8°C
Aleně (36) po narození spálili sítnici, v 16 oslepla. Života si ale užívá naplno
Alena Terezie Vítek (36) nevidí. V šestnácti letech přišla o zbytky zraku. Ten měla špatný od narození. Narodila se společně se svým bratrem, dvojčetem, v polovině sedmého měsíce. V inkubátoru jí potom přemíra kyslíku poškodila sítnici. To jí nebrání žít plnohodnotný život, podílí se proto na řadě projektů. Vystudovala konzervatoř (zpěv, který také učí a stále vystupuje) a pracuje pro Světlušku, v kavárně POTMĚ a také se seniory.
Jak se vlastně má? „Myslím si, že se mám moc dobře a mám se přesně tak, jak si zasloužím,“ uvedla pro Blesk Zprávy s úsměvem a s tím, že člověk musí vždycky přesně poslouchat svoje tělo. V rozhovoru dále popsala třeba to, jak se cvičí vodicí pes, nebo jak nevidomí navazují vztahy s vidoucími.
Pohybujete se bez bílé hole. Jak to děláte?
Když jdu na ulici, hůl používám. Je to nejen pomůcka pro mě, ale také označení pro ty, kteří jdou proti mně a musí vědět, že nevidím. Já osobně lidi, kteří chodí bez hole, nechápu. Rozumím však, že je hodně těžké bílou hůl přijmout, také jsem si tím prošla.
Kde to znám, chodím po paměti, hodně používám echolokaci. To mě kdysi naučil pan Pavel Wiener (tyfloped a vysokoškolský pracovník, pozn. red.), který řekl, že: „Není tragédie nevidět, horší je se se slepotou nesmířit, nebo nesrovnat natolik, aby se s ní člověk nenaučil žít.“
Co jste viděla do svých šestnácti let, než jste o zrak přišla úplně?
S bráchou jsme se narodili v polovině sedmého měsíce, mamka tenkrát nevěděla, že budeme dva. Byli jsme dáni do inkubátoru, aby nás „dopekli“. A jak to tak bývá, něco vám osud dá, něco sebere, to je přirozená daň. Mně částečně spálili sítnici kyslíkem, kterého jsem dostala více, než bylo třeba. Viděla jsem na jedno oko na dva metry, na druhé půl metru. Rozlišila jsem základní barvy, pamatuju si i nějaká písmenka. Pro laika to nicméně znamená, že jsem neviděla vůbec nic. Bílou hůl jsem venku nosila, ale nepotřebovala jsem ji tolik k pohybu. Navíc jsem měla spoustu kamarádů na základce pro lidi se zrakovým postižením, kteří na tom byli podobně. Snažila jsem se napodobovat jejich způsoby a být samostatná. Myslím si, že kdybych prošla integrací, tak kdoví, jaká bych byla. Třeba bych dnes vůbec nebyla tam, kde jsem.
Jak tedy vnímáte integraci?
Myslím si, že integrace není vhodná pro všechny. Dnešní inkluze narušuje výuku v běžných školách, vztahy s pedagogy, vztahy na pracovišti a také samostatnost člověka s handicapem. Asistent plní svou roli správně v případě, že pomáhá pouze tam, kde je třeba. Pakliže narušuje socializaci a samostatnost dítěte, jeho působení může být na škodu. Dítě samotné by se naopak mělo samo zaměřit na úkony, které ovládá bez pomoci, a snažit se je dále rozvíjet. Na střední nebo vysoké škole už totiž žádný asistent neexistuje a člověk bude najednou ztracený a sám. Děti, které navštěvují specializované instituce, jsou sice součástí komunity, ale neznamená to, že se nemohou začlenit do běžné společnosti. Děti z integrace přicházejí nepřipravené do běžného života.
Jakým projektům se v současné době věnujete?
Od roku 2005 spolupracuji se Světluškou, která je dlouhodobým projektem Nadačního fondu Českého rozhlasu. Ten pomáhá lidem se zrakovým postižením. Mou první aktivitou v rámci této spolupráce bylo tehdy moderování Koncertu pro Světlušku. To bylo ještě v době, kdy jsem studovala na konzervatoři. Stála jsem také u zrodu Kavárny POTMĚ, jejíž součástí jsem dodnes. Letos jako členka organizačního týmu. Působím také ve Sbírkových dnech Světlušky, kdy vyhledávám a koordinuji dobrovolníky.
Dále se věnuji novému sociálnímu startupu Návštěvy POTMĚ, jehož cílem je propojení osamělých seniorů a nevidomých. Seniorům, s nimiž trávíme čas oblíbenými aktivitami, se tak snažíme znovu navrátit energii a radost. V rámci návštěv docházíme na skupinové i individuální terapie. Zpíváme lidové písně, „hašlerky“, zkrátka to, co naši posluchači znají a mohou si pobrukovat. Mnohdy je těžké prolomit naučené mlčení a navázat se seniory první kontakt. Jakmile ale začneme hrát, znatelně pookřejí, do tváře se jim vrátí úsměv a začnou s námi sdílet své životní příběhy. To jsou Návštěvy POTMĚ.
Jak vznikly Návštěvy Potmě?
Jednoho dne za mnou přišla kamarádka, která měla šestadevadesátiletou babičku. Svěřila se, že ji trápí, že si s ní nemůže popovídat ve všech jazycích, které babička ovládala. A tak jsme přišly s nápadem spojit dvě věci, tedy seniory a nevidomé.
Co všechno musí umět asistenční pejsek?
Každý pes, který jde do výcviku, musí projít zdravotními a povahovými testy. Se spřízněnou organizací Pes Partners z.s. cvičíme psy takzvaně na míru. Když nás klient zkontaktuje, společně se sejdeme a začneme si povídat o tom, co od budoucího pomocníka očekává, jaké má postižení a životní styl. Podle toho volíme plemeno psa. Jakmile pes projde nutným výcvikem, může se stát psem asistenčním pro vozíčkáře, signálním pro neslyšící a kardiaky, nebo psem vodícím pro nevidomé. Se psem se pracuje 6 až 9 měsíců a během výcviku probíhá secvičovnání s klientem, aby se podařilo co nejlépe navázat vztah mezi psem a klientem. Pes musí být hravý, radostný, komunikativní. Pokud je patrný náznak agrese, nebo velmi silné lovecké pudy, pak ho musíme z výcviku vyřadit.
Vodící pes musí umět vyhledat místo k sezení, ať je to lavička, nebo MHD. Musí umět odbočovat, hledat zastávku, bankomat, pult v obchodě, označit schody a přechod, zastavit a zkrátka vše, co je třeba. Když je pejsek předán, záleží na budoucím majiteli, jak s ním bude vztah dále rozvíjet.
První vodící pes vycvičený v České republice byl německý ovčák, ale běžně se cvičí královští pudlové, dominují labradoři a retrívři. V současné době patří mezi oblíbená plemena německý ovčák a border kolie. Asistenčním psem se však může stát i pes malého vzrůstu, který může být dobrým společníkem pro děti, epileptiky, neslyšící a kardiaky.
Jak se nevidomému navazují vztahy? Ať už partnerské, nebo přátelské?
V otázce partnerských vztahů jsem trošku tragéd. Myslím si, že vidícím protějškům značně usnadňuje navázání vztahu možný oční kontakt. Pravdou ale je, že samostatní nevidomí, kteří pohodlně fungují v normální společnosti, problémy s navazováním vztahů často nemívají. Záleží na aktivitě konkrétního člověka. Já vztahům nejdu naproti, nevyhledávám je aktivně, a tak jsem sama, asi jako každý, kdo o partnera zkrátka zuby nehty neusiluje. Věřím, že co se má stát, se stane a až to přijde, tak to bude.
Pracuju i v kolektivu nevidících, tam spolu hodně mluvíme, musíme o sobě vědět, nahlásit třeba to, že je otevřená skříňka a podobně. Jsem ráda, že pracuju jak v týmu vidících, tak v týmu nevidomých. Nezáleží ale na tom, o jaký tým se jedná, záleží na jednotlivých členech, kteří utvářejí pohodový kolektiv.
Jak se dá vyrovnat se ztrátou zraku?
Záleží na spoustě faktorů. Na tom, jaký člověk je, na psychice, na podpoře okolí. Člověk může být statečný, od přírody optimista, ale pak existují lidé, kteří se zhroutí z toho, že si rozbili oblíbený hrneček. Když jsem přišla o zrak, byla jsem na speciální základce pro nevidomé. Věděla jsem, do čeho jdu, a to byla výhoda. Dokud to ale člověk nezažije, neví. Důležité je začít o tom mluvit nahlas. Ve chvíli, kdy o problémech začneme mluvit nahlas, máme vyhráno.
Témata:
Související
