Skutečně NATO slíbilo Rusku, že se nerozšíří? Na papíře nic, ale…

Vztahy Ruska a Západu jsou nejhorší od konce studené války, nezahojená rána rozšiřování NATO opět krvácí. Ukrajina není členem NATO, ale od roku 2008 je „partnerskou zemí“. To znamená, že v budoucnosti může do aliance dostat zelenou, připomněla Svobodná Evropa. V minulých dnech se personál NATO přesunul z Kyjeva do Lvova či Bruselu.

Na mýty a nedorozumění, které přispívají ke špatným vztahům Moskvy se západními zeměmi, se loni podíval britský think tank Chatham House. „SSSR nikdy nedostal formální záruku na hranice rozšiřování NATO po roce 1990. Moskva pouze zkresluje historii, aby doma udržela protizápadní mínění,“ uvedl v reportu John Lough. „Nahrává to Moskvě ve snahách přesvědčit veřejné mínění v klíčových členských státech NATO, že Rusko je obětí nefér jednání.“

Nemusel být problém

Analýzu Chatham House ostře zkritizoval Nikolaj Sokov, někdejší diplomat na ministerstvu zahraničí v Moskvě v letech 1987-92. „Ten materiál zní, jako by ho vytvořilo oddělení ideologie ústředního výboru komunistické strany,“ řekl Svobodné Evropě.

Nevidí to však tak ostře jako Vladimir Putin. „Nemuselo to dojít až sem, ta otázka mohla být malou poznámkou v historii, kterou by teď nebylo nutné řešit. Hlavně jde o způsob rozšiřování NATO a argumenty, jež se pro něj používaly.“

Ruská televizní válka proti Ukrajině: Propaganda jede už roky na plné obrátky

Jim Goldgeier byl v Národní bezpečnostní radě prezidenta Billa Clintona v 90. letech. „Stále o tom debatujeme. Zastánci rozšiřování věří, že jednali čestně a pomohli milionům lidí, kteří byli pod sovětskou dominancí, dosáhnout svobody,“ argumentuje pro Svobodnou Evropu. „Rusko říká, že ho Západ oklamal. Nesplnily se naděje Ruska, že bude součástí Evropy.“ Mezi těmito pozicemi se podle Goldgeiera těžko hledá shoda. „A tak někteří chtějí vinit Západ a někteří Putina.“

Podle řady odborníků vedou kořeny nedorozumění k únoru 1990. Tehdy ministr zahraničí USA James Baker (za prezidenta Bushe staršího) letěl do Moskvy jednat se sovětským vůdcem Michailem Gorbačovem. Brzy poté Gorbačov jednal se západoněmeckým kancléřem Helmutem Kohlem. Berlínská zeď padla o tři měsíce dřív a Moskva měla obavy z chystaného znovusjednocení Německa – a z možného rozmístění sil NATO v bývalé NDR.

„Nikdy během debat ani Baker, ani Gorbačov nevznesli otázku možného rozšiřování NATO o země Varšavského paktu, kromě Německa,“ ujišťoval Mark Kramer z Harvardovy univerzity, který odtajněné materiály zkoumal. „Ani by je to nenapadlo, nebylo to na pořadu dne ani ve Washingtonu, ani v Moskvě, ani v žádné jiné metropoli zemí Varšavské smlouvy nebo NATO,“ napsal v magazínu The Washington Quarterly.

Odtajnění archivů

Dlouho však byly přepisy jednání tajné, a tak mohlo Rusko tvrdit v časech rozšiřování aliance o Polsko, Maďarsko a Česko (1999), jakož i o pár let později, kdy se chystalo mj. přijetí tří postsovětských republik v Pobaltí, že Západ porušuje tehdejší sliby. „Naštěstí už americké, německé i ruské záznamy z těchto i dalších jednání jsou přístupné, navíc skoro všichni významní účastníci této vysoké diplomacie napsali paměti,“ připomněl Kramer. „Vlády Británie, Francie, USA a Západního Německa učinily roku 1990 jisté závazky o roli NATO ve Východním Německu, ale žádný západní představitel nikdy nenabídl jakýkoli slib, závazek nebo kategorické ujištění o NATO a ostatních zemích Varšavského paktu. Zároveň ani sovětští vůdci tehdy nic takového netvrdili.“

O znovusjednocení Německa podepsaly velmoci – USA, Británie, Francie a SSSR, tedy okupační mocnosti po druhé světové válce – detailní dohodu. Obsahuje různá opatření i v otázkách NATO, například že na území východního Německa nesmějí působit vojáci partnerských zemí. Ale o NATO a jiných zemích nic.

„Až dlouho po znovusjednocení Německa a rozpadu SSSR začali bývalí sovětští představitelé tvrdit, že Spojené státy učinily roku 1990 formální závazek nepřibírat žádné země bývalého Varšavského paktu do NATO,“ dodal Kramer.

Gorbačov obrátil

Jedním z těchto bývalých sovětských představitelů byl i ten nejvyšší, Michail Gorbačov. Roku 2009 si v rozhovoru pro německý deník Bild stěžoval, že Západ Moskvu obelstil: „Mnozí Západě si tajně mnuli rukama a cítili nějaký závan vítězství – včetně těch, co nám slibovali ‚Nehneme se ani o centimetr na východ‘.“

Ale sám Gorbačov o pět let později v interview s ruským Kommersantem vykládal něco jiného, když vzpomínal na roky 1989-90: „Téma expanze NATO se v té době nediskutovalo, vůbec na něj nepřišla řeč. Ani jedna východoevropská země tu otázku nezdvihla, ani po rozpuštění Varšavské smlouvy roku 1991.“ Na dotazy Svobodné Evropy tentokrát neodpovídal.

Gorbačov: Máme tu studenou válku, která může snadno přerůst v „horkou“

První ruský prezident Boris Jelcin nebyl z možného rozšiřování NATO zrovna šťastný, ale nestavěl se proti: „Samozřejmě chápeme, že případná integrace východoevropských zemí do NATO automaticky nepovede k tomu, že by se aliance nějak obrátila proti Rusku,“ napsal v září 1993 svému americkému protějšku Billu Clintonovi. „Je však důležité vzít v potaz, jak by na to mohlo reagovat veřejné mínění u nás,“ varoval. Také však psal o „duchu smlouvy o uspořádání Německa“, který podle něj expanzi aliance na východ vylučuje.

Roku 1997 podepsal dohodu s NATO, která mj. konstatovala, že se Rusko a NATO nepovažují za protivníky. Poté vznikla Stálá rada NATO-Rusko, kde se měly řešit neshody.

Putin: Podvod!

Roku 2007 už ovšem Vladimir Putin přitvrdil, na Mnichovské bezpečnostní konferenci spustil tirády proti NATO a USA. „Myslím, že je zjevné, že rozšiřování NATO představuje vážnou provokaci, která snižuje úroveň vzájemné důvěry,“ prohlásil před dalšími státníky. „Co se stalo s ujištěními našich západních partnerů po rozpuštění Varšavského paktu? Kde jsou ty deklarace dnes?“

„Prostě podváděli. Viděli jsme pět vln expanze NATO - jeho vojenská infrastruktura dosáhla ruských hranic,“ citovalo Putina i nyní ruské ministerstvo zahraničí na twitteru.

O rok později, na dubnovém summitu v Bukurešti, NATO zbrzdilo naděje Gruzie a Ukrajiny na rychlý vstup. Za čtyři měsíce už ruská armáda zničila tu gruzínskou, podpořila separatisty v Jižní Osetii a Abcházii (které už tak jako tak byly prakticky autonomní) a ponížila tehdejšího prezidenta Michaila Saakašviliho, který po vstupu do NATO otevřeně volal.

Když pak Rusko anektovalo Krymský poloostrov a začalo finančně, výzbrojí i vojensky podporovat separatisty na východě Ukrajiny, NATO konzultace s Ruskem ukončilo.

Jenže to nejsou jen Rusové, kdo o zárukách nerozšiřování NATO hovoří. Zmiňuje je poslední velvyslanec USA v SSSR Jack Matlock – formálně o tom svědčil v americkém kongresu a předloni o tom hovořil v rozhovoru pro Moterey Initiative in Russian Studies.

„Stáhli jsme se z některých z našich nejzákladnějších dohod s Ruskem. Pokračovali jsme v rozšiřování NATO, což prezident Bush starší slíbil Gorbačovovi, že neuděláme, pokud umožní znovusjednocení Německa a jeho setrvání v NATO. A teď stále víc obkličujeme Rusko, až k jejich hranicím, ba za hranice bývalého Sovětského svazu,“ uvedl Matlock.

Exvelvyslanec Kolář: „Putin má mindráky.“ Které ze sankcí mu šlápnou na kuří oko?

Nešlo jen o rozšiřování, čím NATO Rusy hněvalo. Když aliance bombardovala srbské vojáky, aby nemohli postupovat proti kosovskému obyvatelstvu, tehdejší premiér Jevgenij Primakov se o tom dozvěděl v letadle směr USA. Na protest letadlo otočil. A podobné to bylo roku 2003 s Američany vedenou invazí do Iráku.

„Je chyba ignorovat ruské obavy,“ varuje ruský exdiplomat Sokov a lituje, že nefungovaly dohody o spolupráci. „Místo toho se NATO o něčem rozhodne a pak se snaží přesvědčit Rusko, že to je dobré rozhodnutí a má ho akceptovat. To je recept na pohromu. Silně věřím tomu, že bylo možné NATO rozšířit, a přece se vyhnout konfliktu. Tu šanci jsme promeškali a dnes sledujeme zhoršující se konflikt, v němž je otázka údajných Bakerových záruk pouhým symbolem.“