18°C
Klaudii týrala matka a znásilňoval strýc. „Fotili si mě ve spodním prádle,“ divila se kvůli výslechu
Oběťmi nebo svědky násilí v rodině je v České republice asi 22 procent dětí. V Česku přitom není garantovaný postup ani citlivý způsob pomoci, která by se k dětem měla dostat, chybí i legislativní zázemí. Před zahájením konference Pomoc pro dětské oběti pod jednou střechou v Poslanecké sněmovně to uvedla ředitelka Centra Locika Petra Wünschová. Centrum zároveň zveřejnilo příběhy dětí, které se svěřily, že byly zneužívány, ale následně je traumatizovalo i následné vyšetřování a řešení případu. Podle místopředsedy výboru OSN pro práva dítěte Česko dosud nenaplňuje celou řadu důležitých bodů, ke kterým se zavázala v Úmluvě o právech dítěte v roce 1991.
Příběh Klaudie: Pracovnice OSPODu se mě nezastala
„Další výslechy už dělaly ženy. Výslechy se opakovaly asi třikrát, vždycky trvaly přes tři hodiny. Bylo to strašně vyčerpávající. Ptaly se na všechno, pořád dokola. Ze stresu a znechucení se mi několikrát udělalo špatně a pozvracela jsem se. Výslech tím ale neskončil, pokračovalo se dál. Fotili mě taky ve spodním prádle. Nikdo mi nedokázal vysvětlit, k čemu to bude, prý že se to zařadí do spisu.“ Tak začíná příběh Klaudie, která byla od narození do 16 let týrána matkou a znásilňována strýcem (jména aktérů a některé reálie byly v zájmu jejich ochrany změněny Centrem Locika, pozn. red.).
„Obecně mi v rámci celého procesu nikdo nic nevysvětloval. Nikdo se mnou nemluvil o tom, co potřebuju, na co mám právo, jaké jsou moje možnosti. Pořád mi všichni dokola připomínali, jestli vím, co znamená křivé obvinění a že někomu můžu zničit život. Sociální pracovnice OSPODu se výslechů taky účastnila. Nikdy se mě ale nezastala, na nic se mě nikdy nezeptala. Vůbec se mnou nemluvila a ani mi nebyla schopná říct, co se bude dít dál,“ popsala dívka.
Podobné příběhy bohužel stále nejsou v Česku vyloučené v případech, kdy se dítě svěří s prožitým násilím a jeho případ se začne řešit. Děti jsou tak často závažně zasažené nejen násilným trestným činem, ale i následným vyšetřováním a řešením případu.
Velká tolerance k násilí v Česku
„Velká část dětí, které si řeknou o pomoc, skončí například v ústavní péči, nebo se k pomoci tyto děti nedostanou vůbec a končí například v psychiatrických léčebnách, ve výchovných ústavech a podobně,“ řekla Wünschová. Upozornila na to, že v Česku je velká tolerance k násilí v blízkých vztazích a velmi nízký počet odhalených případů. „Není divu, že si děti tak málo říkají o pomoc,“ dodala ředitelka Centra Locika.
Dostupná a kvalitní pomoc začíná být běžná nejen v západních zemích Evropy, ale i ve všech zemích východního bloku. Například Slovinsko přijalo nedávno na pomoc dětským obětem násilí specializovaný zákon.
Otázkou však zůstává, jak se tyto služby budou moci dále rozvíjet v Česku. Ministerstvo práce a sociálních věcí sice navrhuje v aktuální novele zákona o sociálně-právní ochraně dětí vznik specializovaného typu pověření, v rámci kterého by služby pro dětské oběti násilí mohly vznikat, ale není zatím jasné, jak bude ošetřena mezirezortní spolupráce, financování a dostupnost v krajích.
Zneužívané dítě je zranitelná oběť
V Praze už Locika více než rok provozuje první advokační centrum pro děti, které se staly obětí domácího násilí. Zařízení nabízí na jednom místě prostory pro výslech, vyšetření či terapii. Na pomoci spolupracují různí profesionálové, především sociální pracovníci, lékaři, policisté, psychologové, státní zástupci či terapeuti, kteří případ dětské oběti řeší.
Právě důležitost mezioborové spolupráce zdůraznila nejen Wünschová, ale i místopředseda výboru OSN pro práva dítěte Bragi Gudbrandsson. „Zneužívané dítě je velmi zranitelná oběť, potřebuje mezioborovou intervenci,“ řekl. Podotkl, že pokud není dítě vyslýcháno profesionály a citlivě, může se to projevit na kvalitě jeho výpovědi, která je často jediným důkazem proti pachateli.
Příběh Jirky: Cítil jsem se sám
„Absolvoval jsem spousty vyšetření, znaleckých posudků a rozhovorů. Bylo to děsivý, nepříjemný a nikdo mi nikdy nevysvětlil jejich účel. Babička s dědou se za mě prali a paní ze sociálky se dokola ptali, jestli tam zase musím, jestli je to nutný. Ta vždycky jen rozhodila rukama – že je to nařízený, a tak se to teda musí. A že to zvládnu, jako tolikrát předtím,“ vypráví Jirka, který se také rozhodl svou situaci v rodině řešit a pokračuje: „Skoro všichni, s kým jsem se potkal – soudce, policie, OSPOD, psycholog, psychiatr – ve mně vždycky tím, jak se chovali a jak mluvili, budili pocit, že mi nevěří, nebo že si za to tak trochu můžu sám. Nikdy jsem se nesetkal s pochopením nebo přijetím, často jsem cítil, že nikdo nevěří, že se to, co říkám, mohlo opravdu dít. Cítil jsem se sám a často jsem přemýšlel nad tím, jestli tohle má vůbec smysl.“
„Podle zkušeností pracovníků Centra LOCIKA se rodina, ve které žena i děti byly oběťmi závažného domácího násilí, při vyšetřování a poskytování následné pomoci dostane do kontaktu s 47 různými osobami na 15 různých místech! S dětmi mluví po dobu vyšetřování a řešení případu 29 různých osob, jsou podrobeny dvěma typům soudně-znaleckého zkoumání a několika typům výslechů (na OSPOD, na policii a u soudu). Naším cílem je, aby děti po celé zemi mohly bezpečně realizovat své právo na dětství bez násilí,“ říká k tomu Petra Wünschová.
Poslankyně: Advokační centra tu chybí
Poslankyně KDU-ČSL Pavla Golasowská uvedla, že hodlá podat poslanecký návrh, který doplní návrh ministerstva práce a sociálních věcí tak, aby dával smysl. Podle ní chybí v Česku advokační centra, tedy cílená pomoc dětem, která by se dostala dětem včas a byla na jednom místě.
„Dále potřebujeme oporu v zákoně, diskutujeme, zda ukotvíme tuto problematiku v novele o sociálněprávní ochraně dětí, nebo zda by si teto široká a důležitá oblast nezasloužila samostatný zákon,“ řekla Blesk Zprávám poslankyně a dodala: „Já bych kladla důraz hlavně na prevenci a osvětu, např. bych uvítala kampaň, protože je důležité, pokud se něco děje v rodině, aby si toho všimli sousedi, učitelé zdravotníci, protože naše společnost o tom raději nemluví.“
Příběh Alberta: Nikdo nic neřešil
To dokládá i příběh Alberta: „Možná, že kdyby tam byl jinej učitel, snažil by se přijít na to, proč odmítám chodit do tělocviku, proč nikdy nemám oblečení na převlečení, proč zůstávám ve škole až do chvíle, kdy školník zamyká, proč jsem sprostej, agresivní, proč nenechám nikoho, aby se mě dotknul. Nikdy se to neřešilo, nikde. Ani OSPOD, ani policie, nikdo. Sousedi nic neříkali, nikdo se nezajímal. Často jsme se stěhovali, takže možná i tohle trochu přispělo k tomu, abychom byli ‚anonymní‘. Ve škole mi to trochu šlo, takže učitelé neviděli nic, co by naznačovalo, že se u nás doma něco děje. A já nikdy nepoznal nic jinýho, nikdy mě nenapadlo, že tohle se jinde neděje.“
Česko nenaplňuje Úmluvu z roku 1991
Podle Bragiho Gudbrandssona, místopředsedy výboru OSN pro práva dítěte, Česko dosud nenaplňuje celou řadu důležitých bodů, ke kterým se zavázalo v Úmluvě o právech dítěte v roce 1991. Vznik advokačních center by podle něj pomohl řešit situaci dětí, které doma zažívají nejen týrání, ale i sexuální zneužívání tak, aby se dostaly včas k pomoci. Zároveň jde o to, aby tato pomoc pro ně byla dostatečně citlivá a komponovaná v jejich zájmu. Jednoduše řečeno, aby děti nelitovaly, že si o pomoc řekly.
„Situaci v České republice znám z pozice člena hodnotící komise, která zkoumá, jak jsou dodržována práva dětí, která vyplývají z Úmluvy o právech dítěte. Jako jeden z velkých problému jsem vždy viděl služby pro dětské oběti násilí, včetně dětí, které zažívají sexualizované násilí. Jsem rád, že se věci začínají hýbat pozitivním směrem, Česko je totiž jeden z posledních států v Evropě, který ještě neuzákonil funkční, multioborovou pomoc pro dětské oběti násilí,“ řekl Gudbrandsson.
