Mám třetí srdce... Díky!

Před několika dny oslavil sedmdesátiny, ale v hrudi mu bije srdce mladého motorkáře. Je to už jeho třetí srdce. Karel Pařízek z Brna patří mezi čtyři lidi v republice, kterým byl opakovaně transplantován tepající základ života. "Vždycky když vidím kluka na motorce předjíždět velkou rychlostí auta do zatáčky přes dvojitou plnou čáru, říkám si: Chlapče jeď, na tvoje orgány čeká spousta lidí, jako jsem byl já," říká. Dodává, že je to cynické, ale tak to prostě chodí. Jemu zachránila život nejprve autohavárie čtyřicátníka, poté bouračka 34letého motocyklisty. Své vlastní srdce si zničil tím, že přechodil chřipku. "No, motorkář su také, jezdím na babetě na houby a bez helmy," směje se. Touha po životě. Věčně dobrá nálada. Skvělí lékaři. A dárci, o kterých byla řeč. Tak by se dal stručně shrnout tento neobyčejný příběh. "Němci najednou obsadili vesnici, z naší stodoly si udělali sklad. Nahoře na seně se v tu chvíli schovávalo osm partyzánů, měli u nás základnu, aby se na střídačku umyli a najedli," vzpomíná Karel Pařízek na konec války v rodných Osikách na Vysočině. Tehdy mu bylo osm let a od táty dostal za úkol, aby prošel nepřátelskými hlídkami a informoval muže v zemljankách o situaci s tím, že spolubojovníci se v noci pokusí vrátit do lesa. "Dostal jsem pilku a sekyrku, šel jsem jako na dřevo. Fašistům to nebylo podezřelé, takže jsem se dostal až k partyzánské stráži, která mě zavedla k veliteli. Měli jsme heslo, já to vyřídil a ještě mi uřízli soušku, abych zpátky nesl dříví," vypráví. Schovancům se podařilo nepozorovaně uniknout z obklíčení, ale hlavně, jejich kolegové je nešli jako obvykle pod rouškou tmy vystřídat. Ačkoliv o tom nechce ani slyšet, Karel Pařízek zachránil několik životů. Možná proto byl o mnoho let později zachráněn sám. Nemluvě o tuhém kořínku kluka z horské vesnice koukajícího do ústí nepřátelských samopalů a čelícího otázce, jestli neví něco o partyzánech. Pozdrav andělům Před dvaadvaceti lety přechodil chřipku. Tehdy šéfoval stavbám, nejdřív se však vyučil zedníkem, aby svou milovanou profesi poznal od píky. "Byl jsem po operaci kýly a po dvou týdnech se mi udělalo zle. Nechtěl jsem však jít znovu na nemocenskou," vysvětluje. Akutní potíže vydržel, jenže za tři měsíce musel kvůli špatnému dýchání do nemocnice. Dali ho do kupy, avšak po roce se problémy opakovaly a dostal se tak ke specialistům v brněnské Fakultní nemocnici u svaté Anny. Chřipkový virus se mu usadil na srdci, pracovalo mu na dvacet procent, stal se z něj invalidní důchodce. "Byl jsem na houbách, že přinesu panu doktorovi Tomanovi praváky, nasbíral jsem deset kilo, ale málem jsem nevylezl kopec, přes který jsem vždy chodil," povídá Karel Pařízek. Lékař po této informaci zavětřil a následné vyšetření ukázalo, že měl správnou předtuchu. Jediná šance: Transplantace. Po čase zazvonil telefon a dnešní profesorka Lenka Špinarová se ho ptala, jestli je připraven. A ať zůstane na příjmu. "Tak se mi roztřásly ruce, že jsem si musel dát stopečku." Za dvě hodiny sanitka, srdce mu přilétlo vrtulníkem z Ostravy. Hruď mu holili při cestě na operační sál. Probudil se z narkózy a stál nad ním celý lékařský tým. "Vy jste moji andělé, zdravím vás," řekl jim. Zase mohl chodit na houby, jenže po roce a půl opět ten svůj kopec málem nevyšel. Zadýchával se, darované srdce tepalo oproti normálu dvojnásobnou frekvencí. Později se ukázalo, že na něj buď bylo malé, nebo dostalo pooperační šok. Perspektiva: Dožije se kadlátek, úrody švestek. "Ale já jim řekl, že se chci dočkat i třetí sklizně, že tuto válku nechci prohrát." V brněnské nemocnici se sešla komise, zvážila rizika a doporučila pacienta do pražského IKEMu. Třetí srdce je pro tělo sotva zvyklé na druhé pořádný záhul. Ale vyšlo to. 365 dní čistého času strávil během dvou let Karel Pařízek střídavě v brněnské a pražské nemocnici, než se vyboural 34letý motorkář. "Měl jsem na sobě ty hadičky, ale byly dlouhé, tak jsem se mohl každé ráno postavit a umýt, oholit a navonět kvůli sestřičkám," směje se. V nemocnicích se stal štamgastem a doktoři si z něj dělali legraci, že pokud se dokáže zvednout z postele, je simulant. "Já jim odpovídal, že je všechny přežiji, ale byl jsem připravený na nejhorší." Z devadesáti kil zhubl na osmašedesát, znalosti o svém stavu měl takové, že ho při exkurzi mediků docentka po úvodních slovech vyzvala: "Pane Pařízku, pokračujte." Manželka: Je to neposeda Druhou transplantaci si vzal na starost věhlasný profesor Jan Pirk, jednalo se o první takový případ v jeho nemocnici. Psal se rok 1999 a tehdy dvaašedesátiletý pacient po měsíci odešel s mladým motorkářským srdcem po svých. Dostal doporučení, aby s mírou jedl a pil, na co má chuť, protože se potřebuje spravit. Dnes váží osmdesát kilogramů, na kontroly chodí jednou za čtvrt roku, bere čtrnáct druhů léků denně a aby mu to "nezaneslo ledviny" dává si pivečko. Vlastně nemá žádná omezení. Že by celý den kopal výkop, to ne. Ale zahrádku zryje. "Hlídá mě anděl strážný," popichuje svou druhou manželku Danu. Oba se kdysi rozvedli a společní přátelé je dali dohromady před devatenácti lety. Citovaná věta zazní ve chvíli, kdy Karel žádá při naší návštěvě v útulném panelákovém bytě sklenici piva, ale žena praví jednoznačně: "Dostaneš ji až po obědě." Vzápětí dodává, že "manžel je neposeda, chodí na houby, do hospody, na chatě lozí po stromech a ve srovnání s vrstevníky je hrozně čilý." Zároveň k jeho srdečnímu příběhu s úctou poznamená: "Kdyby tohle potkalo mě, už bych tady nebyla."