Afghánská vláda by stále mohla mít teoreticky navrch, protože má k dispozici větší sílu. Počet příslušníků afghánských bezpečnostních sil dosahuje více než 300.000, tedy alespoň na papíře. To zahrnuje afghánskou armádu, letectvo a policii. Ale ve skutečnosti se země vždy potýkala se snahou splnit kvóty rekrutů.
Afghánská armáda a policie mají na kontě problematickou historii vysokého počtu obětí, dezercí a korupce, kdy někteří bezskrupulózní velitelé pobírali žold za neexistující vojáky, takzvané „mrtvé duše“.
Ve své poslední zprávě pro americký Kongres vyjádřil Speciální generální inspektor pro Afghánistán (SIGAR) „vážné obavy z rozkladných následků korupce a pochybné přesnosti údajů o aktuálním počtu ozbrojených sil“.
Tálibán jako franšíza
Jack Watling z britského Královského ústavu pro obranné a bezpečnostní studie (RUSI) uvedl, že dokonce ani afghánská armáda si nikdy nebyla jistá, kolik vojáků vlastně má. A navíc podle něj byly neustále problémy s udržením vybavení a morálky. Vojáci byli často posíláni do oblastí, kde nemají žádné kmenové ani rodinné vazby. To je jedním z důvodů, proč mohou být někteří z nich ochotni tak rychle a bez boje opustit svá stanoviště.
Spočítat sílu Tálibánu je ještě těžší. Podle amerického Střediska pro boj proti terorismu ve West Pointu odhady uvádějí, že jádro Tálibánu tvoří 60.000 bojovníků. Při započítání dalších ozbrojených skupin a stoupenců může tento počet překročit 200.000.
Doktor Mike Martin, což je paštunsky hovořící bývalý britský vojenský důstojník, který ve své knize An Intimate War (Důvěrná válka) popsal historii konfliktu v provincii Hílmand, varoval před rizikem definování Tálibánu jako jediné monolitické skupiny. Místo toho uvádí: „Tálibán je bližší ke koalici nezávislých držitelů franšízy, kteří jsou volně - a s největší pravděpodobností dočasně - navzájem spojení.“ A dodává, že také afghánská vláda je hnána místními frakčními motivy.
Nějak nechápu proč se všichni diví, že Tálibán to tak rychle zabírá. Mnozí o tom přece mluvili předem. Američané už by se konečně měli poučit, že v cizí zemi nejde zvítězit. Vždycky v dějinách dobyvačné armády buď asimilovaly s původním obyvatelstvem, nebo musely nakonec utéct. Američané už utekli z Koreje, Vietnamu, Iráku a teď z Afghánistánu. A nepoučí se a nepoučí, zase někam vlezou. A vždycky když utíkají sebou přitáhnou přisluhovače, kteří jsou pro ostatní obyvatele okupované země obyčejnými kolaboranty.