Čech, který objevil prameny Amazonky: Hrozí války kvůli vodě i další migrace

„Všichni cítíte, že žijeme v dobách migrací, obnovených migrací. Když se podíváme do minulosti, už tady takovéhle migrační proudy podmíněné problémy s vodou byly v různých částech světa,“ upozornil Bohumír Janský na debatě Bez vody nežiju, kterou uspořádal Institut pro politiku a společnost na ukotvené lodi u pražské náplavky. Zúčastnili se jí i ministr životního prostředí Richard Brabec (ANO) a řada expertů.

Profesor Janský z Přírodovědecké fakulty UK je geografem a hydrologem. „Veřejnosti je znám především jako objevitel pramenů Amazonky, což je populárně řečeno, ve skutečnosti je jeho práce velmi komplexní a mezioborová. Pracuje nejenom v jižní Americe, ale v dalších místech na světě – na Sibiři, ve střední Asii,“ uvedl moderátor Petr Pokorný z AV ČR.

Klimatických uprchlíků bude přibývat

Přesto objev pramenů Amazonky platí za Janského největší triumf. Dvě expedice Hatun Mayu 1999 a 2000, které vedl, odhalily čtyři pramenné toky řeky Lloquety a celé Amazonky. Do jižní Ameriky zabrousil Janský i během debaty.

On sám tam vede další výzkum v Peru, v souvislosti s migrací však upozornil, že jeho kolega studuje v Brazílii „veliký migrační proud, kde se z východu Brazílie přesouvalo 10 milionů lidí do pralesů Amazonie.“ Lidé tam odchází kvůli rozšiřujícím se oblastem velkého sucha.

„Environmentálně podmíněné migrace určitě budou v nejbližší době. Už se to odehrává, rodí v řadě míst světa. Když si vezmeme Irák a Sýrii, to sucho tam udeřilo před tímto konfliktem velice mocně a jsou světoví politici, kteří si myslí, že to byl ten první impuls, kdy se v této oblasti začalo něco dít, co vyústilo v Islámský stát. Myslím si, že svět čekají tyto přesuny obyvatel a je třeba se tomu věnovat. I tomu, co se děje mimo naše území,“ doplnil Janský.

Česku skončil blahobyt s vodou, varoval Brabec. O suchu kázal z lodi na Vltavě

Ke změně klimatu zkrátka dochází a podle Janského je třeba se přírodě daleko více přizpůsobit, než to děláme. „Musíme se chovat odpovědně. Tam, kde voda není, tak se tomu přizpůsobit, tam, kde je jí nadbytek, se tomu také musíme přizpůsobit,“ upozorňuje.

Hrozí války o vodu. Napětí roste, míní Janský

Lidé přitom přichází o zdroje vody třeba v podobě ledovců. Rostou průměrné teploty, což zasáhlo i Arktidu, severovýchodní Sibiř či Grónsko, uvedl Janský. „Jsou to gigantické změny. Letos a loni poprvé tálo celé Grónsko, předtím jenom okrajové jižní oblasti a kolem pobřeží,“ upozornil. „Prognózy, že za 20 let bude severní pól bez ledu, jsou takové smělejší, ale pravděpodobně k tomu dojde,“ míní.

Vedle Peru se věnuje Janský i situaci v Kyrgyzstánu, kde zkoumá právě tání velkého ledovce. Ten je široký tři kilometry, ale každý rok ubude o 50 či 60 metrů. „Jsou to neskutečné změny, které v historii tahle planeta nepoznala. S tím souvisí vodní zdroje, protože mnoho zemí světa historicky a dlouhodobě bylo vázáno na ledovce. Ledovce teď tají a tento zásadní zdroj zmizí,“ varoval Janský.

„Samozřejmě s tím, jak budou mizet vodní zdroje a bude stále větší napětí, tak poroste napětí i politické,“ upozornil v souvislosti s hrozbou válek o vodu. A uvedl i příklad z konferencí v Kyrgyzstánu a Tádžikistánu. „Dvě země mají vodu, horské. Dvě země pod nimi, dole, ji nemají. To napětí dneska již je tak značné (...) Napětí kolem vody ve světě v určitých regionech roste,“ doplnil Janský.

Vodou plýtvají katarský šejk i Američané 

Profesor Janský také uvedl příklady, kdy lidstvo vodou navzdory suchu, které hrozí, výrazně plýtvá. Třeba tak, že pěstuje plodiny v oblastech, které k tomu nejsou vhodné. V Uzbekistánu v oblastech, kde není voda, pěstují bavlnu, rostlinu náročnou na teplo a vodu. „Nedají si říci, aby to omezili, likvidují dvě řeky, zlikvidovali Aralské jezero, které má dnes 10 procent. Z 65 tisíc má plochu 6,5 tisíce kilometrů čtverečních,“ uvedl Janský.

Přidal ale i další příklady. „Nejsou to pro nás jenom zaostalé země rozvojového světa. Mám pikantní případ i ze Spojených států amerických, abychom jenom na Východ neuváděli špatné příklady a ze Západu si nebrali ty dobré. Američani si dovolí brát z nejvýznamnější zásobárny pitné vody v pěti zemích středozápadu vodu na zavlažování polí. Nesmysl,“ pokračoval.

A do třetice Katar se spotřebou 550 litrů vody na obyvatele na den. „Katarský šejk si nechal své jméno vymodelovat v poušti, je dlouhé tři kilometry, vysoké kilometr a pouští do něj pitnou vodu. Je to jediné jméno, které je vidět z vesmíru. Takové nesmyslné věci se ve světě kolem vody dějí,“ dodal Janský. Plýtváním vody i situací v Česku se zabýval v následném rozhovoru pro Blesk.cz.

Krupobití, sucho, povodně. Extrémy budou v Česku četnější, varuje meteorolog

Kde nejvíce se ve světě plýtvá vodou?

Ve světě největší problém z hlediska plýtvání a spotřeby vody jsou zemědělské závlahy. V Indii 93 procent veškeré spotřebované vody jde na zemědělské závlahy. A ve světě 75 procent. Jestli svět má řešit problémy s vodou, tak se musí zaměřit na zemědělské zavlažování, které je neefektivní, zastaralé. Dále je to ono pěstování plodin v oblastech, kde není voda, a přitom ty plodiny, jako je bavlna, potřebují obrovské množství vody, viz Uzbekistán. Je třeba, aby si svět konečně řekl, že ty plodiny náročné na vodu se budou pěstovat tam, kde ta voda je, ne tam, kde není.

A kde se nejvíce plýtvá vodou u nás?

Je to profesní postižení, ale vždycky mě hrozně naštve, když přijedu třeba do myčky aut, ptám se těch pracovníků: s jakou vodou myješ to auto? Oni mi říkají: No, s jakou? Koukají na mě jako na blázna. S tou, která je tady ta veřejná, ta pitná. Takže my draze vyrobíme pitnou vodu a pak s ní myjeme auto.

A ještě horší – my splachujeme pitnou vodou toalety. Ve Švýcarsku se na většině území záchody splachují užitkovou vodou, nikdo si nedovolí pitnou vodou mýt podlahu, zalévat zahrádky a splachovat záchody. To je ten problém a do budoucna pro nás bych si strašně přál, abychom na toto nastoupili. Abychom nepoužívali pitnou vodu i na ty účely, ke kterým není nutné ji používat.

Problém ale je i v tom, že my se snažíme říkat něco studentům na vysoké škole o šetření s vodou, o hospodaření s vodou. Pak slyším v médiích představitele vodárenských společností, kdy pánové z managementu říkají: Nešetřete s vodou. Když ušetříte, tak my vám zvýšíme cenu, protože my musíme vydělat. Pak se těžko mladá generace vychovává, když tito manažeři říkají národu úplně něco jiného.

Situace s vodou začíná být horší a horší, jak vy vidíte situaci v Česku ohledně sucha do budoucích 10 let?

Situace se bude zhoršovat, letos nás čeká zřejmě další suché léto. My se teď suchem hodně zabýváme, já už jsem studentům a doktorandům řekl, že nebudou mít moc srpen, budou běhat a měřit s vrtulemi průtoky, protože nás opravdu čekají suchá léta.

Jaká opatření by se měla udělat?

Mně se třeba líbí tzv. recyklace, to je do budoucna trend. My tu vodu, kterou použijeme v průmyslu a která skončí na čistírně odpadních vod, můžeme ještě použít znovu. A to je zase vzor Izrael, kde se zavlažují zemědělské pozemky odpadní vodou z čistíren. Na to zemědělství to vyhovuje, je tam spousta organických látek a dá se to využít. Tu recyklaci my máme naprosto minimální.

Moje takové milované dítě už 15 let je obnova nádrží. Chtěl bych, abychom obnovili třeba někdy i středověké nádrže nebo nádrže na Šumavě z přelomu 18. a 19. století, které tam vytvořil inženýr Rosenauer sice na plavení dřeva, ale daly by se krásně použít na zvyšování retence vody v krajině.

Druhá věc, která mě fascinuje, je téma obnovy starých rybníků. To, co nám císař Josef II. zrušil, což je v uvozovkách ten hlavní viník, že z těch 70 tisíc rybníků máme zhruba 20 tisíc. Je mnoho lokalit, kde by se ty rybníky daly postavit kvalitně. Mohly by fungovat jak pro místní mikroklima, tak pro závlahy a zadržení vody. Ale musí se udělat dobře, aby nebyly při povodních zdrojem dalšího nebezpečí. Je dobré, že už i inženýři vodohospodáři souhlasí s tím, co říkají léta přírodovědci, že se nemůže pracovat jenom v korytě toku, to znamená stavět přehrady, jezy, ochranné hráze, ale že musíme jít do té krajiny, do toho povodí. Můžeme udělat řadu věcí, které zpomalí odtok vody a vodu zadrží. A to je veliký úkol.

V tomto případě jde o opatření dlouhodobá, je ale něco, co by se mohlo udělat rychle a na čem se mohou podílet sami lidé, aby začali více šetřit vodou a více si situaci uvědomovat?

Určitě. Na diskuzi zazněla řada věcí a starší pánové říkali, jak to oni sami doma dělají (barely pod okapy apod. – pozn red.), to je skvělé. Myslím, že by bylo dobré, kdyby nějaké dotační tituly nastolila ministerstva, nemuselo by to ani být moc peněz, ale aby lidé věděli, že stát to chce, přeje si to a že se jim vyplatí budovat doma nějaké retenční nádrže a zachytit si vodu, kterou budou používat na zalévání zahrádky, popř. na úklid domácnosti. To bychom mohli dělat a to by mohlo velmi pomoci.

My si totiž uvědomíme ten problém, až ho opravdu budeme řešit. Až jednou třeba otočíme kohoutkem, já doufám, že se nedočkáme toho, s čím se setkávám třeba ve Španělsku. Jsem externí učitel univerzity v Seville, jezdím tam asi ob rok a už jsem se s tím setkal několikrát, že bydlím v Andalusii v hotelu, kde je na recepci napsáno: voda neteče do šesti hodin do večera. Voda není, takže se to týká všech. Otočíte kohoutkem a voda prostě neteče. Pak si člověk uvědomí, co to je ten problém s vodou.