Při operacích mu nad hlavou létaly rakety a bomby. Odvážný neurochirurg popsal práci ve válečné zóně
Ukrajinský lékařský pár Andrij (47) a Olga (35) zajeli do ukrajinského města Buča nedaleko Kyjeva pomoci zkonzultovat pár operací. To ale netušili, že ve městě zůstanou o dost déle, než čekali, a že Andrij bude muset operovat v polních podmínkách. Nakonec se páru podařilo zachránit na dvě desítky pacientů, kteří byli dopraveni do bezpečí.
Andrij je specialistou z Romonadova neurochirurgického institutu v Kyjevě. Společně se ženou Olgou (35) odjeli z Kyjeva do zhruba třicet kilometrů vzdáleného města Buča, aby provedli několik lékařských konzultací. Brzy po příjezdu do Buči si ale uvědomili, že jsou v pasti. Když viděli desítky zraněných dětí z právě zuřících bitev, věděli, že těžce zraněné musí zachránit. Olga se snažila nejprve třídit nemocné podle zranění. Následně Andrij rychle operoval jednoho zraněného po druhém.
Operace mozku s raketami nad hlavou
První pacientkou ukrajinského neurochirurga Andrije byla teprve sedmiletá dívka. Do nemocnice dorazila celá od krve a v lebce měla zaražené kusy šrapnelu. Její život visel na vlásku. Andrij se ihned pustil do záchrany dívčina života. Lehká operace to ale nebyla. Nad hlavou se Andrijovi stále ozývaly rány z bombardovaného města. On se musel soustředit pouze na náročnou operaci a nenechat se ničím rozptylovat. Nakonec se mu malou dívenku podařilo zachránit.
„Bylo to velmi vážné zranění, nemusela to přežít. Byl jsem šťastný, že to přežila. Operace za neustálého ostřelování města a bez patřičného lékařského vybavení je prostě strašná,“ přiznal své pocity deníku Daily Mail neurochirurg Andrij.
Zachránili, koho mohli
Oba popisovali, jak bylo několik dní v Buči náročných. „Byly doby, kdy jsme neměli tekoucí vodu, takže jsme si museli nalévat vodu z konvice, abychom si jen umyli ruce. Docházelo k neustálým výpadkům proudu a ostřelování,“ přiblížila Olga.
Po čtrnácti dnech se manželům podařilo zorganizovat převoz alespoň části pacientů z Buči do Kyjeva. „Vzali jsme ty, co jsme mohli - zraněné děti, jejich rodiče nebo ty, kteří mohli sedět. Děti plakaly, protože se bály zvuku bojů. Měli jsme také strach, protože jsme nevěděli, jestli je dostaneme do Kyjeva všechny živé,“ přiznal své obavy Andrij.
A povedlo se jim to za pět minut dvanáct. O dva dny později nemocnici v Buči obsadila vojska ruské armády.
Vážení čtenáři, děkujeme za pozornost. Čerstvé zprávy opět přineseme v neděli, dobrou noc.
