Proti Hitlerovi v poušti i na nebi. Stanislav byl v cizině hrdina, doma podezřelý živel

Autor: blv - 
28. října 2019
05:35

Bylo mu 21 let, když opustil rodné Boršice na Slovácku a vyrazil do světa bojovat proti nacistům. Stanislav Mikula (†88) prošel sovětskou internací, válčil v poušti, lovil ponorky v Severním moři a ve vlasti pak skončil jako pomocný dělník. „Do zahraničí jsem odešel, abych mohl na spojenecké půdě splnit to, co nebylo v důsledku okupace možné - bojovat,“ řekl ve vzpomínkách pro projekt Paměť národa, kterým organizace Post bellum mapuje pamětníky naší historie. Příběhem Stanislava Mikuly otevírají Blesk Zprávy seriál věnovaný českým veteránům.

Stanislava Mikulu rodiče ve slovácké vísce Boršice vychovali v lásce k Československé republice a legionářským tradicím. V roce 1939 mu bylo 21 let a nechtěl se smířit s březnovou okupací zbytku země německou armádou. V červenci proto překročil hranice s Polskem, aby se přidal k dalším podobně smýšlejícím Čechoslovákům. 

„Hostem“ Sovětů

Polská obrana v září 1939 se zhroutila během pár dní. Vojáci Českého a slovenského legionu se ocitli v nezáviděníhodné situaci. Takřka neozbrojeni ustupovali směrem na východ. „Po pravé straně proudily kolony německých divizí směrem na Ukrajinu. Už jsme neměli možnost ustoupit, jedině do zajetí. A potom by nás podle německých zákonů čekala poprava,“ vzpomínal pro Paměť národa Stanislav Mikula.

Když se před československými vojáky objevili Sověti, spadl mu kámen ze srdce. Na rozdíl od Čechoslováků, kteří skončili v táborech Gulag, vedlo se Mikulemu lépe a o době internace nemluvil ve zlém.

„Naše cesta pokračovala do Sovětského svazu. My jsme tam složili zbraně a v doprovodu sovětských stráží jsme ustupovali do obce Kamenec Podolský. Tam jsme byli ubytováni v kasárnách a postupně došlo k vyšetřování, jak jsme se dostali do Sovětského svazu. Čili zacházeli s námi v tom počátku velmi přátelsky,“ zavzpomínal.

Ještě před německým útokem na Sovětský svaz se československé exilové vládě na jaře 1940 podařilo vyjednat přesunutí většiny internovaných vojáků na Střední východ. Jako jeden z posledních se do transportu dostal i Stanislav Mikula. 

Špion na palubě

„Cestovali jsme ze Suzdalu do Moskvy a přes Kyjev do Oděsy,“ popsal cestu pamětník. Pak následovala plavba po Černém moři s malou zastávkou poblíž přístavu Varna. Bulharsko v té době bylo spojencem Německa, takže loď kotvila několik set metrů od pobřeží.

Čechoslováci v TobrukuČechoslováci v Tobruku | Pametnaroda.cz

Tehdy došlo k incidentu. „V podpalubí jsme uslyšeli křik: Muž přes palubu. Tak jsme vyběhli a zjistili jsme, že jeden náš příslušník, kapitán Zetka, se pokusil uniknout a doplavat k pobřeží,“ popsal dramatické momenty Mikula. 

Následné vyšetřování odhalilo zajímavé skutečnosti. Zetka sice byl československý důstojník, ale také sudetský Němec, který v Německu absolvoval výcvik pro agenty. Do Českého a slovenského legionu v Polsku se vetřel jako vyzvědač. U břehů Bulharska chtěl využít situace a zmizet. Jenže byl dopaden. 

Po přistání v přístavu Haifa, byl Zetka podle Mikuly předán vojenské policii a později souzen v Jeruzalémě.

Klapálkův voják

Symbolicky ve státní svátek 28. října byl v roce 1940 v tehdejší Palestině ustaven Československý pěší prapor 11 - Východní pod velením pplk. Karla Klapálka. Mikula byl jedním z těch, kteří v následujících měsících měli snášet padesátistupňová horka. 

V roce 1941 se prapor dostal na palestinsko-syrskou hranici, na Golanské výšiny. Proti Čechoslovákům tu stála cizinecká legie vichystické Francie, Němci i Italové. Britský velitel tu mimo jiné potřeboval dobýt a ubránit jednu ze strategických křižovatek. Těžký úkol byl jen pro dobrovolníky. „My jsme se skoro všichni přihlásili, takže on vybral naši druhou rotu a ta se útoku zúčastnila,“ řekl pro Paměť národa Mikula.

Českoslovenští vojáci měli za úkol křižovatku držet 24 hodin, nakonec se bránili dokonce o 12 hodin déle a stáhli se až pod minometnou palbou nepřítele. Při ústupu družstvo, v kterém byl i Stanislav Mikula, tvořilo zadní voj a mělo odrážet nepřítele. Přišlo ale o kontakt s jednotkou a ztratilo se.

Návrat byl dramatický a Mikula ho popsal se slovy: „Měli jsme štěstí, že jsme měli kulomet. Říkalo se mu bren gun (britská výroba čs. kulometu vz. 26, pozn. red). Ten nás zachránil, protože během ústupu se objevila četa senegalských střelců a ti se nás snažili obklíčit a zajmout. Díky té kulometné palbě se nám je ale dařilo po celou dobu ústupu držet v úctyhodné vzdálenosti.“ Družstvo nakonec cestu „ke svým našlo“.

Obležený v Tobruku

„Pluli jsme po Středozemním moři, a protože bylo pod kontrolou Němců a Taliánů, tak za noci. Tak jsme připluli do Tobruku a nad ránem jsme se za palby vylodili na pobřeží. Tam jsme dál nemohli a setrvali jsme v krytech až do západu slunce,“ popsal Mikula příjezd jednotky 21. října 1941 do Tobruku obleženého Němci a Italy.

Český voják v TobrukuČeský voják v Tobruku | ARCHIV BLESKU

Čekaly ho tam nekonečné hlídky i dělostřelecké přepady. „Když byl někdo raněný, tak nechtěl jít do týlu, ani do přístavu, ani do druhé linie. Byly tam sice pytle s pískem, byl tam vlnitý plech zasypaný kamením, ale nebylo to tak bezpečné, protože tam se nemohla přes den pohnout ani myš,“ vylíčil situaci. Mikula se konce obležení dočkal ve zdraví. 

Směs vojáků, kteří bojovali společně s Čechoslováky, byla pestrá: Britové, Poláci, Indové, Australané. Rodák ze Slovácka na všechny vzpomínal rád: „Ti Australáci, to byli skutečně velmi přátelští vojáci, a dokonce jsme na hlavách nosili jejich australské klobouky. Vojín Kudla si nasadil australský širák a přitom se tváří jako Australan. Divně plete hnáty, jde házet granáty a přitom si zpívá: jupí, jupí, já.“

Mikula byl i u toho, když se z 11. pěšího praporu stal 200. protiletadlový lehký pluk. Bránil Haifu a rafinérie před nálety. V té době ale také obdržel zprávu, na kterou dlouho čekal: Byl přijat do letectva. Takže „sbohem Střední východe“. Kluka z Boršic čekala tříměsíční cesta kolem Afriky do Velké Británie a další měsíce výcviku. 

Z písku do nebes

Bombardér Liberator Consolidated B-24 patřící do 311. perutě RAF pročesával norské fjordy. Po nebezpečných náletech nad Německo byli Čechoslováci převeleni k Pobřežnímu velitelství a měli za úkol pátrat po německých ponorkách. V letadle tentokrát seděl i radiotelegrafista Stanislav Mikula. Najednou se ve sluchátkách ozvalo: „Tři Messerchmitty po slunci na devíti hodinách.“

Liberator ConsolidatedLiberator Consolidated | RAF Museum, London

Souboj s třemi stíhači najednou byl nerovný, i když Liberator se mohl bránit deseti kulomety ráže 12,7 mm. K jednomu kulometnému dvojčeti se vrhl i Mikula.

„Jak jsem pálil, tak se mi jeden kulomet zasekl. Tím druhým kulometem jsem střílel a ten zaseknutý opravoval. A že je hlaveň rozpálená, to si člověk ani neuvědomil. Podařilo se mi to odstranit, ale uvědomil jsem si to, až bylo po všem. Nohy jsem měl roztřepený, pot mně tekl po zádech, ale už se nebylo čeho bát," vzpomínal letec v rozhovoru pro Paměť národa. 

Tentokrát měli českoslovenští letci štěstí, útočníky se podařilo zahnat. Liberátor sice dostal několik zásahů, ale žádný z nich ho nedokázal poslat do studených severních vod. „To byly dlouhé lety. Létalo se nad mořem a stávaly případy, že ostražitost polevila a posádka na to doplatila,“ vysvětlil častý důvod tragédií Mikula. 311. peruť za války ztratila 250 letců, dalších 34 skončilo v zajetí. 

Zpátky doma

Do vlasti se Mikula vrátil jako letecký instruktor. Chtěl vystudovat vysokou školu a zůstat u letadel. Stal se důstojníkem z povolání, velitelem letky ve Valašském Meziříčí a nadřízení ho navrhli na studium akademie v SSSR.

Stanislav MikulaStanislav Mikula | Paměť národa

Jenže přišel Únor 1948 a divizní konference v Olomouci. „Na té divizní konferenci se útočilo proti zahraničním letců - že mnozí uletěli a že za to samozřejmě budou pykat ti, kteří je v tom budou podporovat,“ popsal tehdy častou situaci Mikula. A opravdu pykal - nenašel lepší místo než jako pomocný dělník ve skladu.

V 60. letech ale poměry povolily a na šikovného bývalého kolegu si vzpomněli kamarádi z armády. Nejdřív pracoval už jako kvalifikovaný technik v Letu Kunovice, potom v Moravanu Otrokovice. „Já jsem pracoval poctivě, už proto, že jsem byl sám letec. Tady se nejednalo o politický systém,“ řekl o své práci Mikula. 

„Úplné rehabilitace jsem se tedy dočkal až po sametové revoluci,“ uzavřel svůj příběh voják z pouště, letec, technik i pomocný dělník. Stanislav Mikula zemřel nedlouho po natočení svých vzpomínek v roce 2006.

vaber ( 28. října 2019 08:23 )

tak nějak se nezmínilo že Angličané naše vojáky vůbec do bojových jednotek nechtěli ,kromě letců,ti pozemní se jen náhodou do nějakého boje přimíchali. Klapálek už se na to nemohl dívat a odešel bojovat na východní frontu kde se nepohodl se Svobodou.

Zobrazit celou diskusi
Další videa
Články odjinud