Anita Franková: Viděli jsme všechny, kteří jdou do plynu!

Paní Anita Franková (*1930, roz. Fischerová) se narodila v Litomyšli, její otec byl až do války advokátem. Pod vlivem politické situace však od advokacie musel upustit a přestěhovat se s celou rodinou do Prahy. Krátce poté však otec malé dívenky zemřel na infarkt a Anita s matkou zůstaly samy. Už tehdy však věděly, že je transport do Terezína nemine. 

„Bylo to hrozné, člověk měl strach z každého zvonění. V ložnici, kterou jsme od tatínkovy smrti nepoužívaly, ležely přes postele věci poskládané na hromádkách. Stále byly připraveny zásoby trvanlivého pečiva a podobně. Já jsem se vlastně těšila, že se v Terezíně setkám s kamarádkami. Říkaly jsme si, že to snad tak hrozné nebude, nějakou dobu si tam pobudeme a pak skončí válka. Jenže potom jsme do Terezína přijely a až na místě s velkou hrůzou zjistily, že transporty jezdí dál,“ zavzpomínala pro Paměť národa paní Franková.

Anna Hydránková: Dvakrát uprchla z továrny na smrt

V Terezíně Anita dost často stonala, což jí a její matce paradoxně zachránilo od transportu na východ. Tomu se však po čase opravdu nedalo vyhnout. „Co znamená jet na Východ, se moc nevědělo. Všichni si mysleli, že prostě jedou někam na práci a že to tam bude podobné jak v Terezíně. Němci se totiž zpočátku opravdu tvářili, že se jedná o pracovní transporty. Cesta byla dost hrozná, měli jsme tam dva kýble, jeden byl s vodou na pití, do druhého se vyměšovalo. To se pochopitelně během cesty naplnilo. Když jsme přijeli, vytetovali nám číslo, vzali nám všechny zbývající věci, které jsme měli. Pak nás nechali celou noc někde stát a pak nás dovedli do tábora,“ vzpomíná na hrůzné zážitky paní Franková. 

V Osvětimi nejvíce na obě ženy dolehlo, jak moc se lidé mění a že pro kus lepšího jídla nebo místa na spaní jsou ochotni udělat cokoliv. Navíc až zde pocítily, co to znamená mít opravdu hlad. Přesto však měly to štěstí, že byly zařazeny do rodinného tábora a neprošly selekcí. Odtud však také viděly vlaky, které přivážely další Židy, kteří šli okamžitě na smrt.

„Na člověka to dělalo obrovský dojem. Nově příchozí nevěděli, co se děje, my jsme to věděli. Byli mezi nimi třeba staří lidé, kteří se nemohli pohybovat, mnohdy nebyli schopni ani sami vystoupit, tak ho ten vězeň, který měl tuto práci na starost, vzal, vyhodil z vagónu a hodil na korbu náklaďáku, který je odvážel do plynu. Viděli jsme, že selekcí prošel málokdo. Pouze mladí, zdraví, bez dětí,“ popisuje děsivé okamžiky paní Anita. 

František: Stál jsem ve frontě do plynu, když vtom na mě zavolal esesák...

Selekcím se však nešlo vyhýbat donekonečna, jenže díky mamince Anity nakonec ani jedna neskončila v plynu. „Šli jsme na selekci, pochopitelně jsem neprošla. Maminka však měla za tu dobu i nějaké známé a tak se nechala vymazat. Takhle jsme šly k selekcím třikrát. Strašně záleželo na tom, v jaké kondici, v jaké pozici, před kým a jak naladěným jste stál. Strašná náhoda, strašná,“ vzpomíná paní Anita, která byla poté prohlášena práceschopnou. 

Z Osvětimi putovaly obě dvě do stutthofského tábora Gutau. Podmínky zda však byly hrozné a Anita s matkou si zde vážně podlomily zdraví. Přestože je prchající nacisté chtěli ještě na poslední chvíli zabít mlácením do hlavy, obě jako zázrakem přežily. Nedopatřením se však po osvobození dostaly do Syzráně, kde je čekala nejprve nemocnice, pak zajatecký tábor pro německé civilní obyvatelstvo. Do Prahy se Anita dostala až v listopadu 1945, její matka o půlroku později.