Masakr z náměstí Nebeského klidu: Cenzura i covid brání Číňanům připomínat výročí i v Hongkongu
Od masakru na náměstí Nebeského klidu je to v pátek 4. června 32 let. Poprvé od té doby se nikde v čínském světě nebude oficiálně hromadně připomínat: shromažďování zakazuje jak Čína, tak Hongkong a Macao, Tchaj-wanem zmítá vážný záchvat covidu, píše britský deník Guardian.
Dvaatřicet let poté, co vojáci rozdrtili studentské protesty v Pekingu a zabili stovky či tisíce lidí, se schází kombinace cenzury s vládními zátahy na kritiky a disidenty s pandemickými omezeními; žádné shromáždění k výročí se nesmí konat ani v pevninské Číně, ani v územích se zvláštním režimem – v Hongkongu a Macau, ale ani na demokratickém Tchaj-wanu.
V Čínské lidové republice se masakr ze 4. června 1989 nesměl připomínat nikdy. Každým rokem touto dobou už tak silná cenzura ještě přituhuje: citlivá slova, čísla, fotografie, symboly, emotikony – cokoliv může připomínat události či datum 4. 6., musí z internetu zmizet. Kolem náměstí Nebeského klidu (Tchien-an-men) v centru Pekingu se posilují bezpečnostní opatření.
Disidenti, aktivisté či pozůstalí po zabitých roku 1989 často ani nesmějí být na výročí doma. Chu Ťia musel každý rok koncem května ze svého pekingského domova (totiž domácího vězení) vyrazit na nucenou dovolenou. Ředitele Asociace odkazu čtvrtého června (registrované v USA) policisté doprovázejí na procházky po mořském pobřeží či parcích, nesmí zmizet z dohledu. Přesto věří, že do Číny ještě za jeho života může přijít demokracie: „Nikdy jsem víru neztratil, nevěřím, že Komunistická strana Číny je ze železa. Síla zla nemůže vydržet navěky. Nevydrží,“ citoval ho předloni Guardian.
Cenzura v Číně
Komunistická strana mazala zabíjení z roku 1989 tak důkladně a efektivně, že mnozí mladí v pevninské Číně vůbec nevědí, že k němu došlo; další uvěřili, že bylo snad potlačení demonstrací nutné. Úřady ho zdůvodňují tím, že protesty podněcovali kontrarevolucionáři manipulovaní z ciziny.
„Měli bychom si ovšem připomínat nejen masakr, ale i ohromnou podporu protestů, jež mu předcházely,“ píše Guardian. Od 15. dubna se demonstrovalo na náměstí Nebeského klidu, ale pochodovalo se i ve třech stovkách měst; demonstrací volajících po svobodě a reformách se účastnili i představitelé úřadů, soudci, policisté. Vedle studentů pak v masakru zahynulo i množství obyčejných občanů, kteří se je snažili chránit.
Obětí bylo mnoho (a nelze je věrohodně spočítat), protestujících ještě víc, přesto se nejsilnějším symbolem demonstrací staly snímky jediného člověka: „muže před tankem“. Pátého června 1989, po rozstřílení demonstrace, kamery a fotoaparáty západních novinářů zaznamenaly, kterak muž v bílém tričku a s taškami přechází širokou třídu před kolonou tanků. První tank se ho snažil objet, ale chlapík mu zablokoval cestu, načež na stroj vylezl a zabušil na poklop. Chvíli si něco říkal s tankistou, pak se dál snažil kolonu blokovat, než ho kdosi odvlekl. Magazín Time tento výjev zařadil mezi 100 nejvlivnějších obrazů všech dob.
„Reprezentuje něco, co se z čínské mladé generace vytratilo – idealismus, zápal, smysl pro odpovědnost i víru, že jedinec může dosáhnout změny,“ popsal jeho význam karikaturista Pa-tiou-cchao (Badiucao), který se obrázky muže před tankem v minulých letech snažil šířit a vybízel například uživatele sociálních sítí, aby se fotili s jeho symboly či v obdobné póze s igelitkami. „I dnes je velice relevantní, lidé by ho měli vidět. Společnost se od masakru zas tolik nezměnila, represe neustaly,“ citoval umělce Guardian.
„Vzpomínat na rok 1989 znamená připomínat si, že existuje alternativa, třebaže se dnes může zdát nemožná: že by si Hongkong mohl ponechat své svobody; že by osmdesátníci mohli smět bez šikany oplakávat své tehdy zabité děti; že by Ujguři mohli v Sin-ťiangu žít důstojně; že by bylo možné v Číně chránit lidská práva a její občané by o nich mohli svobodně debatovat a znát pravdu,“ apeluje v úvodníku redakce Guardianu.
Výročí masakru se o to silněji připomínalo v Hongkongu, bývalé britské kolonii s jistou tradicí demokracie a svobod, stejně jako v Macau, do roku 1999 pod portugalskou nadvládou. Jenže i jejich svobody v posledních letech slábnou, respektive je Peking usilovně a úspěšně omezuje
Poslední legální manifestace k výročí masakru se v obou bývalých koloniích konaly předloni. Roku 2020, jakož i letos hongkongské úřady shromáždění, jehož se jindy v parku Victoria účastnilo i 180 tisíc lidí, zakázaly s odvoláním na pandemická opatření.
Hongkongští aktivisté toto vysvětlení odmítají: nakažených koronavirem přibývá v těchto dnech jen málo a jiné oficiální akce se konat smějí, v provozu jsou školy, obchodní domy, koupaliště i salony krásy. Přesto trvá zákaz shromažďování víc než čtyř osob venku; místní bezpečnost deklarovala, že kdo se zúčastní manifestace 4. června, nebo ji jen bude propagovat, může dostat až pět let vězení. Policie má v pohotovosti na tři tisíce příslušníků pořádkových jednotek, pokud by se někdo přece pokusil veřejně výročí připomínat.
Tento týden se rovněž zavřelo Muzeum 4. června v Hongkongu pro podezření na porušování nařízení o přístupu veřejnosti. Přitom bylo od rekonstrukce otevřené pouhé tři dny.
„S tvrdými úředními zátahy proti připomínkové akci v Hongkongu, který býval jediným místem na čínské půdě, kde si lidé mohli svobodně oběti z Tchien-an-men připomínat, si teď mnozí uvědomují, že budou o to důležitější malé připomínky, šířené po sociálních sítích,“ cituje Guardian Williama Neeho, výzkumníka z neziskové organizace Čínští obránci lidských práv, registrované ve Washingtonu. „Bohužel to bude hlavní způsob, jak lidé mohou vzpomínat na mrtvé a vyžadovat spravedlnost.“
Čtyřiadvacet předních hongkongských bojovníků za demokracii je letos za mřížemi, právě kvůli organizování nepovolených akcí – loni tisíce lidí zákaz porušily a v parku se se svíčkami sešly i tak. Letos se Hongkongská aliance na podporu vlasteneckého demokratického hnutí v Číně, jež vznikla právě v roce 1989 v souvislosti s čínskými prodemokratickými manifestacemi, distancuje od jakéhokoli shromáždění; radši ani nepořádá nic online, aby si to snad úřady nevyložily jako zakázané shromáždění ve veřejném prostoru. „Za těchto okolností truchlete za 4. červen po svém, ve správný čas a na správném místě, aby pravda nezmizela!“ vybízí aliance.
Policie už minulý týden za nepovolené shromáždění zadržela i známou demokratickou aktivistku Alexandru Wongovou – za to, že sama (!) demonstrovala proti potlačování upomínek na masakr z roku 1989. „Babča Wongová“ pochodovala k budově čínského úřadu v Hongkongu. Policie potvrdila její zadržení, neboť „se vědomě účastnila nepovoleného shromáždění a snažila se k účasti přimět další“, uvedl Guardian.
Covid na Tchaj-wanu
Jako čínští demokratičtí aktivisté upírali své naděje k Hongkongu, případně tam utíkali před komunistickým útlakem, tak se teď obracejí k Tchaj-wanu hongkongští demokraté, jelikož jejich domov už není tou oázou svobod. Masakr si tradičně připomíná i vláda Tchajwanu (oficiální název státu, jemuž chybí širší demokratické uznání, zní Čínská republika), ať už zrovna vládne kdokoliv. „Komunistická strana se nikdy neomluvila, neodškodnila pozůstalé po obětech,“ prohlásil nyní poslanec vládní strany Hung Sun-han.
Jenže letos nebude manifestace ani na Tchaj-wanu. Nemůže za to nátlak Pekingu ani cenzura, nýbrž SARS-CoV-2. Navzdory blízkosti a bohatým stykům s Čínou odolával ostrovní stát koronaviru dobře, až teď má, poprvé od propuknutí pandemie, skutečně problémy. Venkovní shromáždění proto vláda omezila na deset osob. Aktivisté tedy naplánovali internetové připomínky 4. června.
„V některých ohledech to není špatné,“ říká umělec-aktivista Pa-tiou-cchao, který na dvou z akcí promluví. „Tradiční formy fyzické účastí jsou rozhodně velice účinné, jak jsme to vídali každoročně v Hongkongu, ale myslím, že se musejí najít nové formy, zvláště v těchto tak nejistých časech,“ cituje ho Guardian. „Je to šance pokračovat s tím, co už v Hongkongu není možné.“
Buďte první, kdo se k tématu vyjádří.