Sokol stěhovavý: Tak už je zachráněn!

Sokola prý pozná člověk podle toho, že ho v letu takřka nezahlédne. Tedy, když kolem proletí cosi opeřeného a my nemáme ani čas zaostřit svůj zrak, můžeme vzít jed na to, že to byl sokol. Tahle nadsázka není tak protismyslná. Sokol totiž útočí na svoji kořist rychlostí asi 300 kilometrů za hodinu a prý už mu vědci naměřili i rychlost o sto kilometrů vyšší! Holubi ani jiní ptáci nemají proti tak dokonalému lovci šanci. Právě to bylo jednou z příčin, proč sokol málem vyhynul. Lidé totiž začali lovit jeho a po ochočení pak s ním. Kachny, divoké husy, ale i bažanty a koroptve. Po cvičených sokolech byla - a stále ještě je - vysoká poptávka. I když naše země patří mezi nejhustěji zalidněné v Evropě, přesto se v ní i pro tak vzácného dravce místo nyní našlo. A to u nás sokol nežil zhruba sto let. Teprve v roce 1993 zpozorovali ornitologové po dlouhých desetiletích kdesi v oblasti pískovcových masivů u Labe osamoceně kroužící sokolí pár. O dva roky později si tam na přelomu března a dubna postavili ptáci hnízdo. Od té doby se v České republice sokolí populace ustálila na 23-24 párech, které tady hnízdí a mají mladé. Jenomže tento úspěch nepřišel sám od sebe. O sokolech a jejich zvycích vědí úplně všechno ve Stanici ochrany fauny v Pavlově, nedaleko Havlíčkova Brodu. Spadá pod Agenturu ochrany přírody v tomtéž městě, která je garantem záchranného programu pro sokola. Vede jej Václav Hlaváč, člověk, který stál u zrodu programu a který dával mnohdy z ničeho dohromady úplně všechno, co mohlo sokolům pomoci přežít. "Teď už jsme v natolik stabilní situaci, že je jasné, že se sokola zachránit podařilo," říká s viditelným uspokojením. "O budoucnost tohoto krásného dravce strach už mít nemusíme." Stanice v Pavlově se stala místem, kde sokoly ještě nedávno uměle odchovávali a vypouštěli zpět do volné přírody. Dokonce tady samice sokola uměle oplodňovali - inseminovali - a to umějí opravdu málokde. Mláďatům totiž prospívá, že žijí se svými ptačími rodiči. Přebírají od nich návyky i znalosti, které jim člověk při nejlepší vůli dát nemůže. Nehledě na to, že člověkem vychované mládě se na něj zafixuje i jako na sexuálního partnera a v přírodě proto nikdy nezahnízdí a své potomstvo mít nebude. Než se na to přišlo, ve stanici v Pavlově v minulosti do přírody vypustili kolem pětatřiceti sokolíků. Dělali to tak, že je vkládali do hnízd rodičům, kteří krmili svoje mláďata. Sokoli je přijali. Anebo, což byl druhý případ, umístili mladé na pětatřicet dnů do vypouštěcí bedny ve volnosti a starali se o ně. Ptáci si zvykli na prostředí a ochranáři bednu poté otevřeli a další měsíc je dokrmovali. Jenomže, jak už bylo řečeno, sokoli se nerozmnožovali. Nejsou samozřejmě vyloučeny výjimky, ale nepotvrdily se. Proto dnes Pavlovští dbají především na ochranu hnízd volně žijících ptáků. Jsou totiž velice citliví na jakékoliv vyrušení v období hnízdění a mohou opustit vejce i mladé. To znamená, že předpokladem úspěchu je hlavně včasné nalezení hnízda a jeho přísná ochrana. Výjimkou není ani vyhlášení zákazu vstupu do lesa a lidé to podle Václava Hlaváče většinou chápou. Potíže jsou čas od času zejména s tzv. "divokými" horolezci, kteří si myslí, že mohou slézt kdejakou skálu bez ohledu na cokoliv. Tedy i na hnízdící sokoly...