Sobota 12. června 2021
Svátek slaví Antonie, zítra Antonín
Oblačno, bouřka 25°C

„Úpadek britského školství.“ Jana učí děti raději doma, začala s tím už před covidem

Autor: Andrea Smrčková - 
9. května 2021
05:50

Čtyři kluci - Colin (10), George (9), Lucas (6) a Steven (4), a jejich rodiče, Jana a Robert, to je česko-britská rodina žijící v Anglii. Tak vypadá i složení účastníků domácí výuky, která od skromných počátků u kuchyňského stolu došla až k plně vybavené učebně v zahradním domku s nepřeberným množstvím materiálů a pomůcek. Jak trnitá je cesta domácího vzdělávání a proč svého rozhodnutí manželé nelitují?

Domácí výuku svých čtyř chlapců původně neplánovali, ale okolnosti je přiměly se tak rozhodnout, když jejich nejstaršímu synovi Colinovi byly dva roky. „Tam, kde jsme dříve žili, se nabízely dvě základní školy. Jedna se strašným hodnocením od inspekčního orgánu OFSTED a druhá se skvělým hodnocením. Bylo více než zřejmé, že do té druhé školy by se Colin nedostal, protože britské školy dávají při výběru přednost sourozencům stávajících žáků. Nic jiného než domácí výuka nám tedy nezbylo,“ vzpomíná Jana na dobu před téměř deseti lety.

Robert dodává: „Líbila se nám představa, že budeme své děti vzdělávat takovým stylem, který jim bude vyhovovat. V Británii nejsou žádné osnovy nebo povinné zkoušky pro děti v domácí výuce, neznamená to ale, že bychom si nestanovili strukturu pro výuku. Režim a strukturu jsme si nastolili hned od začátku, a to podle Montessori pedagogiky, a tak fungujeme dodnes.“

Odchod učitelů

Svou roli v rozhodování mezi školní a domácí výukou ovšem hrála i Robertova dvacetiletá profesní zkušenost se vzdělávacím systémem ve Velké Británii. „Bohužel jsem byl svědkem postupného úpadku školství, veškerý důraz je na plnění kritérií a statistik. Když k tomu připočteme neustálé snižování finančních prostředků jdoucích do školství, tak se není čemu divit,” říká Robert, nyní IT manažer v soukromé firmě. Jeho slova potvrzuje i nový fenomén, kdy kvalifikovaní učitelé odcházejí ze škol a doma vzdělávají své vlastní děti. 

Ačkoli domácí vzdělávání není žádná novinka, v obecném povědomí je to něco, co se vymyká systému a možná i zakrývá nějaká rodinná tajemství. Rodina se tak stále setkává s podobnými dotazy. Je to legální, že vaše děti nejsou ve škole? Jste učitelé?

„Na otázku jednoho pána venku na ulici, proč nejsou ve škole, se ozval sám nejstarší syn a odvětil, ‚A proč nejste vy v práci?‘“ vzpomíná na úsměvný moment Jana a dodává, že ani manželova rodina nebyla z počátku této volbě nakloněna. „Je to velmi tradiční rodina, která věří, že i přes veškeré chyby je správné se systému podřídit. Musím ale říct, že za těch několik let se jejich přístup a porozumění hodně změnily,“ uvedla.

Představy o domácí výuce bývají plné stereotypů a Jana jeden za druhým vyvrací. Její synové chápou, že dopoledne je Jana jejich učitelka, někdy tvrdá a nekompromisní, máma je až tehdy, když výuka skončí. Jak tedy probíhá typický všední den?

Každé dítě s vlastním laptopem

„Ráno vstaneme a společně připravíme snídani, kluci už jsou automaticky oblečeni a v osm, nejpozději v půl deváté, začínáme. Každý má svůj vlastní laptop a online učební program na angličtinu a matematiku. Pracují na svém programu a já mezitím uklízím po snídani, dávám prát pračku a otevřu výběh slepicím a kachnám. Jsem k dispozici, ale chci, aby pracovali samostatně. Pokud opravdu neví, probíráme to společně.“

Prací na počítači ovšem výuka nekončí. Děti dál rozvíjejí své znalosti pomocí pracovních listů, kterým se věnují společně s prací na svých projektech. Ty trvají celý měsíc a témata jim vybírá Jana. „Poskytnu knihy, poradím s obsahem, někdy popostrčím, ale jinak pracují samostatně. V tomto čase se věnuji nejmladšímu, děláme hodně prezentace Montessori materiálů a on potom samostatně pracuje. Má svobodu výběru z poličky, kterou mu podle momentálního zájmu připravuji, ale ví, že denně musí splnit jeden úkol z každé oblasti.“

A prdí taky na radnici?

Klasická výuka končí v Británii kolem třetí hodiny, ne tak u Jany doma. Po obědě se věnuje nejstarším synům společně, dostane se postupně na všechny předměty od hudební výchovy až po biologii. Když ve dvě zazvoní pomyslný zvonek, je čas vyrazit ven na dlouhé procházky.

„V době před covidem jsme často chodili do muzea, galerií a na různé exkurze. Děti mi kolikrát připravily perné chvilky, jako třeba tehdy čtyřletý Lucas na exkurzi v městské radě Birminghamu. Místostarosta se ptá, jestli mají děti ještě nějaké otázky, načež Lucas naprosto suverénně pronesl ‚Máte nějaké dané postupy z hlediska prdění‘?“

Jana vysvětluje další z řady mýtů o domácí výúce, který se týká setkávání s vrstevníky. „Je socializace a socializace. Nevěřím na takovou tu umělou, kdy se ve třidě sejde 30 dětí stejného věku, a toto se považuje za to nejlepší. Naopak je mi bližší skupina různě starých dětí a krásně se mi toto potvrzuje u mých, kdy ti starší tlačí mladší dopředu a přirozeně je podporují a pomáhají jim. Mladší mají krásný vzor a přirozeně chtějí dělat to, co dělají ti starší. V reálu to vypadá tak, že náš šestiletý od čtyř let čte a momentálně je v matematice o dva roky napřed, chápe sčítání zlomků a denně chce příklady na násobení s přechodem do desítek.“ Češtinu Jana do výuky nezařadila, kluci sice rozumí, ale nemluví. 

Tím, kdo se musí průběžně vzdělávat a připravovat, nejsou jen Janini synové, ale i sama Jana, která se domácí výuce věnuje na plný úvazek. „Je mi velmi blízká Montessori filozofie a snažím se ji implementovat, jak nejlépe to v domácím prostředí lze. Učím se neustále, mám dokonce svou Montessori mentorku, která mi hodně pomáhá. Když něco nevím, vyhledáme to s dětmi společně. Učím je, že nikdo neví všechno, a hlavně ukážu, kde mají hledat. Máme poličky s materiály a mnohé pomůcky mi vyrábí manžel. Montessori je v dnešní době velmi populární, ale člověk musí být opatrný, protože ne vše, co se jako Montessori prezentuje, takové opravdu je.“

O pomoci od státu si ovšem doma vzdělávající rodiny mohou nechat jen zdát. „Mnohé materiály jsou počiny samotných rodičů domácích školáků nebo pochází od organizací, které na tom postavily svůj byznys,“ říká Jana, která sama pořádá workshopy, a pomáhá tak stejně smýšlejícím rodičům i dětem.

Lockdown není problém

Zatímco naprosté většině školáků se v uplynulém roce obrátil svět vzhůru nohama, Jana a její synové nezažívali nic mimořádného. „Vždy jsme měli určitý režim a tato situace nám jej pomohla ještě víc zakotvit. Navíc se k nám v tu dobu přidal nejmladší syn, který právě před rokem začal vyžadovat svou vlastní práci, a dnes s námi pracuje celé dopoledne. Omezily se jen workshopy, kde bývá minimálně 15 dětí, a výlety, které teď nejsou možné, ale opět je budu organizovat a zařazovat k výuce, jakmile to půjde.“

Příležitostí k setkávání s kamarády mají kluci samozřejmě více a už se těší, až se úplně uvolní koronavirová opatření. „Každý pátek chodíme na Boys‘ Brigade, což je něco jako skaut. Teď, když se nemůžeme setkávat, vídáme se alespoň přes Zoom meetingy,“ říká nejstarší Colin. Mladší George hned dodává, „A každou středu chodíme na fotbalové tréninky, v neděli jsou potom zápasy.“

A jak vidí rodina svou budoucnost? „Pokračujeme dál, dokud synové budou chtít. Zhruba v 16 letech jsou tu státní zkoušky, jejichž složení chceme synům umožnit. Díky manželovi máme již domluvenou střední školu, na které toto bude možné a hlavně vítané, počty doma vzdělávacích rodin tu rostou velmi rychle, a účast těchto dětí na zkoušce je tedy pro školu výhodná i finančně,” vysvětluje Jana. Tak jak pojímají oba rodiče výuku svých synů, staví se stejně i ke zkouškám. Učí se ne pro ně, ale pro svůj budoucí život.

Video Učitelé ze ZŠ Nádražní v Hustopečích a jejich klip k distanční výuce. - ZŠ Nádražní, Hustopeče

Buďte první, kdo se k tématu vyjádří.

Zobrazit celou diskusi
Další videa