Šokující přepis rozhovorů kanibala a zavražděné Lucie (†20)

Slovenští policisté ho podezírají, že zavraždil čtyři lidi. Podezírat ho začali již na podzim loňského roku. Dopadnout se jim ho ale podařilo až ve chvíli, kdy si domluvil sraz se Švýcarem. Setkání mělo skončit zabitím Švýcara a pojídáním jeho masa. Švýcar si dobrovolnou smrt na poslední chvíli rozmyslel a na setkání za sebe poslal detektiva. Došlo k přestřelce a kanibal na její následky později v nemocnici zemřel.

Dvacetiletá Lucie, která se několikrát pokusila o sebevraždu, se ale přesvědčit nechala. Jejich internetovou komunikaci nalezla slovenská policie v Čurkově počítači a TV Prima ji zveřejnila ve svém pořadu Soukromá dramata. Blesk.cz vám toto děsivé svědectví přináší v kompletním přepisu.

Kompletní přepis rozhovorů mezi vrahem Čurkem a jeho obětí Lucií

Psal se 16. srpen 2010. Lucie, která trpí depresemi, se na internetu seznamuje s Čurkem, který jí pod nickem Orion218 nabízí, že ji zabije...

Lucie: Dnes jsem v telce viděla další dvě sebevraždy. Jak se nějaký děda utopil v bečce s vodou a druhý se oběsil. Já dělám ve zdravotnictví, tak přemýšlím nad léky, ale to není spolehlivé.

Čurko: Když chceš tak moc zemřít, za určitých podmínek bych ti dokázal s tím pomoci. Ale to už je na tvrdou basu.

Lucie: Napiš podrobnosti, napiš podrobnosti.

Čurko: Snad mě neudáš. Přišla bys za mnou, zašli bychom hlouběji do lesa. Dal bych ti hypnogen nebo něco podobného a až by jsi usnula, tak bych tě udusil. A nebo co si vybereš. Vidět smrt zblízka mě vždy lákalo. Pak bych tě zakopal, aby nebyly žádné důkazy.

Lucie: To by se mi dost líbilo, ale moc nevěřím, že bys něco takového opravdu udělal. Jednou jsem se s jedním týpkem domluvila, že se půjdeme zabít, a on na mě zavolal policajty.

Čurko: Já riskuji stejně. Důkaz, že to myslím vážně, ti neumím dát a nakonec i ty můžeš zavolat na mě policajty. Musíš si to ale rozmyslet. Jsi trochu daleko a musela bys přestupovat. Potkali bychom se v Magecanoch nebo Kysaku. Jsou tam hezké lesy.

Lucie: Tak přijeď ty za mnou. Je rozdíl v tom, domluvit si sebevravraždu s někým, nebo vlastní vraždu.

Čurko: To rozhodně ne. Neznám okolí Sniny a nedovedu si představit, že bych nesl do lesa krumpáč a lopatu s tebou. To si musím připravit dopředu. Hele, ze Sniny se to dá zvládnout rychle. Přijedeš do Košic přímo vlakem.

Lucie: Ne, ty přijeď do Sniny.

Čurko: Ne, důvody jsem ti už psal. Okolí Kysaku dobře znám, jestli mám něco takového udělat, tak jedině tam.

Za chvíli budu mrtvá, obdivuji tě

31. srpna 2010 se Lucie Čurkovi znovu ozývá.  Do jejího zmizení chybí tři dny. Čurko ji ujišťuje, že mu nejde o znásilnění. Podle svých slov je jen úchyl, kterého vzrušuje smrt. A z komunikace, kterou spolu vedli před tímto rozhovorem, ale který policie nemá k dispozici, již Lucie ví, že Čurko již vraždil.

Lucie: Jsem tady.

Čurko: I já tu jsem. Tak co, máš ještě zájem?

Lucie: Zní to krásně.

Čurko: Nezní to jen krásně, u mě je to jistota. Já to udělám, jestli chceš. Mně je jedno, kdo jsi, jaké pohlaví. Nemám v úmyslu tě znásilňovat. Jsem jen úchyl, kterého vzrušuje smrt. Chci ji cítit, dotýkat se umírajícího těla.

Lucie: Toho se bojím, že bych utrpěla ještě něco jiného, než stanoví naše dohoda.

Čurko: Sex nebude ani předtím, ani potom. Už jen proto, že zanechává DNA. Nevyvratitelný důkaz. A nebude ani žádné zohavování a podobně, nejsem sadista. Chci jen smrt, proto preferuji dušení, je při něm přímý kontakt.

Lucie: Za chvilku budu stejně mrtvá, tak to stejně nebudu nikomu moct říct. A věř, že mám teď takovou depku, že tě obdivuji a jsi pro mě něco, jakože WAU, že se najde někdo, jako jsi ty.

Čurko: Beru to jako službu sebevrahům, aspoň nebudou trpět.

Lucie se nyní ptá na to, jaké je to zabít..

Lucie: A jaké to bylo, jak to probíhalo

Čurko: Tak, jak to popisuji, snědí se léky, zhruba dvacet minut to trvá, než člověk přestane reagovat a je v bezvědomí. Přibližně 5 minut dušení, dokud nepřestanu cítit tep. Pro jistotu propíchnu srdce, abych nepohřbíval zaživa.

Jména obětí ti řeknu, až ti bude zbývat dvacet minut života

Za několik hodin se Lucie ozývá znovu. Čurko čeká. Do jejího zmizení chybí 36 hodin. Ujišťuje ji, že smrt bude bezbolestná.

Lucie: A kolik jsi jich zabil? Uspokojilo tě to? Kolik jich bylo?

Čurko: Uspokojilo. Jméno ti neřeknu, ani počet. To nemůžeš ode mě chtít. Řeknu ti to ve chvíli, až budeme spolu a tobě bude zbývat posledních dvacet minut života. Garantuji ti bezbolestnost. Nikdy jsem nemusel nikoho svazovat. V čase umírání žádná vědomá reakce.

Lucie: Jsem přesvědčena o tom, že chci umřít. Mě přesvědčovat nemusíš, ale čím víc o tom přemýšlím, tím víc se bojím. Ta myšlenka je tak krásná. Zemřít. Ale jsem bojavá.

Čurko: Nemusíš mít strach, nebudeš první. Je to vyzkoušené, pokecáme dvacet minut o čemkoliv a ty najednou odpadneš a usneš. To není, jako když stojíš v okně, díváš se dolů a přemýšlíš, jestli skočíš.

Nesnáším pláč, křik a strach

Intervaly v komunikaci se zkracují. O několik hodin později se Lucie znovu ozývá. Má strach. Čurko ji ale již má ve své moci. Přesvědčuje ji, že se nemá čeho bát.

Lucie: Nechci se vzbudit někde v nemocnici. To bych nepřežila, to bych se raději oběsila na vlastních vlasech.

Čurko: Neboj, nevzbudíš se.

Lucie: Chci hodně léků, abych se aspoň přiotrávila a abych se nevzbudila, až mě budeš škrtit. A jak mě budeš škrtit?

Čurko: Neškrtím rukama. Zakryju nos a ústa, víc se mi to líbí, než škrtit hrdlo, a věř mi, doteď se mi nikdo nevzbudil. Nemám zájem zabíjet lidi, když jsou při vědomí, nesnáším pláč, křik, strach.

Fotka z předešlé vraždy jako důkaz

Bylo 1.9 2010. Do zmizení Lucie zbývalo 16 hodin. Lucie si chce domluvit termín schůzky. Čurko jí posílá přesné časy spojů, kterými má dojet. Aby ji přesvědčil, že je vrahem, zasílá jí fotky z předešlé vraždy. Lucie je překvapena, že rány na těle oběti nejsou "masakrální."

Lucie: Já si myslím, že by bylo dobré domluvit termín. Kdy to můžeme udělat?

Čurko: Nejdřív můžu v pondělí. Dostaneš se do Košic, brzo ráno tak kolem osmé.

Lucie: Proč do Košic?

Čurko: Tak můžeme v Kysaku. Podívám se ti na spoje. Tak ze Sniny ti jede vlak ve 4:28. V Humenom je 5:26 a z Košic ti jede vlak v 7:21 a v Kysaku jsi v 7:38. Takže nejpozději kolem deváté bys byla ukončená. V Kysaku pak půjdeme necelou hodinku pěšky lesem. Vem si vhodnou obuv, už mám připravené i nářadí.

Lucie: To nevím, co řeknu doma, že jdu někam tak brzo. To jedině, že uteču. Aha. Ale máš to dobře vymyšlené. Božíčku, ať  to vyjde. Jen ať to vyjde. A ty to máš před prací, nebo si vezmeš dovolenou?

Čurko: Ano vezmu si dovolenou. Už ji mám zařízenou.

Lucie: Já doufám, že nejsi nějaký můj zachránce.

Čurko: A jak ti mám dokázat, že jsem tvůj vrah a ne tvůj zachránce? To ti mám do pr*ele poslat fotku té ženské, co jsem zapíchnul, jako důkaz, že jsem vrah?

Lucie: Dobře. Jsem zvědavá

Čurko: Dobře, ale je osekaná, aby nebyla na té fotce k poznání. Moc na ní neuvidíš. V podstatě jenom ten hrudník s ranami od nože.

Lucie: Už jsem si prohlédla tu fotku, ale to jsou jen nějaké malé rány. Myslela jsem si, že budou masakrální.

Čurko: Ne, píchám jen na šířku nože.

Dohodnuto, dobrou noc

O několik hodin se znovu spojí. Naposledy. Čurko ji přemlouvá, aby se sešli ještě dřív. Nakonec se dohodnou na schůzce již v Košicích.

Čurko: V parku před je nádražím je jezírko. Budeš se okolo něho procházet.

Lucie: Po tři čtvrtě na deset se tam budu motat. Teď už musím jít. Výsledek bude nádherný. Jdu spát. Dobrou noc.

Čurko: Dohodnuto.

Lucie: Dobrou noc.

Tělo dvacetileté Lucie Uchnárové, která zmizela 2. září 2010, nalezla slovenská policie 15. května 2011. V provizorním hrobu poblíž obce Kysak u Košic leželo i tělo Eleny Gudjákové (†30), která zmizela 22. července 2010. Jedno tělo bylo nahé, na druhém byly části oblečení. Části těl, které v hrobu chyběly, se shodují s těmi, které Čurko posílal na fotkách přes internet...