Jídlo dcerám, nebo elektřinu? Novákovi skončili s pěti dětmi v „azyláku“

Autor: Veronika Šmídová - 
5. 5. 2017
06:15

Novákovi žili ještě před pár lety spořádaným životem. Rodiče chodili do práce a starali se o svých šest dětí. Pak ale manžela paní Šárky (40) dohnala jeho kriminální minulost, přišly soudí tahanice a ztráta zaměstnání. Rodina se tak dostala do dluhové spirály, kdy musela zvažovat, jestli pořídit jídlo po děti, nebo zaplatit elektřinu. Nakonec Novákovi skončili na ulici a museli jít do azylového domu. Jejích osudy přinesl v rámci série dokumentů „Spadli jsme na dno… ale bojujeme…“ vzdělávací portál Šance dětem.

Příběh Novákových začal v roce 1995, kdy se paní Šárka seznámila se svým manželem. Nedlouho poté se vzali a o rok později se jim narodila první dcera. Pak se vše začalo měnit k horšímu.

„Říkám s oblibou, že stačí občas jedno špatné rozhodnutí. Člověk mohl udělat něco jinak, ale neudělal a na jedno klopýtnutí před léty se všechno nabalí. I když se pak snažíte dělat všechno správně. V tomto případě šlo o manželovo zakopnutí,“ popisuje paní Šárka. 

Její manžel se totiž v roce 1997 dostal na hranu zákona. O několik roků později ho to dohnalo v podobě soudního řízení. To se táhlo několik let. 

„Než padlo definitivní rozhodnutí soudu a obvinění se promítlo v trest a muž byl odsouzen podmíněně s dohledem za podvod, rozrostla se nám rodina a ke Klárce přibylo dalších pět holčiček,“ vzpomíná Šárka. Problémy se zákonem se promítly do řady aspektů jejich společného života, mimo jiné se dotkly i manželova zaměstnání.

Bez práce a bez bydlení

„Muž ještě loni v září pracoval, pak dostal výpověď. Neúčast v práci,  kdy řešil problémy okolo soudů, byla natolik zásadní, že prý potřebovali mít jiného zaměstnance, na kterého se můžou spolehnout, že tam bude v dobu, kdy ho potřebují. Pro pracovní trh v jeho oblasti se stal nezajímavým. A rodina se propadla, kam se propadla,“ uvádí protagonistka dokumentu „Spadli jsme na dno… ale bojujeme…“.

Novákovi začali mít velké finanční problémy. Občas prý stáli před volbou, zda dát dětem najíst, nebo zaplatit elektřinu. Peníze jim nestačily ani na pokrytí nájmu. O pomoc si ale nikomu neřekli, protože se příliš styděli. 

„V té smůle jsme narazili na majitele nemovitosti, který s námi odmítal komunikovat, abychom to nějak řešili, a oslovil OSPOD (orgán sociálně-právní ochrany dětí, pozn. red.) v Prachaticích s tím, že je mailově vyzval, že děti jsou na ulici. Na základě toho nás kontaktovala pracovnice, která nám sehnala bydlení v azylovém domě Rybka v Husinci,“ vypráví Šárka.

Šárka: Báli jsme se, co na to řeknou děti

Z hlediska toho, že byla rodina řadu let poměrně dobře zabezpečená a pojem azylový dům s sebou nese určité stigma, měli rodiče strach sdělit novinku svým dětem. 

„Největší obava byla stoupnout si před děti a říct: Tak a jdeme do azyláku, protože jsme nebyli schopní se o vás postarat. Holky byly ale úžasné. Když jsme přišli, začaly diskutovat, kdo bude mít jakou palandu a jakého plyšáka, a vůbec neřešily, že to je azylový dům,“ popisuje paní Šárka.

Její obavy z reakce dcer a okolí nebyly neodůvodněné. Kvůli azylovému bydlení přišla například o kamarádku, s kterou se znala 15 let. „Nesvěřovala jsem se nikomu, ale když se kamarádka ptala, kam může poslat holčičkám přání k svátku, a já jí nadiktovala azylový dům, tak mi jen napsala, že se sociálama se bavit nebude, že na to nemá úroveň, že by si zkazila kredit,“ vzpomíná smutně žena.

Život v azylovém době nebyl pro rodinu úplně jednoduchý. Báli se odsudků, navíc samozřejmě dcery někdy projevily přání, že by chtěly třeba nový mobil, což jim nebylo možné z hlediska finanční situace jen tak splnit. Na studijních výsledcích dětí se ale nic neodrazilo.

Nejstarší Ilonka, té bude 14, studuje na gymnáziu, poměrně úspěšně. Pak máme další slečnu, které je 11, ta se na gymnázium chystá, do teď měla samé jedničky. Dalším slečnám je devět a osm let, tam jsou také jedničky a velké plány. A nejmladší jsou čtyři, tak by nejradši chodila s holkama do školy,“ usmívá se maminka s tím, že chtějí pro děti co nejlepší vzdělání, aby v životě nemusely řešit podobné problémy jako jejich rodiče. 

Během natáčení dokumentu pobírala rodina sociální dávky, krátce po jeho dokončení si ale pan Novák našel zaměstnání a paní Šárka nastoupila na poloviční úvazek. V azylovém domě mají pobyt zhruba na rok. Měli přitom štěstí v neštěstí. V České republice existuje totiž jen minimum zařízení pro celé rodiny.

Rodiny se obvykle rozpadnou

„Azylová zařízení pro rodiny s dětmi jsou v Česku v současné době jen dvě, spravované paní ředitelkou Evou Dvořákovou – jedno je v Husinci, druhé ve Studené. Jedná se o zařízení, v kterých mohou bydlet i otcové, ubytování v nich najdou rodiny s více dětmi. To je u nás unikát, poněvadž některá zařízení azylového typu pro matky s dětmi občas mají vyčleněné pokoje pro jednu či dvě rodiny, avšak téměř vždy se jedná o rodiny pouze s jedním či dvěma dětmi,“ uvádí pro Blesk.cz Alena Hechtová, projektová manažerka a šéfeditorka portálu Šance Dětem, který projekt videodokumentů zrealizoval.

Obvykle se tak musí rodina rozdělit – otec jde bydlet do jiného zařízení. V horším případě – pokud není rychle v azylovém domě místo -  mohou být děti odebrány a umístěny do dětských domovů, Klokánků či přechodné pěstounské péče. 

V azylovém domě může přitom řízením osudu skončit leckdo. „Hranice mezi tím být v běžném životě a dostat se k nám je strašně tenká. Lidé to tak nevnímají, myslí si, že jim se to stát nemůže. Rodiny k nám přichází s různými osudy. Lidé žili třeba pěkným životem, na určité úrovni, vlastnili spoustu majetku. Nejsou vždycky lidi, kteří byli na okraji společnosti,“ vysvětluje Eva Dvořáková, ředitelka Azylového domu Rybka v Husinci.

Šance dětem: Cílem není ukazovat utrpení

I z toho důvodu se portál Šance dětem, který spustila Nadace Sirius, rozhodl podobné příběhy zdokumentovat. V rámci osmi filmů chce udělat sondu do rodin s dětmi, které se z různých důvodů ocitly na dně. 

„Pokusili jsme se vytipovat osm nejčastějších trápení, které rodiny a rodiče s dětmi přivádějí až na hranu sociálního vyloučení. Dluhy, hrozba ztráty bydlení a bezdomovectví, nemoc, exekuce, domácí násilí, přestoupení zákona, nedostatek peněz v důsledku ztráty zaměstnání či absence alimentů od partnera,“ vyjmenovává Hechtová.

Podle ní není cílem projektu ukázat formy utrpení, s kterými se v Česku potýkají někteří rodiče s dětmi, ale naznačit, že cesty, jak se tomu utrpení a nevlídnosti osudu vzepřít, existují.

Na první díl dokumentu se můžete podívat zde:

Více o projektu Šance dětem se můžete dočíst ZDE. V nouzi lze kontaktovat Azylový dům Rybka.

Pohřeb Karla Gotta

Parte Děti Karla Gota Rozloučení na Žofíně Záznam zádušní mše Hosté na zádušní mši O životě Karla Gotta Dědictví Bertramka

Hrob

Celé Česko truchlí. Zemřel Karel Gott, držitel čtyř desítek Zlatých slavíků. Jen málokterý umělec za sebou zanechá tolik děl, jako zesnulý zpěvák. Připomeňte si Mistrův život.

Vše o Karlovi Gottovi čtěte ZDE

Další videa