Pečovatelka pomohla 906 lidem: „Klientka si nás pletla se služkami, nemoc člověka změní“

„V poslední době jsem pečovala o uživatele, který nakonec zemřel doma, tak se povedlo ho dochovat až do konce. Na začátku služby byl velmi negativní, takový starý bručoun, ale za několik týdnů se jeho vztah zlepšoval a nakonec z něho byl pán, který si dělal rád legraci i sám ze sebe,“ zavzpomínala Milena. Muž však nechtěl, aby se o papouška po jeho smrti starali příbuzní.

O práci pečovatelky se kdysi dozvěděla náhodou, když šla po mateřské na brigádu. Práce se jí líbila, jak ale říká, také měla štěstí na uživatele i na kolektiv. Přestože na svou práci vzpomíná pozitivně, najdou se i horší vzpomínky.

„Byla to paní, která se k nám všem chovala arogantně, až zle, pletka si nás se služkami, byla to práce náročná, protože paní byla vyloženě zlá až agresivní. Nepomohl ani jiný přístup nebo změna pracovníka či domluva vedoucí. Všechno jsme překonaly a nakonec jsme se dokázaly domluvit. Někdy samota či nemoc mění osobnost člověka a musí se najít způsob, jak s ním vyjít v klidu,“ uvedla Milena, která pracovala jako pečovatelka v Brandýse nad Labem.

Věra provozuje záchrannou stanici pro exotická zvířata. „Všechno je dražší, nevím, jestli stanici udržím,“ říká

Získala za to dokonce cenu Diakonie ČCE Pečovatelka roku. Přiznává však, že práce pečovatelek je nedohodnocená nejen finančně, ale i ve společnosti.

„Jsme brány spíš za pracovníky podřadné práce, než za profesionály, což je škoda,“ sdělila. Sociální služba má podle ní velkou nevýhodu oproti zdravotní péči poskytované doma, tedy v terénu. „A to jsou finance, které nám musí lidé platit za naše služby. Kdyby stejně, jako u zdravotní pojišťovny existovalo ve stejném smyslu sociální pojištění, neměli by lidé pocit, že s naší cenou i službou mohou smlouvat či manipulovat,“ dodala.

„Ve vnímání pečovatelské práce má společnost obrovský rozpor. Když se lidí zeptáte, co znamená pečovat, pravděpodobně vám vyjmenují řadu technických úkonů spojených s hygienou nebo podáváním stravy. Když se ale zeptáte, co lidé očekávají od člověka, který bude pečovat o jejich blízkého, dozvíte se řadu požadavků na empatii, lidskost, laskavost,“ popisuje práci Simona Bagarová z projektu Jiskříme, který se v rámci organizace Mila zlepšením práce pečovatelek zabývá.

„Jinak řečeno, od lidí, o kterých si myslíme, že dělají v zásadě nekvalifikovanou práci, očekáváme, že budou pečovat lépe než to dokážeme my sami. Za to jim nabídneme v průměru 30 000 hrubého a nesmírně fyzicky i psychicky náročnou práci. Je nutné téma péče ve společnosti více otevírat a ukazovat, že pečovat ve skutečnosti znamená poskytovat vůbec tu největší službu, které je člověk vůči člověku schopen. Až sama společnost dá respekt lidem, kteří se starají o staré a nemocné, může se pomalu začít zvedat i prestiž téhle profese,“ dodala.

Anna (73) využila šanci: Z bezdomovkyně spokojenou důchodkyní! I díky Blesku

Druhá část problému však podle ní leží v rukou státu. „Roky víme o tom, že chybí tisíce pečovatelů, a neděje se nic pro to, aby se tato skutečnost změnila. Profesionálním pečujícím dnes může být kdokoliv, kdo má ukončené základní vzdělávání a absolvuje kurz v délce 150 hodin. Navíc tento kurz si můžu dodělat až po nástupu do oboru a má na to 18 měsíců. Jinými slovy necháme člověka z ulice a bez jakékoliv kvalifikace až rok a půl vykonávat tu vůbec nejintimnější péči o lidi v obzvlášť zranitelné fázi života,“ vysvětlila.

V zásadě tím podle ní říkáme, že je nám jedno, kdo se o potřebné stará. S takovým přístupem pak není divu, že jsou profesionální pečující mnohdy braní jako služebníci a nemají žádnou prestiž.

„V loňském roce jsme ve spolupráci s vládní zmocněnkyní pro lidská práva, Klárou Šimáčkovou Laurenčíkovou, realizovali osm kulatých stolů, kde jsme se bezmála osmdesátky diskutujících ptaly na to, jak konkrétně podmínky zlepšit. Výstupy byly představeny v Senátu a následně na konferenci. V letošním roce s osvětou i prosazováním konkrétních změn pokračujeme,“ zakončila Bagarová.