Surikaty vždy ve střehu!

Když se surikata postaví na zadní, měří sotva 30 centimetrů. I přes svůj drobný zjev ale tato hbitá šelmička vyniká neuvěřitelnou houževnatostí a propracovaným společenským systémem, jež jí umožňují přežít i v drsných podmínkách jihoafrické pouště Kalahari. Nenechte se mýlit jejich roztomilým kukučem - surikaty dokáží tvrdě bránit své teritorium, do jejich jídelníčku patří hadi i štíři, a když přijde na věc, poradí si i s kobrou. Surikaty žijí ve skvěle organizované skupině o dvaceti až třiceti členech, v jejímž čele stojí dominantní samec a samička. Tento pár spolu také zplodí většinu mláďat, o něž se pak starají i ostatní členové smečky. Přísná pravidla platí pro dvoření i vzájemné opečovávání, surikaty se neustále navzájem sledují a jednotliví členové smečky se nikdy nevzdalují z dohledu ostatních. Společně brání i své teritorium, pokud se do něj odváží konkurenční tlupa. Odvážní bojovníci Surikaty obývají propracovaný systém nor a podzemních chodeb, které jim zároveň slouží jako úkryt před nepřáteli. Když je smečka zrovna nad zemí, její členové se poctivě střídají v hlídkování - zatímco se většina surikat sluní nebo shání potravu, pár jedinců si vyleze na vyvýšená místa, postaví se na zadní a pozorně sleduje okolí. Surikaty mají skvělý zrak i sluch, například letícího orla spatří na vzdálenost několika kilometrů. Jakmile zmerčí nepřítele, začnou hlídači vydávat ostré štěkavé a vrčivé zvuky. Jejich repertoár je široký – pro každého nepřítele mají surikaty jiný zvuk. Celá smečka pak v mžiku zmizí v úkrytech. Pokud je nepřítel zastihne dál od nory, začnou surikaty zuřivě hrabat. Oblakem prachu chtějí nepřítele zmást. A když ani tento trik nevyjde, přistoupí tlupa k zastrašovacímu manévru - všichni členové se semknou, naježí a s bojovně otevřenou tlamičkou začnou štěkat. Na dovršení všeho pak celá tlupa vyskakuje do vzduchu. Mistři v hrabání Hrabavé mánii surikat je přizpůsobeno i jejich tělíčko - silné přední nohy s dlouhými tvrdými drápy fungují jako bagr a aby si malé šelmičky nenaházely písek do uší, mohou je díky zvláštnímu záhybu na boltci uzavřít. Hrabání je vůbec jejich mistrovská disciplína - během pár vteřin dokáže surikata vyhrabat i několik kilogramů písku. Surikaty mají na pouštní poměry docela pestrý jídelníček - dopřávají si larvy brouků a housenek, stonožky, pavouky, červy, cvrčky, ještěrky, i drobné hlodavce. Většinu potravy vyslídí díky vynikajícímu čichu pod zemí a oběť většinou vyhrabají dřív, než se stihne vzpamatovat. Jako delikatesa surikatám slouží štíři, které nejprve omráčí tlapou a pak zhltnou. Jed štírů těmto malým šelmičkám neublíží, jsou proti němu imunní stejně jako vůči jedu hadů, kterými čas od času také nepohrdnou. Zvlášť spadeno mají surikaty na kobry. I když malá šelmička snese i takovou dávku kobřího jedu, která by zabila dospělého člověka, had má ve svých váčcích jedu mnohem víc, a tak se i surikaty v jeho blízkosti musí mít na pozoru. Když některý člen tlupy na kobru náhodou narazí, okamžitě vydá varovný signál. Nebohého hada pak obklíčí celá smečka, která na něj dotírá tak dlouho, až se některé surikatě podaří kobru zakousnout.