Nemají jídlo, postel je luxus. Na Afghánce po nástupu Tálibánu udeřila bída a strach

Velkoměsto a hospodářské středisko na severu země, blízko k Uzbekistánu a Tádžikistánu. Bývalo oporou prozápadní vlády, Tálibán ho ovládl 14. srpna.

Madžíb do Mazáre Šarífu dorazil před pár týdny, jeden z půl milionu Afghánců, které letos konflikt mezi Tálibánem a vládním vojskem vyhnal z domovů. Dřív pracoval v restauraci, teď jen s obtížemi shání jídlo. Přespává v opuštěné budově na pár dekách. Tálibové mu zabili otce před víc než deseti lety. I proto se teď bojí chodit ven. „Bijí lidi každý den,“ popisuje pro BBC.

V minulých týdnech z Mazáre Šarífu lidé se zavazadly nastupovali do autobusů směr Kábul, aby se přes letiště pokusili zemi opustit. Teď je to naopak: Z hlavního města sem přijíždějí lidé ve snaze překročit blízkou hranici s Uzbekistánem. I Madžíb by rád z Afghánistánu odešel, ale neví, zda se mu to podaří. „Tálibán je tady a nechtějí, aby lidé zemi opouštěli,“ konstatuje zoufale.

Protest žen v Mazáre Šarífu, 6. září 2021. | Reuters

V jižní provincii působili britští vojáci. Tálibán ji ovládl 13. srpna po týdnech intenzivních bojů.

Ty zasáhly i nemocnici, kterou ve městě provozuje mezinárodní nevládní organizace Emergency. „Malá raketa dopadla do naší nemocnice. Naštěstí nebyly žádné oběti a jen malé škody na budově,“ popsal na webu Emergency doktor Viktor Urosević.

„Přijímáme civilisty i bojovníky z obou stran, bohužel i seniory, děti, ženy…“ uvedl srbský lékař pro BBC v průběhu bojů. „Je tu hodně leteckých úderů. Často rakety netrefí svůj terč, takže je mnoho civilních obětí.“

Teď už není nemocnice tak nacpaná pacienty jako před pár týdny. „Je to hodně divné, jsem tu už pár let, ale nikdy tu nebylo tak ticho,“ říká nyní doktor pro BBC. „Přijde mi to jako ticho před bouří. Doufám, že se mýlím, ale uvidíme.“

Laškargáh zažil jedny z nejtvrdších bojů. Muži prohledávají sutiny po leteckém úderu. | ČTK / AP / Abdul khaliq

Kde vezme Tálibán peníze na vládnutí? Na teror měli, teď jim hrozí finanční krize

Do města se vrací mnoho rodin, které před boji uprchly, a často teď své domovy nacházejí poškozené či zničené – do bojů se zapojilo i dělostřelectvo. „Přespávají před mešitou, přespávají na ulicích,“ uvedl Urosević. „Nemají peníze na opravu svých domovů, takže řada z nich musela zůstat na ulici nebo u příbuzných.“ Mnozí mají problém sehnat jídlo, a nejen ti chudí – banky byly dlouho zavřené a těžko se sháněla hotovost.

Navíc odešlo mnoho humanitárních pracovníků, kteří tu dříve distribuovali potravinovou pomoc. „Máme odpovědnost, jsme jediná traumatologie v provincii,“ vysvětluje Urosević svou motivaci zůstat. „Lidé potřebují jídlo, peníze, léky.“

Emergency tam působí už od roku 1999, tedy už od předchozí vlády Tálibánu. „Pořád zdůrazňujeme svou neutralitu, neměli jsme s nimi problémy,“ ujišťuje dr. Urosević; prý mají od islamistického hnutí záruky, že je nechá pracovat i nadále.

Provincie na severovýchodě země, hraničící s Tádžikistánem, patří v zemi k nejchudším. Hlavní město Fajzábád Tálibové ovládli 11. srpna.

Lékař Abdul pamatuje i předchozí vládu Tálibánu (1996-2001), tehdy byl ještě studentem. „Situace tehdy byla velmi špatná a dnes se chovají stejně jako v minulosti. Nevidím žádné změny,“ řekl BBC. Do nemocnice se mohly vrátit jeho kolegyně, pro ženy v mnohých jiných zaměstnáních to však neplatí. Do školy nesmějí ani starší studentky.

Ještě větší bída

Provincie byla chudá už dávno, od nástupu Tálibánu však ještě zdražilo jídlo či palivo. „Každým dnem jsou děti podvyživenější,“ zoufá si Abdul.

„Skoro polovina obyvatel Afghánistánu – 18 milionů lidí – potřebuje humanitární pomoc, aby přežila. Každý třetí Afghánec neví, kde sežene své příští jídlo. Očekává se, že příští rok bude akutně podvyživena víc než polovina dětí pod pět let,“ varoval před týdnem generální tajemník OSN António Gutteres. O práci přišlo mnoho státních zaměstnanců, někteří už několik měsíců předtím nedostali zaplaceno.

Právo šaría: Sekání rukou a domácí vězení pro ženy. Tálibán slibuje „mírnější“ výklad

Třetí největší město Afghánistánu, metropole stejnojmenné provincie nedaleko íránských hranic, bývalo v zemi jedno z nejliberálnějších. Den po odchodu amerických vojsk do ulic vyšly stovky stoupenců hnutí Tálibán; ostatní zůstali vystrašení doma.

„Tálibové se svými zbraněmi stojí všude po tržišti,“ uvedl herátský otec Gul. „Moc bohatých lidí na ulicích nevidíte, a žen a dívek taky ne, všichni se Tálibánu bojí.“ Jeho manželka Afsún nesmí opustit domov bez mužského doprovodu a musí nosit burku zakrývající i tvář. „Budoucnost mé dcery je nejistá,“ bojí se Afsún.

Gulova sestra je lékařkou, s kolegyněmi se do práce vrátila. V jiných povoláních však panuje pro ženy nejistota. Gul s rodinou doufá, že se jim podaří odejít. „Půjdeme kamkoliv,“ uzavírá pro BBC. „Amerika, Německo, Francie… Kamkoliv.“

Provincie na východě země, nedaleko Kábulu, je etnicky pestrá, hlavně tu žijí Tádžikové a Paštuni. Do roku 2014 tady, na základně Shank, působil Provinční rekonstrukční tým české armády a ministerstva zahraničí.

„Známky destrukce možná nevypadají tak hrozně, ale měly ničivý dopad na životy lidí,“ ukazuje reportér BBC na kameru díry po kulkách, patrné ve zdech domů kolem tržiště. Tálibové stříleli přímo z obydleného města, což je válečný zločin. Přesto mnozí vládu Tálibánu vítají. Nebo aspoň skončení bojů.

„Předtím byla situace velmi špatná a chaotická, nemohli jsme ani jít nakupovat,“ popsal reportérovi místní mladý muž. „Teď můžete jít kamkoliv a vydělávat si na živobytí.“

„Všechno podražilo, jsme chudí lidé,“ doplňuje starší muž. „Bůh nám dal mír, a ekonomika se teď zlepší, dá-li bůh.“

A situace žen? „Když si obléknou hidžáb, mohou chodit kamkoliv,“ ujišťuje muž s tradiční pokrývkou hlavy a bujným plnovousem. Oproti burce hidžáb nezakrývá obličej, jen vlasy. „Předtím tu nebylo bezpečno, ale teď je mír,“ argumentuje hned. „V konzervativnějších oblastech společenské postoje docela odpovídají představám Tálibánu,“ vysvětluje reportér. „Co si myslí místní ženy, není jasné.“

Tálibán popravil těhotnou policistku v osmém měsíci: Smrt viděl manžel i děti, tvrdí místní