7°C
Petra (34) přišla kvůli rakovině o prsa. Kromě strachu „bojovala“ i s necitlivým onkologem
Petře bylo pouhých 29 let, když jí lékařka oznámila, že trpí agresivním nádorem prsu. Mladá žena zavzpomínala pro Blesk Zprávy na počáteční šok, první otázky, strach z chemoterapií a také obavy z budoucnosti. Zároveň ale poukázala na to, že někteří lékaři neumí zejména s onkologicky nemocnými pacienty komunikovat. To se snaží zlepšit Česká onkologická společnost, která připravuje pro lékaře pravidelná školení. Sama Petra přiznala, že někteří doktoři k pacientům přistupují jako k „chodící diagnóze“ a ne k lidem, kteří mají strach o svůj život.
Moment, kdy se dozvěděla nemilosrdnou diagnózu, má Petra dodnes v živé paměti, ačkoliv od té doby uplynulo 5 let.
„Nejdřív máte jen tmu. Příliš si nepamatuju, co mi vlastně paní doktorka říkala, ale vím, co jsem říkala já - že to vzdávám, že je konec, že je to špatné a že se nechci léčit. To byly moje první věty po tomto sdělení,“ svěřila se mladá žena Blesk Zprávám.
V první chvíli Petra měla také problém uvěřit, že má skutečně rakovinu. „Všichni se toho bojí a já si říkala, že mně se to přece nemůže stát. Navíc pak přišla taková klasická otázka ‚proč já‘, která ve mně hlodala velmi dlouho dobu,“ dodává Petra, která se vydala k lékaři poté, co si nahmatala bulku v prsu. Naštěstí k lékaři vyrazila včas. O to větší šok byl, když se dozvěděla, že má agresivní karcinom prsu.
„První, co mě zajímalo, jestli budu muset na chemotarapie. Nikdy jsem neměla strach z operací, nebo neznala nikoho, kdo by se tak léčil, ale znala jsem to z filmů a děsilo mě to,“ říká Petra.
Petra: Doktor po mně hodil plato léků
Mladá žena říká, že měla velké štěstí na lékařku, která jí diagnózu oznámila. Byla empatická a snažila se ji povzbudit. Další setkání s lékaři a komunikace už tak snadné nebyly.
„Nastupovala jsem první chemoterapii, byla jsem nervózní, měla jsem stres, netušila jsem, do čeho jdu. Jeden z lékařů se choval skutečně arogantně. Zeptal se mě, proč jsem tak vystresovaná a pak po mně hodil plato léků na uklidnění, že prý mi bude líp. Bylo mi z toho psychicky úzko, podle mě tento lékař nemá v onkologii co dělat,“ popisuje Petra svou zkušenost.
Petru hlavně trápilo, zda bude moci mít někdy v budoucnu děti. „Můj lékař toto téma neustále odsouval, chápu, že mi nemohl nic slibovat, ale vždy mi zavřel pusu tím, že se mám primárně starat sama o sebe a na tohle nemyslet. Ale tohle byla věc, kterou jsem potřebovala vědět, případně slyšet, že lékaři budou dělat maximum, aby mi pomohli. To se ale nestalo,“ naráží Petra na problém, se kterým se setkávají onkologičtí pacienti běžně.
Diagnóza po telefonu
Petra měla štěstí, někdy ale lékaři komunikaci s pacienty nezvládají. Petra se angažuje v projektu Bellis, který sdružuje mladé ženy s rakovinou prsu. Ty by podle Petry mohly o špatných zkušenostech s komunikací s lékaři sepsat knihu.
„Před pár lety někteří lékaři byli schopní sdělit ženě, že má rakovinu, po telefonu. Teď už se to děje naštěstí méně. Největší raritou je, že jednou přišlo oznámení dopisem,“ přibližuje Petra způsoby oznámení diagnóz.
Další problém podle Petry je, že když proděláte léčbu, lidé i lékaři mají tendenci brát vás jako zdravého. „Vy se tak samozřejmě chcete brát, ale to tělo dostane při léčbě takový záhul, že jste unavená, nemůžete se věnovat naplno práci nebo rodině. A spousta lidí i lékařů to nevidí. Máme sice špičkovou onkologickou léčbu, ale selháváme v následné péči o pacienty,“ myslí si mladá žena.
Empatie je zásadní
Onkologická společnost uvedla, že se dlouhodobě zaměřuje na lepší komunikaci lékařů s pacienty. Pořádá semináře otevřené i pro studenty medicíny nebo další zdravotnické a sociální pracovníky. Semináře absolvují stovky lékařů ročně.
„Je potřeba s pacienty vést rozhovor přesně o jejich nemoci. O průběhu, co je čeká, jaké diagnostické metody, jaká léčba, jaké budou nežádoucí účinky, abychom je zbavili pocitu strachu a navodili důvěru mezi pacientem a lékařem,“ říká předsedkyně České onkologické společnosti České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně Jana Prausová. Zásadní je pro onkologa empatie.
Pacienti by měli podle Prausové i zástupkyň pacientských organizací mít připravené otázky a nebát se je položit. „V 80. letech jsme se neuměli ptát, ani bychom si to nedovolili,“ řekla Eva Knappová z Aliance žen s rakovinou prsu. Lékaři by podle ní měli brát ohled na potřeby pacientů i při sdělování informací.
Petra: Nedívejte se na nás jako na „chodící diagnózu“
Petra musela pak podstoupit oboustrannou mastektomii - tedy odstranění obou prsou. Vyšetření totiž ukázalo, že má mutaci genu m BRCA 1, což znamenalo, že měla šanci 80 %, že onemocní karcinomem prsu.
V tuto chvíli se zdráhá říct, že je zcela zdravá. „Už celý život budu mít v sobě ten vnitřní strach, protože rakovina je systémové, chronické onemocnění. Nicméně jsem pět let po skončení chemoterapie a dokončuji hormonální léčbu,“ říká Petra, která si přeje v budoucnu mít děti.
Podle ní by se lékaři měli přestat dívat na pacienty jako na „chodící diagnózy“. „Představte si sebe na pacientově místě a řekněte si, jak byste asi chtěli, aby vám byla diagnóza podána,“ vzkazuje Petra lékařům a zároveň apeluje na všechny ženy: „Provádějte si samovyšetření psu, může vám to jednou zachránit život.“
