Osiřelá dívka z Osvětimi: Náhradního tatínka jsem potkala ve vlaku

Vzpomínky na dětství a první dvě třídy obecné školy byly kouzelné a bezstarostné. Malá Evelina (*1930) chodívala se svou opatrovatelkou do parku na Letnou a nic nenaznačovalo tomu, že by se její život měl v příštích letech radikálně změnit. Jenže to by se nesměl psát rok 1939 a ona nesměla být Židovkou. „Když jsem chodila do druhý obecný, tak přišel rok 1939 a přišli Němci. A vlastně všechno se v našem životě změnilo, protože naše rodina byla židovská, ačkoli jsme nebyli nějak nábožensky založení,“ vzpomíná pro Paměť národa Evelina Merová.

S příchodem Němců se prostor pro Židy začal prudce zmenšovat, rodiny mohly obývat pouze jednu místnost, takže v bytech bydleli pohromadě třeba čtyři cizí rodiny. Navíc židovské děti nesměly navštěvovat normální školu a byly jim zakázána jakákoliv zábava. „Byla možnost jít na procházku na starý židovský hřbitov, ten byl otevřený a tam jsme chodili a hráli tam na schovávanou. Tam jsou ty velké kameny, takže pro tuhle hru se to docela hodilo.“

Rodina pobývala v Praze ještě další dva roky, než v roce 1941 byli všichni převezeni do Terezína. Evelina i její rodiče byli zařazeni do vlaku, který patřil k deseti odvetným transportům za atentát na Heydricha. V Terezíně byla Evelina přiřazena do dětského domova, kde se tajně děti učily, i když všichni zřejmě věděli, že je čeká osud v plynu. „Nejhorší bylo, že Terezín byl vlastně jen zastávkou před tím horším, před Osvětimí. V Terezíně byl taky hlad. Děti hladověly, nebylo dost léků a byly zde epidemie. Byl tam tyfus, dětská obrna, žloutenka, spála. Hodně dětí tam umřelo.“ V Terezíně strávila rodina Landova celkem osmnáct měsíců, než je transportovali do Osvětimi.

Evelina měla velké štěstí, její transport jako jeden z mála neprocházel při vstupu selekcí, takže se všichni dostali do rodinného tábora. Tam se Evelina dostala zázračně do dětského bloku, kde nemusela pracovat. Ale i rodinný tábor čekal krutý osud: „Měli jsme takové kartičky, kde bylo napsaný: Šest měsíců karanténa, pak SB. Co je karanténa, jsme věděli, ale co je SB, nevěděl nikdo. Znamenalo to Sonderbehandlung – zvláštní režim. A to znamenalo zplynování,“ popisuje Evelina. Před samotnou cestou do plynu však řada lidí zemřela, buď hladem nebo nedoléčené nemoci. Její otec byl jedním z nich, zemřel na tuberkulózu plic. „Musel s touhle těžkou nemocí mostit cestu, což „bylo neslučitelný“, jak řekl ten jeho doktor,“ vzpomíná Merová.

Ze všeho nejvíce se Židé v Osvětimi báli plynových komor a selekcí, které se nakonec nevyhnuly ani Evelině a její matce. Naštěstí tehdy je zachránil rok jejich narození. K selekci měly jít ženy mezi 16 až 40 roky, a Evě bylo 13 a její matce 44. Nakonec tedy byly uznány jako práceschopné. „Vlastně nikdo nevěděl, co je lepší, jestli je lepší zůstat v táboře, nebo jít na tu těžkou práci, ale vždycky bylo lepší být mezi práceschopnými,“ říká Evelina, která se tak dostala pryč z Osvětimi na práci do Stutthofu. Stutthof byl také koncentrační tábor, ale menší než Osvětim. Zde ženy hloubily protitankové zákopy. Kdo neumřel, tak byl poté přesunut na stejné práce do polské vesničky Guttau. „To byl rok 1944, zima začala velice brzy, napadl sníh a my byly velice špatně oblečený. Na nohou jsme měly takový dřeváky, dole bylo dřevo a nahoře hadr. Brzy jsem už neměla vůbec žádné boty, tak jsem si přivazovala slámu k nohám, ale v mrazu to moc nepomáhalo. Moje maminka tam umřela, vyčerpáním a hlady,“ líčí smrt své matky Evelina.

Kvůli tomu, že Eva neměla boty, byla odsouzena do plynu. Naštěstí tehdy byla velmi blízko Ruská armáda a zplynování se nepovedlo. Přesto kvůli bosému pochodu v zimě Eva přišla takřka o obě nohy, které ji chtěl doktor amputovat. Nakonec se tak nestalo a Evu osvobodily v nemocnici rudoarmějci, kteří ji převezli vlakem do Kujbyševské oblasti. Ve vlaku se Evelina seznámila s židovským dětským lékařem Merem, který ji adoptoval. Většinu života poté strávila v Leningradě (dnes Sankt Petěrburg). Do své milované vlasti se vrátila až v roce 1995.