9°C
Postižená klientka se utopila ve vaně: Selhal lidský faktor, litujeme toho, říká ředitelka domova
V pražském Domově Sulická pro klienty se zdravotním postižením se před dvěma lety utopila ve vaně klientka. Informaci přinesl týdeník Respekt, který o případu informoval v souvislosti s tragickým úmrtím v Jindřichohradeckém domově pro lidi s mentálním postižením. Článek vyvolal dotazy veřejnosti, jak vlastně fungují v Česku sociální služby a zda se stát dostatečně stará o ty, kteří péči potřebují. Ředitelka domova Lenka Kohoutová vysvětlila Blesk Zprávám podrobně, jak k nešťastné události došlo, a ukázala, jak to v Domově funguje. Zároveň se vyjádřila k některým informacím, které se v médiích objevily.
O kolik se v současné době staráte klientů, máte plnou kapacitu?
Lenka Kohoutová: Jsme prakticky naplnění. V různých režimech spolupracujeme s více než 160 klienty.
O ústavech sociální péče se hodně píše, ale málokdo vlastně tuší, jak vypadá běžný chod takové instituce. Jak to vypadá u vás?
My fungujeme v přístupu zaměřeném na člověka. Péče je maximálně individuální. Každý z klientů má své potřeby a preference. My se snažíme, aby klient mohl v rámci komunity žít co nejsvobodněji. V praxi to mimo jiné znamená takovou samozřejmost, že si klient může vybrat, co bude jíst. Ještě před pár lety to ani z daleka samozřejmost nebyla. Ale to je jen drobný příklad. Snaha jít potřebám klientům vstříc jde v rámci možností mnohem dál.
Jak konkrétně?
Klienti mohou bydlet v jednolůžkovém či dvoulůžkovém pokoji ve sdílených domácnostech, o které se sami také částečně starají. Máme i garsonky, pro samostatné chráněné bydlení s občasnou asistencí k určitým činnostem. Cílem naší služby je osamostatnění klienta v případech, kde je to jen trochu možné. Tedy začínáme ve sdílené domácnosti, přes chráněné bydlení až po úplné osamostatnění a vlastní život, který se téměř neliší od takzvaně běžného života majoritní společnosti.
Slovo „ústav“ odmítáme
Vy tedy svým způsobem připravujete klienty na běžný život „venku“. Dá se to tak říct?
Dá se to tak říct. Neplatí to samozřejmě pro každého. Řada klientů se jednoduše bez podpory nikdy neobejde. Náš běžný den vypadá podobně, jako ten váš. Ráno vstaneme, uděláme si snídani a pak se jde do školy či do práce. Pokud ne, klient má domluvené aktivity, např. dílny. Po obědě jsou volnočasové aktivity. Hodně se snažíme být venku, chodíme do kina, do divadla, klienti chodí s asistenty i na fotbal. Nechceme, aby klienti přerušovali kontakt se společností jako takovou. Nechceme, aby je lidé oddělovali s tím, že jsou to „tihle z ústavu“. To slovo odmítáme. My jsme Domov Sulická a lidem se snažíme domov přiblížit. V létě jezdíme na dovolené, jak po Česku, tak k moři do zahraničí. Mluvím o klientech, kde je to jen trochu možné. Pak máte řadu klientů, kde to mentální ani fyzický stav neumožňuje.
Předpokládám, že každý domov si fungování nastavuje sám a může se to lišit.
Ano. Je tu zákon o sociálních službách a ten nastavuje základní pravidla, jak mají jednotlivé služby vypadat a co musí splňovat. Vy musíte standardy dodržovat, ale můžete je i překračovat.
Většinou se říká, že v sociálních službách zaměstnanci chybí. Máte jich také nedostatek, nebo je to naopak?
Máme asi 4 místa volná, ale nábory probíhají vlastně neustále. Jde o velmi náročnou práci nejen fyzicky, ale i po psychické stránce je to velmi vyčerpávající. Dlouhodobě a dobře mohou tuto práci dělat lidé, kteří se hledají poměrně těžko. A nezbohatnete u toho. V celém oboru je poměrně velká fluktuace. Navíc potřebujeme profese, které obecně na trhu práce chybí. Praktické sestry, lékaře, psychiatry… Nedávno jsme projednávali s Magistrátem hlavního města Prahy strategický plán a chceme navýšit počet zaměstnanců. Ne proto, že máme nedostatek, ale protože vývoj práce s klienty vyžaduje daleko více asistence. Pokud podporujete klienta, v tom, aby si zvládnul nakoupit a uvařit, tak také potřebujete někoho, kdo s ním na nákup dojde a pak s ním bude trénovat vaření. Ale výsledkem je maximálně samostatný a svobodný život klienta, o což usilujeme.
Ředitelka: Selhal lidský faktor. Mnozí z nás na to nikdy nezapomenou
Zastavme se teď u nešťastné události. Před dvěma lety se u vás utopila klientka ve vaně. Jakým způsobem u vás funguje koupání?
My máme několik typů koupelen, podle potřeb jednotlivých domácností a klientů. Každá koupelna je rozčleněná, je tam sprchový kout, vana a vše je odděleno, aby měli klienti soukromí. Někteří přímo vyžadují, aby mohli být ve vaně sami. To byl i případ naší klientky, u které bylo pravidlo, že může mít natočeno jen 10 centimetrů vody. A máme stanoven časový limit, chodíme klienta kontrolovat. Většinou je to každých 5 minut.
A klientka tedy nebyla kontrolována?
Klientka byla ráda ve vodě sama a zaměstnanci ji měli pravidelně kontrolovat. Oni si ale udělali pauzu a odešli na balkon kouřit.
A na jak dlouho?
My jsme si sami pro sebe udělali rekonstrukci. Vzali jsme zaměstnankyni, která byla proporčně podobná klientce, a sledovali jsme, jak dlouho musí voda téct, než se vana kriticky napustí. A bylo to více než pět minut. To je základní informace. Co přesně se stalo, nevíme. Nebyla to ale technická chyba, kohoutek neprotékal. Bylo to z našeho pohledu selhání zaměstnankyň, které nedodržely přestávky, nedodržely pravidla fungování s klientem, a tak jsme se s nimi museli rozloučit.
Byla to jejich první a jediná chyba?
Ano, byla. Nebyly to špatné zaměstnankyně. Ani nepopřely, že by udělaly chybu. Nicméně se nezjistilo, kdo kohoutek s vodou pustil.
Přehodnocovali jste pak vaše interní postupy?
Asi půl roku jsme se zabývali tím, zda nemáme ve vnitropodnikových směrnicích chybu. Ujišťovali jsme se znovu, že jim naši zaměstnanci dobře rozumí. Zaměstnanci si kladli otázku, zda máme vůbec nechat klienty občas samotné, nebo mají být pořád pod dozorem. Ale klienti chtějí být občas sami a mají na to právo. V sociálních službách přebíráte velkou zodpovědnost a každé vaše rozhodnutí je na hraně toho, do jaké míry necháte volnost při fungování klienta a do jaké míry se ho bojíte nechat samotného. To riziko hrozí vždy. My ale nemůžeme klienta někde zavřít, jak tomu bývalo dříve, abychom ho uchovali v bezpečí. Takhle to v sociálních službách už přeci fungovat nemůže. Nebo chceme zase klienty zamykat na pokojích bez možnosti jejich rozhodování a volby? Tím riziko snížíme, ale za jakou cenu? Ne, tudy už jít snad nikdo nechce.
Bohužel selhání lidského faktoru se stalo a my s tím budeme žít celý život. My už s tím žijeme dva roky, že se něco takového u nás stalo. A věřte mi, že mnozí z nás na to nikdy nezapomenou.
Co se dělo bezprostředně poté? Volali jste policii? Spolupracovali jste?
Přijela záchranka, koroner a oni sami volali policii. To je automatický a správný postup. Samozřejmě jsme plně s policií spolupracovali. Já byla podat vysvětlení a od té doby jsme mnoho informací neměli. Vystupovali jsme jako svědci události. Rodině jsem se omluvila osobně i písemně. Rodina byla zdrcená a já to chápu, protože my jsme neuchránili klientku.
Informovali jste všechny zaměstnance, co se stalo?
Ano, všechny. (To potvrdila Blesk Zprávám i jedna ze zaměstnankyň Domova, že vedení informovalo všechny zaměstnance, pozn. red.)
Policie se případem zabývala, nakonec ho ale odložila. „Nepodařilo se zjistit skutečnosti opravňující zahájit trestní stíhání,“ uvedl policejní mluvčí Jan Daněk. Můžete tento závěr potvrdit?
Toto jsme se dozvěděli z médií, pak se na to ptali naši právníci a bylo jim potvrzeno, že v září tohoto roku bylo vyšetřování ukončeno.
S klienty pracují psychoterapeuti
Informovali jste o tom, co se stalo, ostatní klienty? Jakým způsobem?
My zde praktikujeme projekt duchovních potřeb klientů s ohledem na jejich mentální postižení. Platí zde pravidlo, že když zde klient zemře, tak jeho spolubydlící, kamarádi, se s ním rozloučí. Mluvíme o tom s nimi zcela otevřeně. Kdysi tu bylo pravidlo, že klient zemřel, tak zkrátka nebyl. Nebo se říkalo, že odjel. Dnes, pokud klient zemře nebo umírá, tak se snažíme s ním být. Stejně tak se loučíme, pokud se někdo loučit chce. Pokud klient nemá rodinu, která by mu zařídila pohřeb, máme pronajatý vlastní hrob. V případě klientky, o které jsme mluvili, si vše zařizovala rodina.
Kolikrát ročně musí jet do vašeho domova záchranná služba či policie?
Dělali jsme si statistiku a je to 35x do roka, kdy klienti potřebují akutní pomoc. Policie zasahuje, když dojde k agresi, tak musí udělat zápis, za loňský rok to bylo 18x.
Pokud je klient agresivní, jak se postupuje?
Je třeba říct, že agrese bývá součástí některých postižení. Pokud jsou s klientem opakovaně problémy, my musíme rozhodnout, zda tu může dál žít, nebo dostane výpověď. Na internetu se objevily dohady, že posíláme klienty často do Psychiatrické nemocnice v Bohnicích. Pracuji tu od roku 2014 a za tu dobu tam dlouhodobě zůstalo 6 klientů. Pokud pracujeme s tenzí klienta, máme mnoho možností, jak odvést pozornost nebo situaci zvládnout, pracujeme s konceptem multismyslové místnosti snoezelen, pracujeme s psychoterapeuty.
Mezi lidmi může panovat vůči sociálním službám nedůvěra. Mohou mít strach dát své blízké, kteří jsou tělesně nebo mentálně postiženi, do péče domovů. Jak si podle vás lze ověřit, že bude o klienta dobře postaráno?
Každý by se měl zajímat o to, do jaké míry je daná sociální služba otevřená a jakým způsobem funguje. Ideální je vydat se tam ve dvou, pobýt na některých aktivitách, aby věděl, jak to probíhá. My chodíme na sociální šetření ke klientům, abychom poznali jeho rodinu, stejně tak je zveme na nejrůznější akce budoucího klienta a jeho rodinu.
Litujete toho, co se stalo?
Samozřejmě! Jsme nastaveni na pomoc a máme s klienty vybudovaný určitý vztah. Ale na druhé straně vím, že i když máte sebelepší sociální službu, že vždy může dojít k nějakému selhání. Tohle se může stát bohužel každému v jakémkoliv typu služby. Mně je to neskutečně líto. Stejně tak každému jednomu z týmu našeho domova.
Témata:
Související
