Paní Marta přežila Osvětim: Vybral si mě Mengele!

Paní Kottová už sice špatně chodí a bez francouzské hole se neobejde, ale její mysl pracuje jako zamlada. Hovoří poutavě, výstižně a přesvědčivě. Osvětim má pořád pod kůží – její byt je bez vnitřních dveří. Uzavřený prostor pořád nesnáší.

Řekněte, vrací se vám i po tolika letech Osvětim? Ve vzpomínkách, ve snu… „Vrací, i když stáří intenzitu vzpomínek oslabuje. Dřív jsem nevydržela v posteli, celé noci jsem prochodila, nemohla jsem ležet.“

Co se vám vybavuje nejčastěji? „Koleje na příjezdovém nádraží v Osvětimi, ty mě oddělily od maminky. A pak nástupy, apely, kdy jsme musely stát dlouhé hodiny bosé ve sněhu.“

Kolik vám bylo tehdy let? „Patnáct.“

Paní Dagmar unikla smrti díky chybě nacistů: Podívejte se, co ji záchránilo před plynovou komorou

Do transportu jste musela s celou rodinou? „Nejdřív odvezli bratra Viktora, do Terezína. Tatínek, maminka a já jsme museli pár dní potom také. A z Terezína nás odvezli zase dál. To bylo v srpnu 1944 a já si pamatuji, jak tatínek řekl: Martičko, my jedeme do Birkenau a ne do Německa. V Terezíně se Osvětim neříkalo, byla to Birkenau, a že je to vyhlazovací tábor, věděl málokdo.“

Netušili jste nic o plynových komorách? „Ne. Je pravda, že v Terezíně to pár lidí vědělo. Byli z odbojové skupiny a řekl jim to jistý pan Lederer, který z Osvětimi uprchl a tajně se dostal do Terezína. Ten pověděl, kam transporty jezdí a co se pak děje. Vedení odboje se rozhodlo tu informaci lidem neříci. Mysleli, že když to řeknou, dojde v Terezíně k povstání jako ve Varšavě. Četníci by jim dodali nějaké zbraně, ale Němci jich měli mnohem víc. A takhle snad přežije víc lidí, než kdyby bylo to povstání. Proto to vědělo jen několik lidí.“

Takže ani tatínek, ani maminka nic netušili? „Ne. Proto on v tom transportu řekl: „Zaplaťpánbůh, my jedeme do Birkenau. Já měl strach, že nás nechají někde v Německu a až by byl konec války, tak by nás to Hitlerjugend utlouklo. Ale takhle jedem do Birkenau a tam už budou naši kluci. Bude to horší než Terezín, ale zaplaťpánbůh.“

Co se dělo po příjezdu? „Když se po zastavení vlaku rozlítly dveře, bylo tam něco, co pro mě nebyli lidi. Oblečeni ve štráfatém, s klacky a doslova nás vytloukli z vagonů. Muže na jednu stranu, na druhou ženy a děti. V každé řadě pět lidí, šli jsme pak po kolejích k rampě. Maminka byla na jednom konci té pětice, já na druhém. Vedle maminky byla teta Fanka a Dáša s Irenou Roubíčkovy, sestry. A maminka uviděla v dálce esesáka, jak rozděluje lidi – na pravou stranu a na levou.“

Mengele? „Ano, ale to nikdo nevěděl. A maminka mi řekla – Martičko, pojď honem ke mně, ať jdeme spolu. Tehdy mi dala podruhé život. Já byla malá, hubená a jak jsem tu pětici oběhla, přesně před Mengelem jsem se maminky chytila za ruku. On uviděl ženu a dítě, tak po mě sáhl a odhodil mě. Kdybych s maminkou nebyla, šla bych určitě tam, jako ona. A za mnou Mengele poslal ještě Dášu a Irenu.“

Kam šla vaše maminka a ostatní? „Do plynu.“

Mengele si vás vybral na pokusy? „Ne, asi jsme měly pracovat. Ocitly jsme se mezi lidmi, kteří nešli hned do plynu, ale takzvaně na práci. Zůstalo nás tam před tou bránou, která snad znamenala život, sto dvacet. Ze dvou tisíc, co přivezl transport.“

Všechny ostatní tedy Mengele poslal na smrt. „Hned.“

Co se s vámi dělo pak? „Stáli jsme před tou bránou a tam byl takový mladý esesáček. Říkal, že jestli máme někdo něco zlatého nebo hodinky, abychom mu to dali. Že prý nás za chvíli svléknou do naha a oholí nám vlasy. Já ještě říkala Dáše – podívej se toho vola, jak nás straší. Ale byla to pravda.“

Co vám dali místo vašich šatů? „Buď sukni, nebo pyžamový kabátek, to bylo všechno. Ani spodní prádlo, místo bot dlabané holandské dřeváky. Kdo je měl, byl šťastný. Většina chodila bosa, ve sněhu, mrazu. Dodnes se často ptám doktorů, jak jsme to mohli tehdy vydržet. Nikdo neví. A když mě dneska zebou nohy, říkám si – jak mě můžou zábst teď a tehdy ne? A to jsme na apelplatzu stáli půl dne nebo taky den.“

Jak jste spali, bydleli? „V obrovských barácích s tříposchoďovými dřevěnými palandami. Na každé bylo tři sta lidí.“

Kdy vás budili a co vám dávali k jídlu? „Vstávali jsme za tmy, blokovka (tj. bloková dozorkyně – pozn. aut.) byla Polka. Chodila mezi palandami po takovém cihlovém komínu a pískala a řvala. Jídlo se nosilo v sudech, protažených železnými tyčemi, aby se mohly nést. Ráno se šlo na kuchyni pro černou vodu, ale viděli jsme ji málokdy. Ta Polka byla nasr…, že musí vstávat s námi a tak do sudů kopala a převrátila je. V poledne se šlo pro polívku, a když do ní Polka nekopla, dostali jsme pro pět lidí do plechové misky dvě naběračky a my to jazyky lízali, protože lžíce jsme neměli. Některým lidem to blokovka lila rovnou do dlaně, co jim mohlo zůstat?“

Chleba, brambory? „To jsem neviděla celou tu dobu.“

Jak dlouho jste byla v Osvětimi? „Víte, že přesně nevím. Já jsem ztratila úplně pojem o čase. Skončilo to, když nás nahnali k bráně. U pětice vězeňkyň přede mnou řekli »genug«, jako že to stačí. Ty šly do plynu, my zbylé do lágru Märensdorf, na polské straně Krkonoš. O životě rozhodovala náhoda.“

To bylo kdy? „Na podzim 1944, byla nás stovka Češek. V lágru už byly dvě stovky Polek a v továrně se tam zpracovával len. Když nás uviděl německý mistr, řekl, že tam zmrzneme jako pelargónie. Žádná jsme neměla šaty. Já nejvíc toužila po botách, a když byl konec války, vyrazila jsem dveře v kanceláři a mistrovy boty jsem si vzala. Byly to takové šněrovací škrpály, ale byly to boty.“

Jak pro vás válka skončila? „Rusové přišli 5. května, ale už pár dní předtím jsme slyšely děla. Esesačky nás nahnaly do baráků a zamkly. Viděly jsme štěrbinami, jak všechny ujíždějí na kolech pryč. V Märensdorfu byl zajatecký tábor pro Rusy, Francouze a Belgičany. Rusové se své armády, co se blížila, hrozně báli. Byli pro ně zrádci, co se nechali zajmout. Francouzi nejdřív našli a odstranili miny, co esesačky položily ve fabrice, a až pak v našich barácích vyrazili dveře a pustili nás ven, na svobodu.“

Dali vám pak Němci z vesnice najíst? „Báli se nás a my se báli jich. Bylo teplé jaro, už rostla tráva a tak jsme jí sbíraly a jedly. Ale jednou jsme se dobře najedly. Němka přinesla praseti ve chlívku žrádlo, a jak odešla, my jsme prase zahnaly a snědly mu to. To bylo dobré.“

Jaký po tom všem máte názor na Němce. „Dřív jsem říkávala – dobrý Němec je ten, který je pět metrů pod nebo nad zemí. Ale na každý pád studený. To už dneska neříkám, přece ti dnešní mladí nemůžou za to, co dělali jejich dědové nebo babičky.“

Jak se k vám chovali Rusové po osvobození? „Nijak, oni nic neměli. Mě, jak jsem měla tu dohola ostříhanou lebku černou, brali jako svoji – říkali mi ty ruskaja, pojechej s námi. Nás šest holek se ale sebralo a šly jsme domů pěšky. Když jsme přišly do Landeshutu, holky mi řekly, abych si šla Rusům říct o chleba.“

Dali? „Došla jsem do dvora velkého statku, kde byla spousta vojáků a vybrala si toho, co měl na ramenou nejvíc zlata. Prosila jsem o chleba, ale on řekl, že nemá. A pak povídá – ale dám ti krávu, a přivedl ji. Já na to – co s ní budu dělat? Zabiješ ji, uřízneš si kus masa, opečeš a sníš, povídá zase on. A když jsem nechtěla, dal mi alespoň lahev se zavařenými okurkami, co někde tam našel.“

Kam až jste došly? „Do Hradce Králové, a odtud vlakem otevřenými vagony s italskými partyzány do Prahy. Pod československou vlajkou, protože mezi těmi Italy byl náš, Čech František, co s nimi bojoval a tu vlajku opatroval.“

Našla jste někoho z rodiny? „Měla jsem velké štěstí, u Roubíčků na Žižkově, kam jsem šla s Dášou a Irenou, byl bratr Viktor, který na rozdíl od tatínka a maminky přežil. Měl tyfus, ale do nemocnice nešel, hledal mě. Odvedla jsem ho na Bulovku a na jeho jméno zažádala o byt – byl hodně malý, prázdný. Ale já okénkem z chodby uviděla, že tam ve špajzce je sklenice kompotu se švestkami. A já je strašlivě chtěla.“