Hassan, Hussein a Jusuf trpí od narození. Uprchlickým dětem ale svitla naděje
Občanská válka nebo strádání v uprchlickém táboře. Tak vnímají svět syrské děti. UNICEF se prostřednictvím svých programů snaží o to, aby se z nich nestala „ztracená generace“. Blesk.cz přináší příběhy malých uprchlíků, kteří se přes životní těžkosti dočkali alespoň základní pomoci.
Čtyřletý Hassan má od narození těžce postižené ruce a nemůže hýbat nohama. Jeho zdravotní stav vyžaduje neustálou péči. I on se ale ocitl v uprchlickém táboře, kde je specializovaných asistentů nedostatek. „Potřeby handicapovaných děti, jako je Hassan, jsou během humanitárních krizí často přehlíženy,“ uvádí organizace UNICEF. Bez pomoci by se malý chlapec nemohl pohybovat po táboře, hrát si s ostatními a ani by se sám nenajedl.
V táboře navštěvuje specializované dětské centrum, které dětem kromě místa na hraní nabízí i vzdělávací aktivity pod vedením vyškolených profesionálů. „Hassan k nám chodí třikrát týdně a moc se mu tu líbí. Ze začátku se trochu styděl, ale už si našel kamarády a vždycky se sem těší. Díky kontaktu s ostatními dětmi a rehabilitačním cvičením se jeho stav také začíná viditelně zlepšovat,“ říká Hiba, vychovatelka v dětském centru UNICEF v tureckém táboře Nizip.
Dospělí jedli kořínky, aby měly děti trochu jídla
I tříletý Hussein si ve svém krátkém životě hodně vytrpěl. „Rok a půl byl Starý Homs v obležení. Nedostávaly se k nám žádné zásoby a neměli jsme skoro žádné jídlo,“ vypráví Husseinova matka Ahida. Ke konci pak už podle ní dospělí jedli jen kořínky a trávu, aby mohli svým dětem dát alespoň trochu jídla. „Už jsme nedoufali, že se zachráníme. Vypadalo to, že na nás svět zapomněl a my zemřeme hlady,“ vzpomíná.
Díky krátkému příměří mohly být rodiny evakuovány do bezpečnějšího předměstí, kde jim různé organizace zajišťují humanitární pomoc včetně výživné stravy. Husseinova budoucnost je ale stále nejistá, protože se i nadále každý den probouzí za zvuků střelby.
Jusuf se narodil v sanitce
Sedmadvacetiletá Nadia žila celý život v syrském městě Kobaní. Když ale na město začali útočit, nezbývalo jí nic jiného než utéct. Na cestu se vydala v pokročilém stádiu těhotenství. „Šli jsme pěšky k turecké hranici. Museli jsme se vyhýbat místům, kde se bojovalo, takže cesta trvala čtyři dny. Když jsme došli k hranici, zhroutila jsem se vyčerpáním. Odvezli mě do nemocnice a ještě v sanitce jsem porodila,“ vzpomíná Nadia.
Třítýdenní Jusuf se narodil v Turecku. „Do Kobaní se teď vrátit nemůžeme, takže musím s Jusufem žít tady. Uprchlický tábor není vhodné místo pro dítě, ale nemáme jinou možnost a alespoň jsme tu prozatím v bezpečí,“ dodala Nadia.
