22°C
Anna Hydránková: Dvakrát uprchla z továrny na smrt
Jako dospívající dívka si prošla Anna Hydránková peklem, celou rodinu ji vzala Osvětim. Přesto se nevzdala a dvakrát uprchla, aby se mohla vrátit domů. Tam však na ni už nikdo nečekal. A navíc, to, co patřilo její rodině před válkou, jí vzali známí jejich rodičů.
Anna Hydránková (*1928, roz. Kovanicová) prožívala útisk Židů od samotného počátku, celá její rodina věděla, co je čeká. S každým zaklepáním na dveře se chvěli, že jim přišel povolávací rozkaz k transportu. „My jsme nevěděli, kdy to přijde. Jednoho dne jsme dostali předvolání, už předtím jsme se ovšem připravovali jako všichni ostatní – pekly se sušenky, balily se kostky cukru, dělala se jíška, šily se ruksaky a spací pytle,“ pro Paměť národa řekla paní Anna.
Terezínské ghetto pro celou rodinu bylo tvrdým obdobím, tehdy tam totiž bylo nejvíce lidí. Byly tedy obydleny všechny půdy, stodoly i chlívky. „Nejhorší bydlení měli staří, na půdách. Nebyly tam záchody, takže v noci se muselo po schodech dolů. Starší lidé už nemohli pracovat. To jsou tristní vzpomínky na ty staré lidi, jak tam hladověli.“ Přesto se v Terezíně Anně povedlo dostat mezi děti, které po práci chodili ještě na výuku. Jenže to skončilo, když její rodina byla deportována na východ.
V Osvětimi byla celá rodina umístěna do tzv. rodinného tábora v Birkenau. S hrůzou však zjistili, že veškeré zkazky o táboru jsou pravdivé. „Tady jsme se dozvěděli o plynových komorách. Podepsali jsme kartičky, že na půl roku máme zvláštní zacházení. Tak jsme věděli, co nás čeká. Viděli jsme komíny, které kouřily a smrad spálené bílkoviny. Vidíte ustavičně přijíždět lidi, ale nevidíte je odjíždět... Takže jsme o všem věděli,“ vzpomíná na děsivé zážitky Anna.
Mladou dívku tehdy zachránilo, že byla uznána práceschopnou. Přestěhovala se tak na druhou stranu rampy, odkud mohla sem tam vidět své rodiče. „Zůstali tam oba. Nejhorší bylo, že jsme viděli do našeho bývalého tábora a věděli jsme, že tam jsou naši. A oni viděli nás. Jednoho dne byl ten tábor prázdný. Komíny kouřily a tábor byl prázdný. Od té doby skoro nikdy nebrečím,“ líčí svou beznaděj osiřelá Anna. Ta zde přišla nejen o rodiče, ale i o starší sestru a jejího manžela. „Můj švagr zemřel na pochodu smrti. Byl to mladej, silnej chlap, důstojník československé armády. Moje sestra šla potom za ním jedním z transportů, a protože měla na ruce dítě, šla do plynu.“
Osiřelá Anna strávila v Osvětimi několik týdnů, než byla poslána do jiného tábora. Už tehdy však myslela na útěk. S dalšími děvčaty se jim podařilo zmizet, ale po pár dnech byly opět chyceny. Měl je čekat trest smrti. Jenže z důvodu evakuace tábora, do kterého se dostaly, na ně esesmani zapomněli. Poté se podařilo Anně uprchnout podruhé a dostat se po několika týdnech do Prahy.
Na Annu však doma nikdo nečekal, z celé rodiny se vrátila jako jediná. Navíc, když se domáhala svých věcí u lidí, kterým její rodiče důvěřovali a dali jim do úschovy své cennosti, většinou neuspěla.
Většina lidí jí s výmluvami věci nevrátila. „Když jsem si přišla pro damašek na peřiny, ručníky, výbavu mé sestry a moje, řekli mi, že přišlo gestapo a že všechno vzali. A že jsou rádi, že to vůbec přežili. Pak jsem potkala paní domovníkovou a zeptala se: „Opravdu tam někdy bylo gestapo?“ a ona říkala: „Ne, ale jejich Liběna se vdávala a oni jí to dali jako věno.“ Paní Anně tehdy nezbylo skoro nic.
Do koncentračního tábora se paní Kovanicová poté vrátila ještě několikrát, tentokrát však jako historička. „Protože odtamtud odjíždím vždycky dost zničená, můj syn na mě vymámil, že už tam nikdy nepojedu. Tak už tam nikdy nepojedu,“ prohlásila paní Hydránková.
Buďte první, kdo se k tématu vyjádří.