Stírá vás jízlivý puberťák? Známka inteligence, sarkasmus je složitý mozkový proces

„Sarkasmus je ten nejnižší druh humoru,“ prohlásil důvtipný veršotepec Oscar Wilde. „Ale nejvyšší projev inteligence,“ dodal ovšem. Rodiče či učitelé náctiletých možná nebudou chtít uvěřit, že kousavé jazykové manýry značí flexibilní a vynalézavou mysl.

Ale právě to tvrdí psychologové a neurologové. Sarkasmus vyžaduje mozkovou ekvilibristiku, aby byl správně interpretován – je potřeba větší mozkový výkon než u doslovných sdělení. A třebaže se často bere za mladistvou napruzenost, je sarkasmus důkazem dospělosti. Rozvíjejícímu mozku trvá roky, než ho naplno pochopí a ovládne. „Může to být docela výzva,“ říká Penny Pexmanová, psycholingvistka Univerzity v Calgary.

Mentální úsilí se vyplácí. Sarkasmus přidává nuance mezilidské komunikaci, zjemňuje urážky, hravě okořeňuje pochvaly… Podle některých zjištění nás může vést k větší kreativitě, ale také pomáhat při vypouštění negativních emocí, když se cítíme na dně. Pexmanová to vše považuje za tak důležité, že chystá tréninkové programy pro lidi se slabým smyslem pro sarkasmus a ironii.

Napřed sarkasmus podrobně zkoušela na dětech, aby zjistila, kdy a jak ho začínají chápat. Na pomoc si vzala maňásky. Jeden třeba zkouší namalovat růži, leč výsledkem je škaredá mazanice. „Jsi úžasný malíř,“ zdánlivě chválí druhá loutka. Nebo naopak: „Jsi příšerný zahradník,“ reaguje na kamaráda, který pilně a bleskurychle vypleje zahradu.

Proč si děti nepamatují to, že byly dětmi? Může za to dětská amnézie!

Děti mladší pěti let sarkasmus nejsou schopné detekovat, ta vyjádření obvykle berou doslovně. A i když si později začnou uvědomovat, že ta slova mají nějaký skrytý význam, nuance jen tak nepochopí. Například si můžou myslet, že mluvčí prostě lže. A pochopení, že jde o formu humoru, přichází až nakonec. „V průměru kolem devíti, deseti let,“ vysvětluje Pexmanová.

K tomu je zapotřebí zvládnout několik domén: Rozumět záměrům a stavům druhých, slovní zásobu a gramatiku, vnímat jemné hlasové stopy, jež mohou značit ironii, znát kontexty, v jakých lze nebo naopak nelze sarkasmus očekávat…

„Kolem čtyř let se děti naučí vnímat perspektivu jiného člověka, pochopit, že se může domnívat něco jiného,“ popisuje psychologická jazykoložka. Sarkasmus je komplexnější – musíte rozumět jak tomu, co si mluvčí skutečně myslí, tak jeho záměru, jak si má posluchač sdělení vykládat. Zhruba do sedmi let však děti jen stěží dokážou pracovat s potenciálně protikladnými myšlenkami.

Učení se od rodičů

„To jsou všechno dílky skládačky, kterou dítě musí dát dohromady. Žádný sám o sobě k porozumění sarkasmu nestačí,“ připomíná Pexmanová. Všechny ty dílky lze získat prakticky jen širokými zkušenostmi z různých společenských situací. Jak ukazuje ve svých studiích, když sarkasmus hojně využívají rodiče, děti se tomu rovněž naučí. Pro ty ostatní sepsala obrázkovou brožurku, která má čtyř- až sedmiletým dětem pomoci sarkasmus poznat.

„Doporučujeme, aby rodiče a pečující při čtení této knihy dětem nasadili sarkastický hlas, když to odpovídá příběhu. Také se nebojte odklonit od textu a bavit se o jiných příkladech sarkasmu,“ stojí v úvodu. Jak uvádí na Twitteru, už se dočkala 14 překladů.

Náctiletí, když už tyto komplexní dovednosti ovládnou, si pak zhusta užívají s nimi experimentovat, zkoušet si jejich dopad na ostatních. Což nezřídka frustruje rodiče, kteří ve svých rostoucích ratolestech stále hledají dětskou nevinnost, a místo toho najednou sledují neutuchající uštěpačný cynismus, jako by najednou nebylo možné vyjádřit upřímnou emoci.

Proč je tak nesnesitelný? 4 největší emoční trable dospívajících! Tušili jste?

Psycholožka Ruth Filiková z Nottinghamské univerzity se na sarkasmus podívala přímo pomocí přístrojů, totiž magnetickou rezonancí mozku. Konkrétně zkoumala, jaké neurální sítě se podílejí na ironii a sarkasmu a zda je v tom rozdíl. Dobrovolníkům dávala přečíst různé scénky – neutrální, ironické a sarkastické. Příklad: „Bernice a Caitlin se společně hlásily na univerzitní kurz psychologie. Když tiskly přihlášky, v tiskárně byl jen růžový papír. 'Fakt formální!' komentovala Bernice.“

Zde jde o mírnou ironii. Stačí ale situaci drobně proměnit, a už je z ní kousavý sarkasmus. „'Fakt formální!' komentovala Bernice, že Caitlin schválně vytiskla přihlášku na růžový papír."

Oba typy ironie rozpumpovaly mozkovou síť odpovědnou za porozumění záměrů a přesvědčení jiných lidí, ta sarkastická ovšem víc aktivovala sémantickou síť v čelním laloku mozku (sloužící k porozumění slov, významů), jak psycholožka uvedla ve studii v magazínu Cortex. „Je náročnější pochopit, co si myslí další člověk, proč něco říká i zda to myslí zle, nebo humorně,“ říká Filiková.

Zvyšuje inteligenci

Sarkasmus není jen známkou inteligence, může ji i aktivně stimulovat, jak ukazují jiné studie. Stačí chvíli o sarkasmu přemýšlet, a hned se mozek nabudí trochu jinak.

Izraelští výzkumníci modelovali situaci s linkou zákaznické podpory: Dobrovolníci si vyslechli stížnost klienta buďto klidného, zuřícího, nebo sarkastického. A pak plnili matematické a logické úlohy různého typu. „Pozorování hněvu vylepšilo řešení analytických úloh, ale zhoršovalo řešení kreativních. To naopak zlepšovalo sledování sarkasmu,“ napsali v odborném časopise The Journal of applied psychology. A dělají z toho závěry pro praxi – zákaznických linek i kritiky od nadřízených na pracovišti.

Kim Čong-un nemá smysl pro humor! V KLDR zakázali sarkasmus

„Projevy hněvu, které mají vést ke zlepšením, mohou ve skutečnosti výkon zaměstnanců hatit, pokud jejich úkoly vyžadují komplexní a kreativní myšlení,“ uvedli výzkumníci. A netýká se to jen těch, na které někdo přímo řve, nýbrž i přihlížejících. „Stěží lze hněv z organizací zcela odstranit, ale z našich závěrů vyplývá, že by manažeři měli dávat pozor, jak se hněv vyjadřuje. Potenciálně pozitivní účinky sarkastických projevů naznačují, že s určitou ironií a humorem se dá hněvivá situace obrátit v lepší výkonnost zaměstnance.“

Sarkasmus nám také může pomáhat čelit stresu či frustraci. „Lze tak vypouštět páru,“ říká Kathrin Rothermichová z Východokarolínské univerzity. V jedné čerstvé studii zjistila, že lidé s depresemi a úzkostmi se k sarkasmu za pandemie covidu uchylují víc.