tehdy bylo město černé od výbuchů, Rusové stříleli na všechny strany. Opustit protiletecký kryt ale Marininy rodiče nechtěli, navíc to pro ně bylo i kvůli věku těžší.

Další potupa a „hromadná sebevražda“: Rusové i přes průšvih znovu zkouší překročit klíčovou řeku

„A pak jsme s městem úplně ztratili spojení. Nemůžu se rodičům dovolat. Neustále sleduji seznamy mrtvých na sociálních sítích. Nevím, co je horší, jestli na nich vidět napsaná jména rodičů, nebo zjistit, že město dobyli Rusové, že je v něm ruská armáda, která může příbuzným udělat cokoliv,“ svěřila se Marina.

„Nikomu nepřeji, aby takhle hledal své rodiče a věděl, že se jeho město proměnilo v druhý Mariupol,“ zakončila Marina. Vzdát se ale Ukrajina nehodlá ani za cenu ničení. Na předměstí Lysyčansku dorazila na ukrajinskou frontovou linii další, větší děla. Jiná jednotka národní gardy používá houfnici M777, nově obdrženou od australské vlády a se dvěma klokany na hlavni.