Nicholas Winton: Zavřel bránu smrti!
Britský občan Nicholas Winton zachránil v předvečer druhé světové války životy 699 českých dětí. A dlouhá desetiletí o tom mlčel
Zachránil stovky životů, a dlouhá desetiletí o tom mlčel. Britský občan Nicholas Winton (98), který v předvečer druhé světové války dokázal evakuovat do Velké Británie 699 dětí z tehdejšího Československa, teprve dnes sklízí zasloužený obdiv a úctu. Kdyby to ale záleželo jen na něm, mlčel by dál. Až poté, co jeho žena Grete objevila v roce 1988 na půdě jejich domku seznamy zachráněných dětí a dopisy jejich rodičů s úpěnlivými prosbami o pomoc, se o hrdinství bankovního úředníka v důchodu dozvěděl svět. A užasl. Všechno vlastně - podle slov Nicholase Wintona - začalo v prosinci 1938. V Praze se tehdy britský Výbor pro uprchlíky z Československa snažil dostat pryč ze země co možná největší počet lidí, ohrožených fašismem. Byli mezi nimi uprchlíci z pohraničí, které Němci již okupovali, ale i emigranti z Německa a také ti, kterým hrozila smrt z politických nebo rasových důvodů. Výbor měl své sídlo v hotelu Šroubek na Václavském náměstí a právě tam za svým přítelem - členem Výboru - Nicholas Winton přijel. A co děti? Kdo se postará o ně? Válka byla na spadnutí a vláda v Londýně věděla, že emigranti jí mohou být prospěšní v mnoha směrech. Na děti se to ale nevztahovalo. Nicholas Winton proto založil dětskou sekci Výboru a začal o své vůli sestavovat seznamy dětí, které pomoc potřebovaly. Jakmile se to rozkřiklo, začaly se před hotelem Šroubek scházet stovky rodičovských párů, které chtěly své děti poslat do bezpečí. S jejich fotografiemi a vyplněnými dotazníky se mladý Brit vrátil zpět do vlasti. Musel tam najít rodiny, ochotné cizí děti přijmout a postarat se o ně a zároveň najít vydatný zdroj financí. Za každé dítě totiž musel složit kauci padesáti liber, pokud by muselo být vráceno zpět a co hlavního - musel pro děti opatřit britská vstupní víza. To vše se mu podařilo splnit v neuvěřitelně krátké lhůtě. Transporty jedou! První zvláštní vlak s dětmi odjel z Prahy 14. března 1939, pouhý den předtím, než Německo obsadilo zbytek toho, co z naší země po odtržení pohraničí zbylo. Další transporty už kontrolovaly německé okupační úřady. Snažily se, stejně jako vedení Českých drah, kam fašisté dosadili svoje lidi, evakuaci dětí co možná nejvíc zkomplikovat. Díky perfektní Wintonově organizaci odjelo z Prahy celkem osm zvláštních vlaků se zachráněnými dětmi, další byly vypraveny odjinud, dokonce i z Vídně. 699 dětí tak mohlo začít nový život. Unikly smrti. Bohužel poslední vlak, plánovaný na 1. září 1939, už odjet nestačil. V ten den začala útokem Německa na Polsko II. světová válka, hranice byly uzavřeny. 250 dětí muselo zůstat v Praze. Později je Němci všechny odvezli do koncentračních táborů. Přežilo jich jen pár... Mlčenlivý hrdina Nicholas Winton, absolvent vyšší střední školy, se stal bankovním úředníkem, složil pilotní zkoušky a velmi dobře šermoval. Trochu cestoval po Evropě, ale až pražské období jeho života z něho udělalo člověka mimořádných vlastností. Cenou neuvěřitelného nasazení a obětování zachránil stovky dětí, které ještě ani nestačily začít žít. Mlčel o tom. S některými zachráněnými, teď už dospělými lidmi, se setkal poprvé v televizním pořadu BBC na podzim roku 1988. Aniž by o nich věděl, seděl jako publikum v pořadu, v němž Winton poprvé veřejně promluvil o tom, co se v Praze tehdy dělo. Poté byl povýšen do šlechtického stavu s titulem "sir", Česká republika mu udělila řád T. G. Masaryka a Kongres USA schválil nedávno zvláštní rezoluci, uznávající jeho odkaz.
Sylva Součková: Žiju díky němu I v Praze žije řada lidí, kteří díky siru Wintonovi přežili válku. Je mezi nimi Sylva Součková (77), žena s mimořádně zajímavým osudem. Po válce se jako malá dívenka vrátila do Československa, ale zůstat doma natrvalo jí nebylo dopřáno. Velká Británie jí poskytla "druhý exil" v roce 1968. Paní Součková tam žila až do roku 1991. Pracovala jako redaktorka BBC v Londýně, studovala na britských univerzitách. Nedělnímu Blesku poskytla exkluzivní rozhovor. Proč vaši rodiče uznali za nutné poslat vás prostřednictvím sira Wintona do Británie? "Můj otec Josef Löwenbach byl židovského původu, matka lékařka křesťanka. Mí rodiče si uvědomili, co všechno může v dalších letech přijít. Proto otec uprchl v únoru 1939 do Anglie, kde požádal uprchlickou organizaci Nicholase Wintona, aby mě zařadila do jednoho ze svých transportů. Podobná cesta se plánovala i pro maminku. K tomu však již nikdy nedošlo. Když umřela židovská babička, otcova matka, o kterou se moje maminka starala, někdo ji udal a byla poslána do konce války do koncentračních táborů Ravesbrück a Birkenau." Kolik vám tehdy bylo let a jak jste reagovala na rozloučení s rodinou? "Při odjezdu z Prahy mi bylo devět let. Maminka mi řekla, že jedu za otcem do Anglie. Zda sama přijede neřekla, bylo to loučení bolestné. Její fotografie, kterou jsem měla v Anglii u lůžka po celou válku, byla vždy mým nejdražším pokladem – a mám ji dodnes.“ Věděla jste, kdo se v Británii o vás postará, kde budete bydlet, učit se apod.? "Věděla jsem, že v Anglii mě bude čekat otec. Neměl ovšem tehdy ještě kde sám bydlet, ani práci a přechodně se mě ujala jedna anglická učitelka, jeho známá, která mě v prvních měsících poskytla přístřeší a zřejmě platila vše, co bylo zapotřebí." Pamatujete si, jak byla cesta dlouhá? Kdo se o všechny děti během ní staral, co jste jedli, pili a kde? Byl s vámi sir Winton? "Cesta byla několikadenní, bylo tam horko, málo místa, nedostatek vody a malé děti - o které se staraly ty starší - hodně plakaly. Nicholas Winton s námi nebyl, jako hlavní organizátor celé akce pracoval ve své kanceláři v Londýně a vypravoval další dětské transporty. Když nás přepravovali přes lamanšský kanál, bylo mi hodně špatně. Vím však, že jsem třímala svého medvěda a ten mi dodával odvahu." Jak dlouho jste byla v Británii? Kdy jste se vrátila a jak jste žila? "V Anglii jsem po dvou letech v anglické internátní škole Moravských bratří ve Fulnecku byla dána do československé státní střední školy ve velšském městečku Llanwrtyd Wells. Tam jsem zůstala až do konce války. Po válce byla pak čsl. odbojem nalezena při pochodu smrti z koncentráku Ravesbrück moje matka. Zbědovaná a se zlomenou nohou ušla stovky kilometrů střední Evropou. V červenci přijela za námi do Anglie a tam se dostala do lepšího zdravotního stavu. Do osvobozeného Československa jsme se pak obě vracely v říjnu 1945 a já začala chodit do gymnázia." Vy jste díky siru Wintonovi přežila? Kdy jste ho po válce uviděla a co k němu cítíte? "Když si to vše retrospektivně promítnu, vím zcela jasně, že za svůj život, i vlastně za životy svých tří dětí, vděčím především Nicholasi Wintonovi a jeho spolupracovníkům, kteří se v období Mnichova tak obětavě snažili zachránit tisíce Hitlerem ohrožených dětí ve střední Evropě. Jasné pochopení této reality zvláště v našem dnešním drsném světě mě pak nutí opakovat své díky Nicholasi Wintonovi kdykoliv se s ním my, Wintonovy děti, setkáme. Je to opravdu vzácný člověk!"
