Rudolf, vůdce smečky

Léčí duše psů a teď už i koní. Nevypadá jako pes. Ba ani jako vlk, přitom vlky obdivuje ze všeho nejvíc. Vypadá jako člověk a uvažuje jako vlk. Ale strach kolem sebe nešíří, to vůbec ne. Zachránil stovky takzvaně agresivních psů před utracením. Nesčetněkrát ho kousli. Jak zareaguje on? Kousne je taky. Povalí krvežíznivou bestii a zahryzne se jí do čenichu. Žije na samotě se svou smečkou. Psí psycholog Rudolf Desenský (36) se rozvedl už dávno. Jak také jinak. Žen, které by se vysloveně třásly na trvalý pobyt na samotě Ovčáry poblíž obce Křížkový Újezdec, není patrně mnoho. Navíc by zde nesídlily v rodinné vilce, nýbrž ve stavební buňce s koupelnou leda tak v nedalekém rybníčku. Jaká zima tady musí být v zimě, na to se člověku nechce ani myslet. Ani současné vedro neučiní ze zmíněné samoty zemský ráj to na pohled. Smečka nehodlá svého vůdce opustit ani na vteřinu, a tak si povídáme v těsné blízkosti mnoha velikých a očividně spokojených psů, desítek zběsile bzučících much a také dvou obrovských koní, jejichž sliny mi zvolna tečou na oděv a nemilosrdně rozmazávají poznámky v notýsku. Psí psycholog nepůsobí jako cvok. Rozhodně si ho nepředstavujte jako nějakou nemytou trosku. Mluví tiše, stručně, jasně. Lidi k životu potřebuje buď jen málo nebo vůbec. Koho nesmírně obdivuje, jsou vlci. "Baví mě, když se otočím a zjistím, že mám vlka přímo za sebou," konstatuje suše. To se ovšem zde u Prahy nestává každý den, za vlky se musí cestovat: "Momentálně si hraju s vlky na Slovensku, lezu za nimi do nory. Vůbec se jich nebojím a vůbec nic po nich nechci. Chci jen, aby se mě nebáli. Učím se od nich. Moje učebnice se netisknou, ale žijí v oborách, mají čtyři nohy a jeden ocas. Vlk používá starší a původnější jazyk, psi už nemyslí přírodně, neumí se tolik radovat, furt se po nich něco chce." Rudolf Desenský považuje právě vlka za jedno z nejdůslednějších zvířat, které vždycky ví, co chce, ihned to realizuje a hlavně se umí radovat a být spokojené. Holku vzala voda Kdysi chodil s holkou, která měla dům, zahradu a německého ovčáka. To byl jeho první pes. Dům, zahradu i holku dávno vzala voda, ostatně baráky a peníze považuje Rudolf Desenský za nadbytečný balast, vášeň pro psy zůstala: "Přešel jsem na nevyrovnané, bázlivé a nestabilní psy. Půl roku nebo taky rok jsem je dával dohromady. Původní profesí jsem hodinář, proto ta trpělivost. Nedělám to silou, snažím se psa si získat, ukážu mu nezbytnou část síly. Dokud se nezakousne, nezjistí, že umím kousat. U ochranky jsem se naučil sebekontrole a nenávidět zbraně a agresi. Mám raději klid, pohodu, vyrovnanost. Učím to lidi, aby to zas učili své psy." Psi lidem nerozumějí, protože lidé jsou nedůslední. Ne tak psí psycholog: "Povel řeknu jenom jednou, nebudu ho opakovat. Napomenu, varuju, přitlačím. Nedopustím, aby psi řešili zbytečnosti, ty unavují a stresují." Na pozemku žijí zvířata ve vzájemné pospolitosti. Stalo se, že beránek žral granule z misky, jejíž vlastník-polovlk na něho pokojně hleděl. Většině z přítomných psů hledá pan Desenský nové majitele. Hafani se dostali do průšvihu, on je naučí nepoužívat zuby a agresi a poté je předává správným lidem. Pes si je sám vybere: "Vidím na psovi, že je s tím člověkem v pohodě. Někdy váhám a lidi si prověřuju, někdy mám do týdne psa zpátky," podotýká léčitel psích duší, který už léčí i koně. Ze začátku se ho bál, je to kůň jak hrom. "Strach jsem odboural, dohodli jsme se spolu, pořídil jsem mu kamaráda. Koňskýmu jazyku nerozumím, jsem samouk, pozoruju a přizpůsobuju se." Největší překážka - lidé V poslední době ho potrápil smutný příběh jednoho ze psích svěřenců, který putoval s novou majitelkou až do Švýcarska. "Paní porušila několik pravidel," vzpomíná zachmuřeně. "Pes má mít košík a dlouhé vodítko. Paní zapomněla a psa to stálo život. Pokousal bratra jejího partnera. Na ni a na partnera byl zvyklý, další adaptace chvíli trvá. S tím psem jsem strávil rok a půl života, byl součástí smečky, spal se mnou v posteli. Největší překážkou v mé práci se psy jsou lidi. A jejich nedůslednost." Se zlem zvířat prý umí pracovat, protože zlo do nich zaseli lidé. Se zlem lidí si poradit neumí: "Lidé bojují sami se sebou, do toho se nenechám zatáhnout," vysvětluje. A taky že nenechal: má svou smečku, nyní ji tvoří on a sedm psů, a i ti už dovedou vychovávat nováčky: učí je radovat se, lovit myši, honit motýly a jiné skvělé věci, které by měl dělat každý pes. Ostatní zdejší hafani by měli být po převýchově schopni odejít do jiné rodiny a chovat se podle nových pravidel. "Všechny si je nechat nemůžu," říká Rudolf Desenský zkroušeně. "Rád bych měl smečku svých dvou stovek psů, ale to nejde." Potlačit agresivitu u zvířat už je pro něj příliš snadné, zvládne to během několika minut a rád to přenechá jiným, mladším následovníkům. Do budoucna se hodlá zaměřit na strachové a jiné fobie zvířat, zvedat jim sebevědomí a naučit je žít v klidu a harmonii. "Věřili byste," kroutí zděšeně hlavou, "že kousíček od Prahy žijí lidé, kteří chtějí utratit psa kvůli tomu, že se to zvíře bojí? Za to ho chtějí nechat zabít. To nikdy nepochopím." A další špatná zpráva: Rudolf Desenský a jeho psi se ze samoty co nevidět postěhují. Musí ustoupit golfovému hřišti. Těch už začíná být pomalu nadbytek. Zatímco ušlechtilý podivín a léčitel psích duší je jen jeden.