Psychoterapeutka: Ruští znásilňovači mají pocit beztrestnosti! Jak pomoci traumatizovaným Ukrajinkám?
Petra Mrkosová je psychoterapeutka a v rámci Bílého kruhu bezpečí pracuje s oběťmi trestných činů, násilí či znásilnění. Znásilněné ženy na Ukrajině podle ní mohou být polytraumatizované, šok se ale dostavuje později. „Pokud bychom jim ′naložili′ ještě negativními komentáři, tak se jejich trauma může prohloubit,“ řekla Blesk Zprávám. Zatímco kardinál Duka skandálně omlouvá ruské vojáky-znásilňovače, kteří jsou dle něj také oběťmi, odbornice vysvětluje rovněž psychologii kolektivního znásilňování.
Liší se v něčem prožívání znásilnění ve válce nebo v „normálním“ prostředí?
Trauma je to v obou případech, vždy je to zásah do integrity člověka. Když k tomu dojde na Ukrajině, tak je to samozřejmě ještě větší zátěž, oběti v takové situaci mohou být tzv. polytraumatizované. Nelze obecně říci, jak se s tím vyrovnají, záleží na typu osobnosti, odolnosti každé jedné ženy.
Když ženu na Ukrajině někdo znásilní, kde najde sílu pro to, aby odjela do jiné země, vyřídila si papíry?
Pokud se oběť nezhroutí hned po činu, často začne řešit to, co je aktuálně potřeba. V tomto případě si dovedu představit, že sbalí sebe i děti, odjede a trauma odsune. Že bude řešit naléhavé záležitosti, stěhování, bydlení, aby se děti měly dobře. Jakmile to bude mít všechno zařízené a vydechne si, tehdy jí může dojít trauma ze znásilnění a žena se může „sesypat“.
V takovou chvíli by bylo dobré, aby se tyto ženy obrátily na odborníky, psychology nebo psychoterapeuty, kteří se této oblasti věnují. Zatím se na nás Ukrajinky v takovéto situaci neobracejí, jsme ale připraveni pomoci, pokud to bude potřeba. Možná, že jsou momentálně uprchlice zavalené jinými záležitostmi a čas terapeutické pomoci teprve přijde.
Co Ukrajinky cítí, když slyší negativní komentáře některých lidí, že „vysávají“ Česko a podobně?
Mohou se cítit bezmocně. Po válečných zkušenostech z Ukrajiny přijedou do Čech, vyčerpané, bez rodiny a kontaktů, s pár osobními věcmi, které stihly zabalit. A nyní od některých jedinců slyší, že to zbytečně dramatizují a nic se jim vlastně neděje.
Pokud bychom jim “naložili„ ještě těmito komentáři, tak se jejich trauma může ještě prohloubit. I proto se mohou zdráhat s žádostí o další pomoc, protože se bojí dalšího odsouzení a zlehčování.
Znásilněné mohou hůř komunikovat s muži, pomůžou třeba podpůrné skupiny
Jak může Ukrajinkám znásilnění komplikovat zřizování nového domova v Čechách?
Pro znásilněné ženy může být náročné komunikovat - buď obecně s muži, nebo s jedním určitým typem mužů. Mohou mít flashbacky, reagovat například na podobnou barvu hlasu, jako měl útočník, nebo podobnou postavu. Někdy nedokážou mluvit s žádným mužem.
Záleží na tom, jaké má oběť sebeuzdravné procesy. Žena je po znásilnění křehká a musí se postupně zotavit, než se znovu postaví na nohy. Když takto traumatizované ženy začnou pracovat a nebudou úplně v pořádku, může to pochopitelně ovlivňovat jejich výkonnost. Zvlášť pokud na Ukrajině stále někoho mají, nebo se starají o děti. Opět to je ale individuální.
Na Ukrajině dochází i k hromadnému znásilňování žen. Můžeme mluvit o nějaké kolektivní léčbě?
Z mojí zkušenosti v Bílém kruhu bezpečí vím, že někdy je pro oběti přínosné probrat takové trauma s někým, kdo to také zažil. V minulosti jsme s BKB opakovaně vyjeli se skupinou znásilněných žen mimo Prahu, každá byla v jiné fázi léčby. Čerstvě znásilněné oběti mohla jiná znásilněná žena říci, jak se s tím vyrovnala, co jí pomohlo. Ví, jak se ta druhá cítí.
Společné sdílení zkušeností s ostatními může dát čerstvě traumatizovaným obětem cennou naději, že to za několik týdnů či měsíců bude lepší. Podpůrné skupiny obecně fungují a jsou léčivé. Přimlouvala bych se za to, aby tady takové setkávání žen v rámci organizací vznikalo více.
Jaká další traumata v rámci uprchlické krize vidíte?
Některé ženy přijedou do Čech zatížené domácím násilím z minulosti. Máme také informace o více ženách, které se v Česku chtějí ukrýt před násilnými partnery. Žádají o to, aby jejich manželům nebyly poskytnuty informace o jejich bydlišti. Jak to ale řešit? Otcové to uhrají přes právo vídat se s dětmi, stejně jako se to někdy děje i v českých rodinách. Češky jdou většinou do azylového domu s utajenou adresou, pro Ukrajinky ale bude řešení těchto situací složitější.
Rusy vede ke znásilňování i tlak skupiny. Jak se projevuje PTSD?
Jaké pohnutky ruské vojáky vedou k hromadnému znásilňování?
Ve válce mohou padnout veškeré hranice, hraje v tom roli spíš kolektivní chování, než patologie. Jeden ruský voják by to sám neudělal, když je jich ale dvacet, jednají pod tlakem skupiny.
Je prokázáno, že člověk, který je součástí davu, je mnohem snáze ovlivnitelný, lehce se nechá strhnout k činům, které by bez pocitu sounáležitosti se skupinou neudělal. Vědomí odpovědnosti je potlačeno a anonymita posiluje pocit beztrestnosti. „Ne“ dokáže říct jen silný jedinec, tam jsou ale frustrovaní mladí kluci bez životních zkušeností.
Čeká je v budoucnu nějaké procitnutí, kdy si uvědomí, co udělali?
V tuto chvíli vidím podobnost s válečnými veterány z Vietnamu, kteří se po válce dlouhodobě potýkali s posttraumatickou stresovou poruchou. Je možné, že i tito muži se v budoucnu budou setkávat s podobnými problémy.
Jaké chování můžeme čekat u lidí s posttraumatickou stresovou poruchou?
Člověk s posttraumatickou stresovou poruchou může reagovat na nepatrný podnět přehnaně, nevěří si, špatně spí, může mít poruchy pozornosti. Dalšími typickými znaky může být emocionální stažení a tendence se izolovat. Trauma v sobě nese pocity hrůzy, extrémního strachu, bezmoci a pocity viny.
Člověk by to nejradši vymazal ze své mysli, ale nemůže. Snaží se vyhýbat situacím, které trauma připomínají. U posttraumatu je nebezpečné, že někdy trvá léta, než se projeví. Nejčastěji se sice rozvine do třetího měsíce, jindy ale může jít i o roky. Pak si těžko uvědomí, s čím jeho problémy souvisí.
Češi si stěžují, že uprchlice řeší banality. Pomůže jim to cítit se normálně
Jaké pocity v ukrajinských uprchlicích vyvolávají zprávy z Ukrajiny?
Tyto ženy jsou vytrženy ze známého prostředí bez znalosti jazyka. Jsou pod velkým tlakem, mohou zažívat velký strach, bezmoc, zvlášť když se svým příbuzným ve válečných zónách nedovolají týdny. Jsou v napětí, některé nemohou jíst, spát, upínají se na děti.
Je na místě s těmito lidmi terapeuticky pracovat, pokud se podaří jim tuto službu zpřístupnit. Představuji si psychoterapeutické skupiny, kde by tyto ženy mohly sdílet své obavy a poté mohly v rámci relaxačních technik uvolnit tělesné napětí.
Vladimir Putin řekl, že není proti jednání s Volodymyrem Zelenským, ale prý pro toto setkání ještě nejsou podmínky. Zelenskyj dříve k osobní schůzce vyzval.
Evropa se má účastnit mírového procesu, uvedl dnes ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj na telegramu, kde informoval o telefonátu s německým kancléřem Friedrichem Merzem. Parametry ukončení války s Ruskem budou podle Zelenského určovat bezpečnostní podmínky pro Evropu po celá desetiletí. Mluvčí šéfa německé vlády podle agentury Reuters řekl, že státníci spolu probrali vývoj situace po setkání amerického zmocněnce Steva Witkoffa s ruským prezidentem Vladimirem Putinem.
„Válka se odehrává v Evropě a Ukrajina je neoddělitelnou součástí Evropy, už jednáme o vstupu do Evropské unie. Proto se Evropa má účastnit příslušných procesů,“ napsal Zelenskyj. Kyjev i Berlín podle něj vnímají nutnost ukončit konflikt vyvolaný Ruskem co nejrychleji a důstojným mírem. „Oba se dohodli na udržování úzkého kontaktu s evropskými partnery a USA,“ sdělil mluvčí německého kancléře.
„Včera se také diskutovalo o různých potenciálních formátech setkání za účelem dosažení míru na úrovní lídrů v nejbližší době: dva bilaterální formáty, jeden trilaterální,“ napsal dále Zelenskyj a dodal, že Ukrajina se setkání nebojí a očekává stejně odvážný přístup ze strany Ruska.
Městský soud v Praze i napodruhé odročil projednání případu souvisejícího s domobraneckou proruskou skupinou Českoslovenští vojáci v záloze za mír. Státní zástupce Martin Bílý viní skupinu mimo jiné z toho, že v roce 2017 vyslala bývalého českého vojáka Miloše Ouřeckého do bojů na straně proruských separatistů na Donbase. Záměrem bylo podle Bílého vycvičit takto české občany v bojových technikách, aby poté mohli předat tyto zkušenosti dalším lidem ze spolku pro „případné ústavní, hospodářské a politické změny v České republice“. Obžalované přišla k soudu podpořit řada příznivců, někteří se do jednací síně nedostali.
Ouřecký prohlásil vinu, soud jeho prohlášení přijal. Obhájce šéfa spolku Ivana Kratochvíla ale následně upozornil, že nejsou splněny podmínky pro začátek hlavního líčení. Minulého jednání v červenci se totiž podle něj nezúčastnil zástupce spolku, a protože soudkyně Jarmila Pavlátová termín avizovala ústně, nebyl o dnešním jednání řádně vyrozuměn. Soudkyně sice v záznamu měla zápis o tom, že se zástupce jednání účastnil, informaci ale nemohla nijak ověřit.
Z procesní opatrnosti proto jednání odročila na 27. října. „Nehodlám riskovat, že by se to celé opakovalo za rok. Radši zopakujeme v říjnu, co tu proběhlo, a budeme pokračovat řádně dál,“ vysvětlila Pavlátová novinářům. Platné není ani prohlášení viny Ouřeckého. „Bude nutné zopakovat čtení obžaloby a začít dokazování znovu,“ řekl po jednání státní zástupce.
Prožívají válku hůř mladší nebo starší děti?
Děti nižšího věku mají omezenější repertoár zvládacích strategií, na druhou stranu jsou v něčem pružnější, otevřenější další pomoci. Někdy jsou dospělí překvapení, jak dobře se s tím děti vyrovnávají. V budoucnu je to může negativně poznamenat, například co se týče nejistoty, nedůvěry, víry v bezpečný svět.
Velmi důležité je, aby dospělí s dětmi mluvili o tom, co se kolem nich děje, čeho se bojí. Pokud se snažíme děti chránit a držet od informací, může to na dětské psychice způsobit daleko větší škody, než když si s nimi promluvíme otevřeně a přiměřeně věku.
Jak by se k ukrajinským uprchlíkům měli chovat Češi?
Důležité je přistupovat k nim citlivě. Měli bychom si uvědomit, v jak těžké situaci se bez vlastního přičinění ocitly. Nejistota ohledně budoucnosti, setkání se s rodinnými příslušníky, návrat do rodného kraje, toto vše je pro ně v mlze.
Setkávám se i s příběhy nepochopení. Například lidé, kteří ubytovali dvě ukrajinské ženy bez peněz, všechno jim poskytli z vlastních zdrojů, byli v šoku, že Ukrajinky si jely nechat udělat manikúru. Může se to zdát jako banalita, ale pro uprchlice toto může mít zcela zásadní význam, že alespoň něco zůstalo stejné, jak na to byly zvyklé z domova. Mohou toužit po pocitu normality, která jim pomůže překonat těžké období.
Bylo by dobře, aby Ukrajinky věděly, že se nemusí bát žádat o pomoc a mohou se obrátit na psychology, psychoterapeuty a další pomáhající organizace. Někdy stačí pár konzultací, aby ženy věděly, že to, co prožívají, je normální reakce na abnormální situaci. V současnosti je však problémem jazyková bariéra u nich i na naší straně. Ne všechny ženy ale potřebují terapii, některé se s náročnou situací mohou vyrovnat samy.
