Už nemáme co jíst! zní zoufalé volání z Ukrajiny. Lidé berou vodu z radiátorů

Server Zeit Online shromáždil přímá svědectví lidí, kteří v zemi zůstali. Reportéři s nimi mluvili osobně, po telefonu, přes messenger nebo videochat a jejich totožnost v rámci možností ověřili.

Válka Rusko vs. Ukrajina zobrazit celý online

6:02

Dnes

Dobré ráno, vážení čtenáři. Moskevský soud dnes odsoudil devětapadesátiletou zdravotní sestru Olgu Menšichovou k osmi letům v trestanecké kolonii kvůli tomu, že podle obžaloby na sociální síti kritizovala válku Ruska proti Ukrajině. Ruské úřady veškerou kritiku války zakázaly a potrestaly pokutami i vězením tisíce lidí, kteří se v očích úřadů dopustili očerňování ozbrojených sil

21:56

3. 10. 2024

Děkujeme za pozornost, čerstvé zprávy z války na Ukrajině přineseme opět v pátek ráno. Dobrou noc.

21:33

3. 10. 2024

Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj opět vyzval k posílení protivzdušné obrany Ukrajiny. „To, co funguje na obloze nad Blízkým východem a pomáhá bránit Izrael, může fungovat i v naší části Evropy, na Ukrajině, a pomáhat zachraňovat životy,“ míní Zelenskyj.

It is crucial, especially ahead of winter, to strengthen Ukraine’s air defense and make real progress in jointly intercepting Russian missiles and drones. We see that one of the main reasons for the security deficit in Ukraine’s skies—particularly near NATO’s borders and our… pic.twitter.com/JWorlym3Ke

— Volodymyr Zelenskyy / Володимир Зеленський (@ZelenskyyUa) October 3, 2024

Zobrazit celý online

Ukrajinský přístav Mariupol je obklíčen ruskou armádou, jež ho několik dní bombarduje. Lidem dochází voda a jídlo. Pokusy dostat civilisty z města zatím selhaly. Navázání kontaktu s lidmi z Mariupolu je stále obtížnější, protože internetové připojení, telefonní linky i mobilní síť již téměř nefungují. I kvůli nedostávající se elektřině. Organizace Lékaři bez hranic zveřejnila záznam hovoru přes WhatsApp: Olexander, pracovník Lékařů bez hranic, je stále v Mariupolu a v neděli se spojil s lvovským koordinátorem pro mimořádné situace, Alexem Wadem.

„Situace v Mariupolu je o něco klidnější než v sobotu, to to bylo opravdu špatné, po celém městě bylo hodně výbuchů. Navštívili jsme některé naše přátele a příbuzné a viděli mnoho míst, kde k výbuchům došlo. Také blízko na obytných budovách byla rozbita okna,“ popisuje Olexander, když v tom se spojení přeruší. „…pitná voda je pro lidi nedostupná, skoro žádná totiž nezbývá…“ pokračuje hovor trhaně.

Lidé zoufalou situaci s vodou vyřešili po svém. „V jednom paneláku si lidé vzali vodu z radiátorů. Topení už totiž nefunguje, tak si aspoň berou vodu na mytí rukou. Jiní se vydali pro vodu ke studnám. Viděli jsme náklaďák UNICEF ​​s vodou, ale byl jen jeden a před ním opravdu velmi dlouhá fronta,“ popisuje nelehké poměry Olexander.

A nechybí jen voda, ve městě dochází téměř všechno, především základní potraviny. „Chleba už není a téměř všechny obchody a supermarkety se vyprázdnily. Někdo rozbil výlohu a začalo rabování, protože všechny supermarkety jsou zavřené. Lidé nevědí, kde sehnat jídlo,“ vysvětluje pracovník Lékařů bez hranic. „Lidé chtěli z města odejít, měly být organizovány humanitární koridory pro evakuaci, jenže akce musela být zastavena. Rusové totiž bombardovali silnice z Mariupolu do Záporoží.“

Olexander podle svých slov ještě nějakou vodu měl: „Byl jsem i v penzionu, kde dnes bydlí naši zaměstnanci. Našli tržiště, kde si ještě mohli koupit brambory. Hledali i vodu, ale nevím, jestli nějakou našli.“ Alarmující je i situace s léčivy. „Spousta lékáren neotevřela. Žádné obchody, žádné lékárny, nikdo už neprodává léky. Proto lidé musí jít dovnitř a vzít si, co potřebují – a co tam ještě zbylo. Mezitím se vyprázdnily téměř všechny obchody a lékárny.“

Problém je i s nabíjením telefonů. „V powerbance máme ještě trochu energie, možná to bude stačit na jedno nabití. Předtím jsem ho mohl nabít, když jsme jezdili po městě autem. Ale ani to teď nebude fungovat, protože v celém městě už není žádný benzín. Ve městě zbyl už jen plyn, tedy aspoň v některých částech,“ zní poslední slova Olexandera, pak se spojení přerušuje.

Cyničtí Rusové: Záchranný koridor vede do Běloruska, cestu z Mariupolu podminovali!

Šedesátitisícové Rubižne mezi Luhanskem a Charkovem je pod palbou od pátku. O situaci tam promluvil Jurij, zaměstnanec státní civilní ochrany. Jedna jeho dcera žije v Budapešti, druhá se tam snaží uprchnout. Během telefonátu v pátek večer Jurij náhle zmlkne; zaslechl výstřely. „Davaj," řekne po chvíli váhání, „pokračujme.“ Nechce přerušit rozhovor. Má co říct.

„Na mé město se útočí od 24. února. Tehdy byla střela vypálena na chemickou továrnu, která zpracovává vysoce účinné výbušniny. Nikdo však nebyl zraněn, protože výbuch zasáhl právě tu část továrny, kde se neskladují žádné výbušné látky. V té době jsme nevěděli, zda se jedná o raketu z Donbasu, nebo přímo z Ruska. Teď už to ale víme. Na náš region míří rakety dlouhého doletu. Včera byly v mém městě vybombardovány dva domy. Také továrna na papír, je to tak nebezpečné,“ popisuje těžce představitelnou realitu Jurij.

V posledních dnech byla bombardována také dvě města poblíž Rubižneho. Plynovod byl zničen a lidé nemají elektřinu ani topení. To je podle Jurije opravdu vážné, neboť teploty klesají pod nulu a sněží.

Tento ostřílený padesátník není žádná slabá povaha. Během války byl třikrát nasazen v Donbasu jako zdravotník. „Pocity, které teď cítím, znám už od roku 2014 – jen jejich intenzita je nová. Když přemýšlím o tom, co přinese zítřek, začínám být nervózní: Co když dojde voda a jídlo? Nedokážu myslet na nic jiného než na válku. Na nic jiného nemám energii. Kdyby mě někdo v posledních dnech sledoval, viděl by muže, který jen sedí, čeká a dlouho zírá do mobilního telefonu,“ posteskne si.

O své bojeschopnosti však vůbec nepochybuje. „Pokud mě odvedou, budu bojovat. Naši zemi jim jen tak nenecháme. Ukrajina potřebuje pomoc Evropy a celého světa. Prosím, alespoň uzavřete vzdušný prostor nad Ukrajinou. Náš nepřítel je tak mocný, že to sami nezvládneme,“ vzkazuje do světa.

Od Krymu po válku: Jak se Rusko roky snažilo zabrat nové území přes povstalce?

Olga žije se svou 73letou matkou a kočkou Saikou na předměstí Charkova, které je již několik dní pod palbou. Je invalidní a odkázána na svůj elektrický invalidní vozík. Olga mluví velmi vzrušeně a zdá se, že je hluboce otřesená. Reportéři Zeit ji zastihli prostřednictvím videochatu přes Telegram v pátek večer po ukončení výpadku proudu, který trval několik dní.

„Světla se rozsvítila před několika hodinami, pět dní jsme byli bez elektřiny a bez topení v bytě. Už nemám žádnou rutinu. Bez horké vody jsem se nemohla pořádně umýt. Ale moje tělo se potřebuje zahřát, v bytě je zima. V Charkově dnes sněžilo. Nepoznávám svůj život: Když sedíte bez elektřiny a plynu, všechno se změní,“ popisuje své strasti Olga.

Jako největší problém vnímá svou nepohyblivost. „I když se rozezní varovné sirény, musíme zůstat v bytě, protože se svým postižením se nemohu dostat do sklepa dostatečně rychle: Obléknout se a sejít dolů během tří minut je pro mě nezvládnutelné. Modlím se, aby se nám nic nestalo. Téměř všichni moji přátelé opustili město a často mi nabízeli, abych šla s nimi,“ vysvětluje reportérům Zeit. Z města však nemohla odjet kvůli svému handicapu, jelikož sedět déle než dvě hodiny jí způsobuje ukrutné bolesti: „Jak by mě asi odsud vleže v této situaci dostali?“

„V Charkově nikdo neví, co bude dál. Všechny obchody s potravinami jsou zavřené, včetně lékáren. Myslím, že naše zásoby vydrží ještě týden, moje léky čtrnáct dní – nechci myslet na to, co bude potom,“ bojí se Olga, která nechce opustit svou matku. „Pokud by zemřela, zůstala bych úplně sama. Díky Bohu nám včera sousedé přinesli dva bochníky chleba. Mám radost, že máme ve svém okolí tak dobrosrdečné lidi.“

Stres Olgu úplně ovládl. V noci nemůže spát, v posteli se převaluje a poslouchá bombardování. „Je to kruté. Normálně spí moje kočka tiše v koutě. Teď mi nesměle leží na nohou, jako by mě prosila o pomoc.“

Po Západu by chtěla vynucení bezletové zóny, jak říká prezdent Zelenskyj. „Hodně myslím na matky ruských vojáků. Jen ony mohou válku zastavit. Pokud budou nyní mlčet, své syny už neuvidí,“ uzavírá Olga pro Zeit.

Rusové pálili na bytovky v Mykolajivu a dalších městech. Útok na Kyjev se přiblížil?

Tetiana žije v malé vesnici Pisky u Žytomyru, asi 150 kilometrů západně od hlavního města Kyjeva. Když k ní v pátek dorazí reportéři Zeitu, siréna leteckého poplachu se ten den rozezní už popáté.

„Žijeme v malé vesnici. Zatím to tu není tak zlé jako ve městech, ale nedaleko je vojenské letiště, které bylo několikrát napadeno. Rusové tvrdí, že na civilní budovy neútočí, ale vidíme, že to není pravda. V nedalekém Žytomyru byla zasažena škola,“ kroutí hlavou Tetiana.

Manžel Tetiany se přidal k územní obraně a hlídá opuštěnou vesnici. „Žádní lidé, žádné děti, je to opravdu depresivní. Hlídkuje na zátarasech, které jsme postavili u vjezdů do naší vesnice, a kontroluje, zda se v oblasti nepohybují cizí lidé nebo vozidla. Obvykle odchází ráno a vrací se pozdě večer.“

Holčička (†6) v Mariupolu zemřela žízní. Po nočním pekle začala konečně i evakuace v Sumy

Tetiana zatím sedí doma se sestrou a čeká, dokud se její muž nevrátí. „Zhasneme všechna světla, aby nepřítel neviděl do domu, a čekáme. Normálně jsem v rodině ta silná, ale teď jsem na pokraji šílenství. Začala jsem se modlit, i když nejsem příliš věřící. Nechápu, jak se nám to mohlo stát,“ povzdechne si sedmatřicetiletá ředitelka fotovoltaické elektrárny.

„Odvezli jsme děti a rodiče do bezpečí v klidnější části Ukrajiny. Chceme zůstat. Znám lidi, kteří utekli, a nedokážu je pochopit. Nyní se musíme postavit za svou zemi, své krajany a své blízké. Odchod ze země je až plánem C. Doufám, že k tomu nikdy nedojde,“ uzavírá pro Zeit.