Mámu, bráchu a dalších 33 příbuzných poslal Mengele do plynu: Osvětim jsem přežil jen já s tátou!

Židovskou hvězdu ze svého kabátu z Osvětimi má dodnes u sebe. „To, že mám židovský původ, jsem se dozvěděl až při nuceném stěhování z lázeňského Rožnova do Prostějova a následně po přesunu do Terezína,“ řekl Blesku Petr Beck.

Osvětim s Terezínem podle něho nelze srovnávat. „V Terezíně umřelo hodně lidí, ale v Osvětimi to bylo stonásobně horší. V Terezíně jsme mohli mít na osobu 50 kg svých věcí. Nikdo nás nedělil a nikoho tam neplynovali. Když jsme na podzim 1944 odjížděli do Osvětimi, tak jsme si mysleli, že to bude podobné. V Polsku nás ale hned vyhnali z dobytčáků a sebrali nám všechno,“ vzpomíná na okamžiky hrůzy. 

Na nádraží v Osvětimi viděl Petr Beck zrůdného doktora Mengeleho. „Mě s tátou poslal doprava. Mámu a bratra doleva. Jen jsme se na sebe letmo podívali. V táboře jsme se vězňů ptali, kde naši nejbližší jsou. Vězni ukazovali směrem k nebi,“ konstatoval se slzami v očích veterán. A pak už pokračoval ve vyprávění, z něhož dále přinášíme jen střípky…

Paní Marta přežila Osvětim: Vybral si mě Mengele!

Brutální Rakušáci

Ač se o tom nemluví, tak podle pana Becka byla velká část dozorců z Rakouska. „Jen na některých bylo vidět, že jen plní rozkazy a nemají na vybranou. Velká část Rakušáků ale byla horší než Němci. K té brutalitě není co říci. Nezachytí ji žádná kamera či scénář filmu,“ uvedl pamětník.

„Dobré boty v táboře neměl z vězňů nikdo. O teplém oblečení jsme si mohli nechat zdát. Od návratu z Osvětimi jsem nikdy nevyhodil ani kousek chleba. Pro něj tam mnozí umírali a i já jsem zažil skutečný zvířecí hlad,“ dodal.

Byť je veterán stále aktivním řidičem a vlastní sportovní vůz, tak do Osvětimi už nepojede. „Vy tam vidíte stodoly, kde žili vězni, dráty a části krematoria. Pak nějaké věci, co Němci posbírali. Je to hrozný pohled. Ale já tam bohužel vidím obličeje. Tvář mámy, bratra, přátel a celou tu hrůzu. Nedá se to popsat. Proto se tam už nechystám,“ dodal Beck.

I ve studeném a věčně mlhou pokrytém koncentráku našel Petr Beck přátele. „Všichni už jsou ale mrtví, ale navštěvovali jsme se pravidelně. Jen s nimi si člověk mohl popovídat o tom všem, o těch hrůzách. Nikdo jiný to nepochopil,“ podotkl senior.

Petrův táta se s hrůzou koncentráku nikdy nevyrovnal. „Přišel o krásnou ženu a milovaného syna. Nikdy si to neodpustil. Do Osvětimi jsme spolu zajeli v šedesátých letech uctít památku našich blízkých. Já jsem tam potom vzal dceru, aby pochopila tu hrůzu,“ podotkl Beck.

Petr Beck měl být lékařem. Tím, že Židé nesměli studovat, měl štěstí, že se mohl učit na elektrikáře. V Terezíně získal díky tomu práci a i v Osvětimi jej od plynu zachránila. Skončil v elektrokomandu. „Pod dohledem hlídek SS jsme chodili po celém táboře a opravovali, co bylo potřeba. Otec byl sice vězněm, ale i v táboře léčil nemocné.“

Nový seznam dozorců z Osvětimi: 8 000 jmen je noční můra pro potomky vrahů

Pochod smrti a „spásné" číslo

Když Němci tušili, že je válka prohraná, vysílali vězně na pochody smrti. „Bylo to pár dní před osvobozením Osvětimi (pozn. red. 27. 1. 1945). Den vám neřeknu, protože bych lhal. Kalendář jsme neměli. Byl jsem vybrán do pochodu. Šlo se hodiny sněhem. Už jsem neměl sílu a rozhodl jsem se, že padnu mezi mrtvé. Ležel jsem tam v tom mrazu půl dne. Za tmy jsem se pak vydal na útěk,“ prozradil Beck. Ukryl se v prázdném domě. „Byl nádherně zařízený, luxusní nábytek, šaty, ale ani špetka jídla. Převlékl jsem se a spal. Probudil mě rachot. To šla sovětská armáda. Šel jsem naproti, ale oni na mě mířili. Mysleli si, že jsem převlečený Němec. Ukazoval jsem jim vypálené číslo a říkal, že jsem z tábora. Vzali mě k sobě a dali mi najíst. O pár dní později osvobodili Osvětim a teprve tehdy rudoarmějci zjistili, že vězni mají stejné číslo na ruce jako já. A já jsem zase přežil,“ říká pan Beck. Číslo, v které se Petr Beck v Osvětimi proměnil, bylo B-13785. Blesku ho řekl i dnes z hlavy.

V lednu 1945 vstoupil do sovětské armády. „Zůstal jsem v Polsku a pomáhal Rusům opravovat techniku. Dokonce jsem se pak potkal i s otcem, který po osvobození působil jako vojenský lékař. Bylo to šťastné setkání,“ neopomněl Beck.

Hledá Jaroslava Vilímce

Petr Beck by se rád setkal s příbuznými elektrikáře Jaroslava Vilímce z Prostějova. „Školy byly pro Židy zavřené a on mě jediný vzal do učení. Měl malý obchůdek na Jiráskově náměstí v Prostějově. Moc rád bych poděkoval jeho příbuzným za statečnost. Marně jsem je dvakrát hledal. Snad se mi to povede díky Blesku,“ přál si veterán.

Fotografie mámy a bratra získal od strýců z Ameriky dlouho po válce. „Ti tam stihli emigrovat. I naši chtěli utéci a měli jsme vyřízené všechny doklady, ale nestihli to, Němci Židům zakázali cestovat,“ konstatoval muž.