Velikonoce - utrpení na kříži

Na Filipínách se křesťané dodnes nechávají přibíjet na kříž. V dlaních a nohách mají hřebíky naložené v lihu. Umíral šest hodin. Kosti měl probodené hřeby, krvácel, žíznil a dusil se. Teď o Velikonocích na smrt Ježíše Krista vzpomínají dvě miliardy křesťanů po celém světě. O Ježíšovi víme, že byl synem tesaře, zázračným kazatelem, vizionářem, revolucionářem, Božím synem. Mezi lidmi působil tři roky, přesto po něm nezůstaly žádné texty, obrazy či sochy. Smrt, která na něj čekala, byla hrozná. Umíral šest nekonečných hodin po mučení, přibitý na kříži. Při křižování byly hřeby zatlučeny do zápěstí, nohy prorazil hřeb v oblasti patní kosti. V okamžiku jeho smrti se prý země otřásla a v jeruzalémském chrámu se roztrhla opona. Co se ve skutečnosti stalo před 1970 lety nedaleko Jeruzaléma? Na Zelený čtvrtek došlo k poslední večeři. Té se účastnilo dvanáct apoštolů a jeho matka Marie. Ježíš zvedl kalich: "Pijte z něj všichni, je to má krev, která se prolévá za odpuštění vašich hříchů." O půlnoci už byl na Olivové hoře. Modlil se, plakal a vrhal se k zemi. "Otče, pokud je to možné, sejmi ze mě toto břímě." Po chvíli dorazil zrádce Jidáš s vojáky. Políbil Ježíše, jak bylo domluveno: "Koho políbím, ten to je." Římané poté Ježíše mučili. Po tvářích mu tekla krev z trnové koruny. "Otče odpusť, protože nevědí, co činí," modlil se Ježíš. Hlavní z apoštolů Petr vzápětí svého mistra třikrát zapřel a zradil. Jidáš se oběsil. Na Velký pátek v 15 hodin Boží syn umírá ukřižovaný vedle dvou vrahů. Poté vojáci přibili nad jeho hlavu cedulku s nápisem INRI (Ježíš Nazaretský, král židovský). Dokonáno jest! Běžná krutá smrt Smrtí na kříži zemřely ve starověku tisíce lidí. Lidé tak trestali vrahy, lupiče, zrádce. Prostě spodinu společnosti. Ze všech známých způsobů popravy bylo ukřižování asi nejmučivější. Záleželo na katovi, jak dlouho odsouzený umíral. Pokud mu ruce přibil nad hlavou, oběť nemohla použít svaly bránice k dýchání a do deseti minut se udusila. Když mu ale ruce přibil v rovině těla (jako to udělali Kristovi), mohl žít nešťastník dlouhé hodiny a někdy i dny. Nakonec umíral následkem vyčerpání nebo šoku. Známé jsou i doprovodné metody mučení. Kat někdy odsouzenci přibitému ke kříži přerážel kosti, aby zvětšil jeho utrpení. I když to byl ve starověku celkem běžný způsob popravy, archeologických důkazů je velmi málo. Důvod je celkem pragmatický - oběti se často ke křížům pouze přivazovali a když zemřeli, hodil je kat na skládku. Tam se o ně postarali šakalové a supi, takže na kostech nezůstaly žádné známky toho, jak dotyčný zemřel. Dalším důvodem je to, že hřeby z mrtvol byly velmi poptávané, protože lidé věřili, že je v nich soustředěna síla proti ďáblovi. Jakmile odsouzenec zemřel, lidé mu hned hřeby vyrvali a odnesli si je domů. Jedním z mála hmatatelných důkazů krutých poprav tak jsou ostatky Žida ben Hagkola, který byl ukřižovaný někdy mezi lety 50 až 70. Kat mu zaťal hřeb do patní kosti tak silně, že ho po smrti nikdo nedokázal vyndat. A tak byl ben Hagkol pohřben i s hřebem v noze... Horor na Filipínách Krutá tradice stále přežívá na severu Filipín. Jindy vcelku ospalé městečko San Ferdando de Cutud je v době Velikonoc plné turistů. Lidské utrpení láká zvědavce... Už od roku 1961 se tady vždy na Velký pátek nechávají dobrovolně ukřižovat přísně věřící lidé. "Někdy jich je devět, deset. Ale rekord je sedmnáct," říká starosta jedné z blízkých vesniček Zoilo Castro. Prvním ukřižovaným byl Arsenio Aoza, který se nechal přibít na kříž celkem patnáctkrát. Když v roce 1993 zemřel nemocí, oslavovalo ho městečko téměř jako mučedníka. Na jeho odkaz navázal Ruben, původně malíř pokojů. Poprvé se nechal ukřižovat v roce 1986. Rok poté přežil pád z třípodlažní budovy bez vážného zranění. "Byl to zázrak, který mě přinutil pokračovat," říká. Za ta dlouhá léta, co starosta Zoilo Castro sleduje lidské utrpení na kříži, už je zvyklý na cokoliv. A o rituálu dokáže mluvit bez servítků. "Atmosféra během krutého dne je něco mezi vesnickou slavností, rockovým festivalem a hororem," krčí rameny. Průběh dne mu dává za pravdu. V ulicích se odehrávají improvizovaná divadelní představení s církevní tématikou, po křížové cestě kráčí mučedníci, o kus dál vyhrává vesnická kapela. Hordami turistů se proplétají prodavači chlazených nápojů, místních specialit i poněkud nechutných triček s portréty zakrvácených mučedníků. Ten nejextrémnější důkaz víry však teprve přijde... Střepy v zádech Na vrchu nad městečkem už leží na zemi tří fortelné dřevěné kříže. Tísní se u nich dav zvědavců a také odvážlivci svlečení do půli těla, kteří se už za pár minut budou smažit na ostrém slunci přibiti ke kříži. Předtím však zevlouny čeká ještě jedna hororová podívaná. Další dobrovolníky čeká bičování dlouhými karabáči, do nichž jsou pro větší efekt vpletené velké skleněné střepy. Stačí pár ran a i ta nejširší záda jsou rázem zalitá krví. Na kopci se zatím schyluje k dramatu. První půjde na kříž Heresito Sanggalang (47). Je třetím »Kristem« v pořadí, který se kdy nechal přibít ke kříži. Poprvé to bylo v roce 1986. "Chci tak poděkovat Bohu za to, že vyléčil mou matku z tuberkulózy," vysvětluje. Hubený muž s kladivem, který Heresita za chvíli bez slitování přitluče k dřevěnému kříži, si už pomalu chystá hřebíky. Jsou až 10 centimetrů dlouhé a prý jsou ze speciálního hliníku, který se rok máčí v lihu. Heresito uléhá na kříž, nohy přitom klade na speciální podpěru, která má přibitým končetinám ulehčit od váhy těla. I k podpěře jsou však nohy přibité! Muž s kladivem bere do ruky první hřebík a opatrně, aby nezvratně nepoškodil kosti a cévy, vráží trn Heresitovi do palce u nohy... Na rány s alkoholem Dav křičí nadšením. Je zajímavé pozorovat tváře diváků. Nováčkům dělá podívaná trochu zle od žaludku, ale ostřílení veteráni vše sledují s nepokrytým zájmem. Heresito sténá a tvář se mu kroutí bolestí. Během chvíle má v těle další hřebíky. Muž mu pak ještě přiváže ruce ke kříži a s několika pomocníky začíná kříž pomalu zvedat. Heresita čeká největší peklo. Už nahoře se začíná pomalu modlit. Z probodaných údů mu přitom teče krev. Takové utrpení se dá vydržet jen pár minut (ale někdo zvládne trpět i půl hodiny), a tak Heresito po zhruba pěti, šesti minutách končí opět na zemi. Dav ho oslavuje jako hrdinu, ale Heresitovi není právě nejlépe. "Bolí to, ale cítím se blíž k Bohu," říká, zatímco mu desinfikují rány alkoholem. Hojit se budou pěkných pár dnů. "Člověk musí být v klidu, pak je za tři dny z nejhoršího venku. Jizvy jsou ale vidět hodně dlouho." Muž s kladivem mezitím omývá hřebíky, které vytáhl Heresitovi z těla. Nepoužívá však pořádnou desinfekci, ale obyčejný líh. Hřebíky teď přitluče dalšího dobrovolníka. Dnes jich bude ještě dost, ale rekord zřejmě opět nepadne... Co nevíte o Velikonocích Velikonoce jsou velmi starý svátek. Už před naším letopočtem konali Židé sedmidenní slavnost pesach na památku svého vysvobození z Egypta. Křesťanská církev navázala na pesach vlastním svátkem. Ten připomíná ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Proč Velikonoce? Kristus vstal z mrtvých během »velké noci« ze soboty na neděli. Tak proto Velikonoce. Proč se svátky konají každý rok jinak? V roce 325 Nicejský sněm rozhodl, že Velikonoční neděle se bude slavit vždy první neděli po prvním jarním úplňku. Tak proto ty šachy v kalendáři. Proč se barví vajíčka? Když Ježíš se sv. Petrem chodili po světě, přišli k chudé hospodyni a poprosili o něco jídla. Ta vzala poslední vejce, upekla ho v popelu a pohostila návštěvu. Když pocestní odešli, skořápky se proměnily ve zlato. Od té doby hostila každého poutníka vejcem. Později začala vajíčka barvit a rozdávala je ve výroční den návštěvy Ježíše a sv. Petra. Tak proto tolik vajíček natvrdo a spousta barvy na prstech. Proč chodí koledníci? Je to starý pohanský zvyk, kdy pondělí bývalo dnem pomlázky (od slova pomladiti). Dotekem mladého proutku nabírá žena svěžest, mládí, sílu, zdraví a možná i úrodu. Tak proto ta spousta rudých pruhů na zadnicích. Proč zvony odlétají do Říma? Toto rčení souvisí s liturgií - s dobou ztišení, kdy se nehraje na varhany ani nezvoní, takže se říká, že zvony odletěly do Říma. Tak proto tolik zvonů v italské metropoli. Velikonoční záhady a zázraky Jsou spjaté s osobou Ježíše Krista. Jednou z největších záhad je tzv. turínské plátno, které stále žárlivě střeží své tajemství. Tento pohřební rubáš se poprvé objevil v roce 1360. O necelých 150 let později o vlásek unikl zkáze, když ho málem zničil požár. Od roku 1578 se nachází v Turínu. Zájem celého světa probudilo plátno až v roce 1898. Tehdy si fotograf všiml, že na negativu se na něj z plátna dívá tvář vousatého muže. Odborník Paul Vignon nález komentoval slovy: "Pohřební plátno je negativ, na který se zázračně otiskla tvář Ježíše Krista." Potvrdil tak slova papeže Julia II., který už v roce 1503 prohlásil: "Jde o plátno, ve kterém byl zabalen Spasitel během pobytu v hrobce." Podrobnému zkoumání bylo plátno podrobeno v roce 1979, kdy vědci využili elektronový mikroskop a analyzovali barvy. Pod vedením Waltera McCrona bylo určeno i stáří plátna pomocí metody rozpadu radioaktivního izotopu uhlíku C 14. Vědci skončili se skeptickým závěrem: "Plátno vzniklo v roce 1355 jako pokus církve získat svatou relikvii, která by přilákala poutníky." Verdikt byl však zpochybněn už v roce 1996, kdy se do boje vrhli vědci s dokonalejšími technologiemi. Zjistili, že látka obsahuje rostliny, které se vyskytovaly v době Kristova ukřižování v oblasti Jeruzaléma. A také zpochybnili výsledky předchozího bádání. Datování pomocí izotopu uhlíku C 14 totiž nelze používat tam, kde působil žár. A plátno přece kdysi málem shořelo! Podle nejnovějších poznatků je tedy skutečně, že látka je stará dva tisíce let! Vladimír Štěpánek z pravoslavné církve, náš přední odborník na ikonografii, na téma Turínského plátna říká: "Západní církev se k jeho pravosti nikdy jednoznačně nevyjádřila, ale na křesťanském východě je mnohem větší úcta k ikonám - tedy k obrazům svatých, Panny Marie a především Krista. Podle tradice je Turínské plátno tzv. »veraikonem«, tedy pravou ikonou, kterou Kristus po smrti zanechal." Podobným zázračným předmětem je i tzv. Veroničino plátno. Podle legendy podala Veronika Ježíci jdoucímu po křížové cestě plátno, do kterého osušil tvář. Ta je podle mnohých na plátně dodnes otištěná. Tento historický skvost se před 400 lety ztratil z římského chrámu sv. Petra. Před čtyřmi lety ho však objevil německý historik umění v jedné malé italské vesničce. Odborníci nyní zjišťují, jak je plátno skutečně staré. V Česku je podobných artefaktů pomálu. Například v broumovském klášteře nebo v kostele v Podolí u Brna jsou kopie turínského plátna. Především ta broumovská má zajímavou historii. Byla vyrobena v roce 1651 a opatovi Matouši Sobkovi ji před staletími věnoval turínský arcibiskup Julius Cesar Bergirius. Darovací listina je dnes jediným důkazem, že jde o pravou kopii a ne lacinou turistickou cetku! Velikonoce: Den po dni Květnová (palmová) neděle: Připomíná příjezd Krista do Jeruzaléma, kde ho lidé vítali palmovými listy. Modré pondělí: Je nazvané podle modré látky, která se vyvěšuje na oltářích. Černá (škaredá) středa: Den, kdy Jidáš zradil Krista. Zelený čtvrtek: Den poslední večeře Páně. Zelený podle zeleniny, kterou Židé tento den konzumují. Velký pátek: Den ukřižování Ježíše Krista. Bílá sobota: Nesvítilo se ani v kostele, ani v domech. Neděle (Boží hod Velikonoční): Den vzkříšení Ježíše Krista.