Netanjahu jako premiér končí: Od zvláštních jednotek k rekordnímu mandátu v čele vlády
Lídr izraelské opozice Jair Lapid oznámil prezidentovi Reuvenovi Rivlinovi, že se mu podařilo sestavit vládní koalici. Dohoda znamená konec dvanáctiletého období Benjamina Netanjahua na postu izraelského premiéra. Za svých 15 let v pozici předsedy vlády Izraele (a 12 let v kuse) zaznamenal Netanjahu dvě prvenství: stal se nejdéle sloužícím politikem v čele země a také prvním, který v úřadě čelí trestnímu stíhání, píše BBC.
Příznivci mu přezdívají „král Bibi“ a „kouzelník“ – za to, jaké má kouzlo vyhrávat volby. Teď však lídr pravicové strany Likud přijde o vládu nad Izraelem, zatímco soud rozhoduje o jeho korupčních obviněních.
Volební úspěchy Netanjahua se do velké míry zakládají na imagi osobnosti, která nejlépe dokáže chránit Izrael před nepřátelskými silami na neklidném Blízkém východě. Vůči Palestincům zaujal tvrdou pozici, z otázky bezpečnosti učinil nejvyšší prioritu jakýchkoli diskusí o míru a dlouho varuje před existenciálním nebezpečím, jež Izraeli hrozí z Íránu.
Netanjahu jako kapitán elitního komanda
Benjamin Netanjahu se narodil roku 1949 v Tel Avivu. Otec Bencijon byl historik a sionistický aktivista, který do dnešního Izraele přišel se svými rodiči roku 1920 z Polska. Tehdy rodina přijala hebrejské jméno Netanjahu – Hospodinův dar, dosud se jmenovali Mileikowsky. Na několik let pak vzal svou rodinu do Filadelfie, kde dostal pozici na univerzitě; Benjamin tak mluví výborně anglicky, s americkým přízvukem.
Po střední škole se vrátil do Izraele narukovat. Sloužil pět let, vypracoval se na kapitána elitního komanda ve zvláštních jednotkách Sajeret Matkal. Účastnil se řady odvážných operací, včetně vpádů do Sýrie, Egypta a Libanonu. Několikrát byl raněn, například při osvobozování rukojmích z letadla Sabena, které roku 1972 na telavivském letišti drželi palestinští a němečtí teroristé – to ho ovšem nechtě střelil spolubojovník, když pacifikoval jednu z teroristek. Této operaci Izotop a Netanjahuově jednotce mimochodem velel Ehud Barak, jeho pozdější politický rival, premiér a ministr levicových vlád.
Netanjahuův starší bratr Jonatan sloužil rovněž ve speciálních jednotkách a zahynul při podobné operaci, kdy izraelská komanda při výsadku osvobodila skoro všechna rukojmí držená palestinskými teroristy na letišti Entebbe v Ugandě (1976). Velitel Netanjahu byl jedinou obětí z řad izraelské armády, jeho sláva pak možná pomohla bratrovi prosadit se v diplomacii a politice.
To ale mělo teprve přijít. Benjamin Netanjahu se po vojně vrátil do USA, vystudoval bakaláře architektury a magistra managementu na prestižní univerzitě MIT, jak uvádí jeho životopis.
Potom založil neziskovou organizaci Jonathan Institute, pojmenovanou po bratrovi a věnující se zkoumání terorismu. V roce 1982 se stal zástupcem izraelského ambasadora v USA a začala se rozvíjet jeho politická kariéra. Na amerických televizních stanicích si získal jisté renomé, i díky perfektní angličtině, čímž si pak vysloužil i post stálého zástupce Izraele v OSN.
Z armády do politiky
Po návratu do Izraele roku 1988 se v barvách strany Likud dal na domácí politiku: toho roku získal křeslo v parlamentu a stal se náměstkem ministra zahraničí. Po třech letech povýšil do premiérovy kanceláře. Další volby strana Likud prohrála, a tak hledala nového lídra; v primárkách Netanjahu porazil jiné těžké váhy a stal se lídrem opozice.
V roce 1996 stranu dovedl k vítězství v předčasných volbách, vypsaných po zavraždění premiéra Jicchaka Rabina. Netanjahu se tehdy stal nejmladším vrcholným představitelem Izraele a prvním, který se narodil až po vzniku státu roku 1948.
Stažení z Palestiny
Do jeho dějin vstoupil i významnými událostmi. Třebaže ostře kritizoval dohodu z Oslo, kterou roku 1993 s Palestinci podepsal Rabin (právě za to ho zavraždil sionistický radikál), mírový proces Netanjahu respektoval a naplňoval. Předal 80 % města Hebron palestinské samosprávě, přes odpor izraelské pravice souhlasil s dalším stahováním z okupovaných palestinských území.
Roku 1999 vypsal předčasné volby, porazil ho v nich jeho někdejší velitel Ehud Barak. Vedení Likudu pak přenechal Arielu Šaronovi. Ten se stal premiérem už roku 2001 a Netanjahu mu dělal ministra zahraničí a pak financí. Rezignoval po čtyřech letech na protest proti stahování vojsk a židovských osadníků z Pásma Gazy.
Ještě téhož roku ale Šaron opustil Likud a založil centristikou partaj Kadima, Netanjahu se opět stal lídrem pravice a roku 2009 rovněž premiérem. Aby odblokoval mírová jednání s Palestinci, uvalil nevídané desetiměsíční moratorium na stavbu nových židovských osad na Západním břehu, ale ke konci roku 2010 tato jednání skončila bez úspěchu.
Tehdy veřejně prohlásil, že za jistých podmínek bude pro vznik samostatné Palestiny,tedy pokud uzná stát Izrael a bude demilitarizovaná, připomíná BBC. Později však z této pozice couvnul: „Palestinský stát nevznikne, ne takovým způsobem, o jakém lidé mluví. Nestane se to,“ prohlásil roku 2019 v armádním rádiu s tím, že sice může mít samosprávu, ale bezpečnost budou nadále kontrolovat Izraelci.
Roku 2017 také Izrael začal budovat první novou židovskou osadu na palestinském území, Amišai na Západním břehu Jordánu. Následovalo stěhování mnoha Izraelců do osad, ilegálních z pohledu mezinárodního práva.
Konflikty s Hamásem a spojenec Trump
Za své dlouhé vlády Netanjahu řešil konflikty s palestinskými radikály, zejména s hnutím Hamás. V červenci 2014 reagoval Izrael na raketové ostřelování z Pásma Gazy operací Ochranné ostří, dohromady konflikt stál život 2143 Palestinců a 70 Izraelců. Následovaly menší incidenty, větších rozměrů pak dosáhlo ostřelování na jaře 2021 a izraelská reakce (243 mrtvých Palestinců a 12 mrtvých Izraelců).
Vždy v těchto konfliktech měla izraelská vláda měla pevnou podporu Spojených států, třebaže vztahy Netanjahua s levicovějším prezidentem Barackem Obamou nebyly nijak snadné. Dna dosáhly v březnu 2015, kdy Netanjahu osobně vystoupil v americkém Kongresu a varoval kongresmany před dohodou s Íránem, prosazovanou Obamou. Bílý dům tehdy návštěvu izraelského premiéra označil za škodlivé vměšování.
Nástup Donalda Trumpa roku 2017 přinesl Netanjahuovi nakloněného spojence. Už za rok Spojené státy učinily ohromný diplomatický krok: uznaly za hlavní město Izraele Jeruzalém a později tam přesunuly ambasádu z Tel Avivu. Tam je nadále má většina zemí, Jeruzalém neuznávají jako hlavní město s tím, že jeho východní část má náležet Palestincům, ale Izrael ji okupuje od šestidenní války roku 1967.
Posléze Trump uznal izraelskou suverenitu nad územím Golanských výšin, dobytých v téže válce na Sýrii. Bílý dům za Trumpovy vlády přišel s ambiciózním plánem míru na Blízkém východě, prosazoval ho prezidentův poradce a zeť (manžel Ivanky Trumpové) Jared Kushner. Loni Izrael skutečně podepsal mír a diplomatické uznání se Spojenými arabskými emiráty (tzv. Abrahámovské dohody), Bahrajnem a dalšími muslimskými zeměmi. Palestinští představitelé však tuto iniciativu odmítli.
Nový prezident Joe Biden tak pevným stoupencem Izraele není; v posledním konfliktu v květnu sice uznal nárok Izraele na sebeobranu před raketami Hamásu, zároveň ale apeloval na příměří. Koncem května pak Bílý dům ohlásil úmysl obnovit vztahy s Palestinci, opět otevře konzulát a poskytne pomoc na obnovu Gazy, informovala BBC.
Korupční aféry Benjamina Netanjahua
Zatímco poslední konflikt možná Netanjahuovi pomohl, ke dnu ho táhnou korupční kauzy. V listopadu 2019 byl ve třech různých případech obalován z úplatkářství a podvodů. Údajně dostával dárky od zámožných obchodníků, výměnou za různé laskavosti si zase kupoval příznivé zprávy v médiích. Podle soudních zdrojů mu hrozí za korupci deset let vězení a za podvod pak tři roky.
„Takhle vypadá pokus o puč,“ prohlašoval u soudu a označuje proces za „hon na čarodějnice“. I za probíhajícího soudu dál ve volbách vítězil (duben 2019, březen 2020, březen 2021), stabilní vládu však sestavit nedokázal - stejně jako po volbách v září 2019, které těsně prohrál, ale jiné strany koalici nevytvořily, takže Netanjahu vládl dál. Politická krize takto trvá už dva a půl roku, není to však pouze specialita Netanjahuovy éry. Jedenáctery parlamentní volby v řadě byly předčasné.
Benjamin Netanjahu je potřetí ženatý. S první ženou má dceru Noa, rozvedl se kvůli druhé ženě, britské spolužačce, s níž ale pak byl jen tři roky a také se rozvedl. Syny Jaira a Avnera má s manželkou Sarou, kterou poznal coby letušku. Sara Netanjahuová další manželovy zálety ustála a je s ním stále.
Buďte první, kdo se k tématu vyjádří.