Zakladatel cestovky Václav Fischer dělá číšníka a říká: Začínám zase od nuly!

Vy se teď živíte jako číšník?

„No… svým způsobem vlastně ano. Potkáte mě tady většinou o víkendu večer. Rád si povídám s hosty a doporučuji jim jídla i nápoje.“

Vědí vaši hosté, že je obsluhuje bývalý český senátor a miliardář?

„Jen někteří. A není to tak, že bych tady dennodenně pobíhal, točil pivo a roznášel hotovky. Tím se zabývají moji mladí kolegové.“

Proč jste před třemi lety tak najednou z Česka zmizel a zrušil si i české občanství?

„Protože jsem si uměl spočítat dvě a dvě. V Česku jsem už neměl nejmenší šanci začít cokoliv dělat. I kdybych si otevřel jen stánek se suvenýry, tak by se objevily nejrůznější »objektivní« potíže, které by mě toho stánku zbavily.“

A co se vlastně stalo? Měl jste největší cestovku v Česku, leteckou společnost, vydavatelství, módní značku, byl jste populární politik, patřil mezi VIP...

„V podnikání se mi dařilo vše, na co jsem sáhl do doby, než jsem se rozhodl vstoupit do politiky. Bohužel jsem v roce 1999 pojal hrdinský nápad stát se senátorem a změnit celý svět, nebo alespoň českou kotlinu. Zvítězil jsem ve volbách historicky nejvyšším počtem hlasů. Nic jsem bohužel nezměnil a politika, prorostlá v Česku různými více či méně nekalými strukturami, mi vítězství a popularitu nikdy neodpustila. Oškubali mě, svlékli donaha, natřeli medem, obalili v peří a vykopli mě doslova s holým zadkem.“

Chcete říct, že za vašimi podnikatelskými problémy v Česku byl vstup do politiky?

„Určitě. Mezi těmi dravci nikdo nestál o to, aby jim nějaký čestný blbeček viděl pod pokličku. Pak už bylo velmi jednoduché domluvit najednou exekuci mého majetku, zastavení úvěrů a zmrazení kont, zabavení letadel a vlastně totální likvidaci mého podnikání.  V roce 1996 jsem prodal moji velkou německou cestovní kancelář za 60 milionů marek.  A všechny tyto peníze jsem investoval do letadel a mého podnikání v Čechách.

Neříkejte, že jste si něco neschoval.

„Právě že neschoval! Mému podnikání v Česku jsem plně důvěřoval a vložil jsem do něj skutečně všechno. Všechny moje peníze, nápady, energii, jméno a píli.

To zní skoro jako ekonomicko –politický thriller…

„A také že je! Zpočátku jsem si myslel, že je to vše jen náhoda, a teprve postupně mně docházelo, jak to funguje. Všechny ty kauzy, co teď v Česku vyplývají na povrch, ta provázanost politiky, soudnictví, bankovního sektoru, podnikání a kšeftů, různé mafie a kmotři politických stran… To vše mě utvrzuje v tom, že jsem podstatu věci konečně správně pochopil.“

Takže sledujete, co se u nás děje?

„Všude jsou problémy a určité znechucení politikou je znát i v Německu. Česká republika je ovšem zasažena hlubokou společenskou krizí. Část lidí je opilá mocí a žije v představě vlastní nedotknutelnosti. Bude tomu tak napořád? Věřím, že nikoliv.“

Nepřehazujete vlastní podnikatelské chyby na jakousi blíže nespecifikovanou politickou mafii?

„Ale vůbec ne. Spíše mám vztek nad vlastní naivitou a důvěřivostí. Jak mě učíval můj táta, věřil jsem tomu, že s klouboukem v ruce projdu celý svět a s poctivostí nejdál dojdu. S tím kloboukem to jakžtakž vyšlo a vychází, horší je to s tím druhým příslovím, a to zejména v Česku.“

Odnesl jste si z politiky a podnikání u nás nějaké klady?

„Třeba to, že, jsem mohl sedět v Senátu vedle Jaroslavy Moserové a poznat v Praze nezapomenutelnou matku herečky Mahuleny Bočanové nebo se setkat s Václavem Havlem. V podnikání po mně zůstali spokojení klienti. “

A nějaké ponaučení?

„Jsem méně důvěřivý a ostražitější.“

Vedete v Česku ještě nějaké soudní spory?

„Ano. Jedná se výhradně o spory, jejichž cílem je vrácení alespoň části majetku, o který jsem byl okraden. Jsou to moje soukromé restituce, bojuji o letadla, o akcie v cestovní kanceláři a její jméno, a také o můj podíl v provozu jednoho pražského hotelu atd.“

Jedná se o desítky milionů?

„Přidejte aspoň ještě jednu nulu… Ovšem vím, je to běh na dlouhou trať. Při příslovečné »rychlosti« české justice to vidím ještě na pět i více let. Pak budu mít šanci obrátit se na evropský soud, ovšem i tam se pár let čeká. Jsem však naprosto přesvědčen, že v těchto sporech uspěji. Nebo že v nich uspějí alespoň mí dědicové. Jako když se za první republiky celé generace soudily o to pověstné jablko, které spadlo do sousedovic zahrady a stání se táhla desítky let. A tady jde přece jen o víc než o jablko.“ (směje se)

Normálního člověka by ztráta miliard korun přivedla do blázince nebo aspoň k psychiatrovi. A vás?

„K psychiatrovi jsem nechodil, antidepresiva nebral. Byl jsem zocelen zkušenostmi z emigrace a jen tak se nedám. V Česku mě sice úspěšně okradli o veškeré výsledky mé usilovné práce, ale moje nápady, znalosti, zkušenosti a moji neutuchající energii mi nikdo vzít nemůže.“

Takže se teď živíte jako pingl a nevadí vám to?

„Živím se tím, čím vždycky - podnikáním. Kromě restaurace vlastním například i společnost FAIR, která se zabývá zprostředkováním práce pro cizince v Německu. Pro lékaře, inženýry technických směrů a zdravotní personál z celého středoevropského regionu. Obnovil jsem také svoji německou značku Fischer Reisen, a tak mám i malou cestovní kancelář.“

Přesně tak jste před 30 lety začínal, ne? Jste v Berlíně a s malou cestovkou…

„Zatím malou! Chystám nový rozsáhlý projekt moderní dovolené se startem v říjnu letošního roku.“

Otevřete zastoupení Fischer Reisen i v Česku?

„Rozhodně už nikdy nebudu podnikat přímo v České republice. Tam jsem těch facek od života dostal až příliš. Ale Češi s mojí cestovkou mohou jezdit třeba už teď, na to stačí internet. To víte, do důchodu mám daleko, v Německu se chodí později, a něčím se živit musím.“ (směje se).

Vy půjdete do důchodu?

„Vždycky jsem si v Německu platil sociální pojištění, takže na důchod mám nárok. Tedy – až mi bude 67 let. Možná se mi ale do té doby podaří alespoň zčásti vysoudit to, oč mě v Česku okradli, zpátky. Něco za těch 9 let české soudy snad zvládnou. Nebo ne?“