14°C
František: Stál jsem ve frontě do plynu, když vtom na mě zavolal esesák...
Mohl mít naprosto krásné a bezstarostné dětství, plné her, radostí a kamarádů. Jeho otec, židovský provozovatel textilní továrny, mu mohl poskytnout vše, co si jen přál. Jenže to by nesměla do osudu Františka Lederera zasáhnou válka a nemilosrdná deportace do koncentračního tábora v Osvětimi.
František Lederer (*1930) byl zcela nenápadné dítě, které se však narodilo do židovské rodiny, což mu zpečetilo osud. Ještě jako prvňáček si hrával se svými kamarády v Teplicích a myslel si, že základní školu zde i dokončí. Jenže kvůli zhoršující se politické situaci a nebezpečí, které Židům hrozilo, se celá jeho rodina musela přestěhovat do Prahy. I zde si našel čas na své koníčky, především sport. „Josef Bican, fotbalista internacionál, nás s bratrem a dalšími chlapci učil hrát fotbal na Invalidovně. Učil nás žonglovat s balonem. Pak vyšla nějaká kniha, kde jsme byli vyfoceni,“ vzpomínal pro Paměť Národa Lederer.
Po německé okupaci v roce 1939 však rodina začala silně pociťovat útisk, který vyvrcholil o dva roky později jejich deportací druhým transportem B do ghetta v polské Lodži. Měli s sebou pouze padesát kilo zavazadel na osobu a vůbec netušili, kam jedou. Jedinou útěchou pro ně bylo, že celá rodina je pohromadě, i když řadu měsíců byli téměř bez jídla a spali pouze pod dekou na zemi, což František odnesl omrzlinami na nohou.
Po dlouhých měsících ve špíně a o hladu však osud Františkovi a jeho bratru připravil další nemilosrdný úder. V roce 1942 byli odvezeni do vězení, kde naposledy viděli své rodiče. Chlapci poté žili jako sirotci v sirotčinci. Jenže ani ne po 14 dnech se Františkův bratr nesmyslně pobil s jiným chlapcem. Zranění, které tehdy utržil, bylo natolik fatální, že po třech měsících chlapec zemřel. František zůstal sám.
Spolu s ostatními sirotky byl nakonec převezen v roce 1944 do Osvětimi-Birkenau, tehdy mu bylo čtrnáct let. „Jeli jsme nákladním vlakem, asi šedesát lidí se dvěma kýbly ve vagonu. Nikdo nám neřekl, kam jedeme. Brzy ráno, byla ještě tma, najednou: „Schnell, schnell, všechno vystoupit!“ Tak jsme vyskákali. Pak tam seřazovali ženy a jejich děti. Měly je vedle sebe anebo v náručí, podle toho, jak byly staré. Potom vojáci přišli k těm ženám a odebírali jim děti. Ženy začaly řvát a omdlévat. Myslely, že půjdou spolu,“ popisuje děsivý vstup do Osvětimi Lederer.
V koncentračním táboře čekala na většinu chlapců jistá smrt, i František byl zařazen do skupiny, která šla rovnou do komory. Tehdy ho zachránila obrovská náhoda. „Přišli jsme před komisi a já byl vybraný do té skupiny slabých, kteří šli potom do plynu. My jsme nevěděli, kam jdou... Najednou mě jeden esesák volá zpátky: „Odkud jsi?“ Já mu povídám: „Aus Teplitz-Schönnau.“ A on povídá: „Jsme krajani. Já jsem ze Žatce. Ty už nejdeš tam, ty jdeš tadyhle sem!“ A to mě zachránilo.“
Přestože se plynu vyhnul, podmínky v koncentračním táboře byly děsivé. Bití a hlad byly na denním pořádku. V Birkenau však František zůstal pouhý měsíc, protože uměl německy, byl vybrán na stavební práce do Říše.
V kmenovém táboře v Osvětimi se dostal František Lederer pod křídla českého lékaře, který ho chránil před selekcí do plynu tím, že ho ponechával v nemocnici, nebo naopak v táboře. Zde chlapci chodili na stavební kurzy, ale na radu druhých schválně nedělali žádné pokroky, aby nemuseli odcestovat do Německa. Poté už naštěstí nastal konec války a Františka z koncentračního tábora osvobodili sovětští vojáci.
Lederer se okamžitě vypravil na cestu do Čech, která mu trvala přes tři měsíce. V Teplicích si našel práci v továrně, která paradoxně před válkou patřila jeho otci. Po únoru 1948 však přišla další rána, špatný „rasový“ původ vystřídal špatný „třídní“ původ, protože kdysi jeho otec vlastnil továrnu. Místo klasické vojenské služby byl odvelen k pomocnému technickému praporu, kde si „uhnal“ tuberkulózu. Po rehabilitacích a léčení se už do služby nevrátil a na 40 let nastoupil do textilní firmy. Jediným jeho přáním bylo jít v otcových stopách...
Ty dramatiku z nedělní školky!
Je kulaté výročí osvobození Osvětimi, tak to ještě chvíli přežíj, a pak až zas za 10 let. Kdyby se zdegenerovanej Adolf zaměřil na třebas všechny francouze, tak je to dnes zas o nich.