8°C
„Někdo nemá rád uprchlíky, chápu to,“ tvrdí běženec ze Sýrie Kamal
Student matematiky a učitelka – i ti čekají na povolení k pobytu v Německu. Dokazují tak, že ne všichni uprchlíci jsou negramotní lidé, jak se tvrdí. Oba pocházejí ze Sýrie a jako jediní se mohli vydat na cestu do Evropy, oba chtějí své rodiny v Sýrii finančně podporovat, jakmile začnou vydělávat. Podle Kamala ne všichni přicházejí proto, aby jen seděli a jedli. V Drážďanech s nimi mluvili lidé z projektu Příběhuprchlíků.cz.
Třiadvacetiletý Kamal pochází z malého města Tafas v jižní části Sýrie. Ve své vlasti tři roky studoval matematiku a navštěvoval kurzy angličtiny. Na cestu do Evropy se vydal proto, aby si toto vzdělání mohl dokončit. „V Sýrii jsem měl se studiem problém, protože jsem tam dvakrát skončil ve vězení. Když jsem jednou šel na univerzitu, zavřeli mne do vězení bez jakéhokoliv důvodu. Bylo dost špatné jít bezdůvodně do vězení,“ řekl mladík členům projektu.
Nejen po celé zemi, ale i na univerzitách podle něj mají kontrolní stanoviště, a pokud se nějakému vojákovi nelíbíte, může vás bezdůvodně zavřít. Poprvé skončil ve vězení na dva týdny a podruhé na pouhé čtyři dny. Na to, co tam viděl, nezapomene do konce života. „Viděl jsem lidi, kteří umírali, a někteří lidé byli opravdu, opravdu hodně zranění a vy jste jim nemohl pomoci. Neexistuje způsob jak. Můžete jim jen říct pár slov. To je všechno, co pro ně můžete dělat. Viděl jsem děti, staré lidi. Bylo tam mnoho starých lidí,“ vypráví Kamal.
Dalším důvodem byla i finanční tíseň jeho rodiny. Kvůli válce jsou tam velmi vysoké ceny za potraviny. Jakmile získá práci, chce svým třem bratrům a sestře, kteří jsou ještě v Sýrii, posílat peníze. Jejich otec je ve Spojených arabských emirátech a kvůli hrozbě vězení se za nimi nemůže vrátit. Kamal ale doufá, že se jednoho dne opět celá rodina setká u společného stolu a vše bude tak jako před začátkem války, kdy prožíval své nejšťastnější okamžiky v životě.
„Podél cesty do Evropy jsou všude lupiči“
Cestoval přes Turecko, Řecko, Makedonii, Srbsko a Rakousko až do Německa. Po cestě narazil na spoustu potíží. „Podél celé cesty jsou všude lupiči. Prostě chtějí jen peníze. A situace na moři mezi Tureckem a Řeckem je opravdu špatná. Hodně lidí pluje v malých člunech bez ničeho. Při nastupování je to takové: ‚prostě jdi‘,“ vzpomíná Kamal. Protože cestoval nelegálně, dostal se v Maďarsku i na dva dny do vězení. Momentálně už je pět měsíců v Německu a zápasí s tamním jazykem a reakcí některých lidí.
„Nejtěžší je, že zde v Německu jsou někteří lidé, kteří nemají rádi uprchlíky. A chápu je, někdy s nimi souhlasím, vzhledem k tomu, že se obávají o svoji zem, o Německo. Mají strach z těch, kteří přicházejí. Nikdo přesně neví, kdo přichází mezi tím milionem lidí. Máte v tom možná zloděje, lupiče a teroristy. Takže oni se nás bojí. To je problém,“ vysvětluje Kamal s tím, že musí neustále vysvětlovat, že ne všichni uprchlíci jsou špatní lidé. Někteří se podle něj přišli do Evropy učit a jiní zase pracovat. „Ne všichni přicházejí jen sedět a jíst,“ dodal.
„Z Maďarska do Rakouska nás vzal autem převaděč“
I Gharam pochází ze Sýrie a snaží se integrovat do německé společnosti. Ve své vlasti vystudovala střední školu a po maturitě začala učit děti. Ráda se procházela a četla si. S příchodem války se to ale změnilo. „Přestalo být bezpečné ráno venku sportovat kvůli únosům, ale s četbou jsem pokračovala do doby před vycestováním,“ vysvětluje Gharam. Jako jediná z dvanácti sourozenců je svobodná, a tak se mohla vydat na cestu. „Ostatní nemohou opustit své rodiny a děti v době války, například kdyby je zasáhla palba, tak muž musí být přítomen, aby pomohl. Žena s dětmi nemůže zůstat samotná,“ upřesnila.
Až do Turecka se dostala letecky. Tam ale musela nastoupit na člun, aby se dostala do Řecka. „Díkybohu cesta byla v pořádku i přes velký počet lidí ve člunu. Z Řecka pak vlakem k hranicím a v Makedonii jsme šli přibližně 20 kilometrů a v Řecku taky, zbytek autobusem, Srbsko také autobusem a v Maďarsku autem s převaděčem, který nás dovezl do Rakouska, kde jsem si odpočala 2 nebo 3 dny u příbuzných. Pak jsem jela vlakem do Německa,“ líčí své zážitky Gharam.
První měsíc strávila v táboře a poté jí bylo přiděleno ubytování, kde ale podle ní byly horší podmínky než v kempu. Problém měla hlavně s nemuslimskými rodinami, které se velmi opíjeli. „Měli návštěvy a problémy, až jsem to sama nemohla vydržet – a ne proto, že jsem zahalená – ale oni už to s opíjením a narážkami přeháněli a hrozili, že by k nám vtrhli a zneuctili nás. Naštěstí mi jedna Němka pomohla přestěhovat se do jiného ubytování, kde jsou díkybohu pouze ženy,“ vysvětluje Gharam.
Každé pondělí se v kavárně schází s německým kamarádem, který ji dvě hodiny učí německy. V pátek pak učí Němky břišní tance. „Stejně jako v každé společnosti budou existovat lidé, kteří nás budou mít rádi, nebo naopak nesnášet, ale co mne opravdu těší je, že nás německá společnost přijala. A jsou lidé, kteří cítí naše vnitřní bolesti a těžkosti v našich životech,“ míní Gharam.
Německo už přijalo přes milion uprchlíků:
